Sláva Sobotovičová by

by 9. 12. 2019

Výstava Slávy Sobotovičové v horním patře Futury se mohla na první pohled zdát velmi minimalistická. S příchodem do výstavního prostoru jste odhalili hned několik rezonujících podtextů – na jedné straně folklór, emancipaci, lingvistický obrat, rasovou identitu, a na druhé performativní a emoční složky, aktérství, trapnost i skrytou osobní zkušenost. Na zdi byly umístěny různé pestrobarevné reproduktory a zesilovače, ke kterým jste museli svůj zrak pozvednout až s určitou adorací. Tvarem a výškou zavěšení asociovaly kvádry italských renesančních zpěváckých tribun. Každá z nich pak byla originál – autorka na nich střídala nejen různé textilní vzory, zdánlivě reflektující vizuální smog nákupních galerií, s rukodělným folklórem. Kvádry pak daly prostoru i určitou rytmiku, což koneckonců podtrhl i zvuk jedné velké černé reprobedny, jejíž dunění se linulo celým galerijním prostorem a odkazovalo tak na název výstavy Reverb, což zjednodušeně znamená „akustika daného prostoru s jeho ozvěnami a dozvuky“. Pro vizuální vnímání téměř prázdný galerijní prostor nadto signifikantně doplnil zvuk autorkou nazpívané písničky. V prostoru se v neposlední řadě nacházely i tři mobilní telefony, které přehrávaly videoklip, resp. pohyblivý obraz, a byly osazeny na selfie- -tyčích jako odkaz mainstreamové kultury. Výstava byla v něčem dvojsmyslná. Zvuk zněl jako podomácku znějící audionahrávka, která se však v plném prostoru proměnila na autentickou, až plně lidskou zkušenost. Lidové písně zde mohly suplovat kulturní kódy, které známe ze soudobých videoklipů. Díky tomu se ocitáme v kontextu nových souvislostí, v nichž hlavní roli hraje jak ironie, tak senzitivita, doplněné o téma rasy a nevědomosti. Lidskost, kterou Sláva Sobotovičová těmto písním propůjčuje, je ryzí v tom, že je přístupná pro diváka. Hudba obecně vyvolává emoce, které autorka zkoumá jako princip osobního, vnitřního světa. Amatérský chorál, který zní výstavou, donutí diváka vnímat jiným způsobem než vizuálně, jak jsem běžně zvyklí. Zvuk se stává radostí, ale i melancholií doléhající na fyzické tělo.

More stories by

Tereza Záchová