Ceny, anticeny a jejich cena

Máme si utahovat ze sebe navzájem? A má mít satira své hranice? Taková jsou patrně poselství letošní Ceny Věry Jirousové. Za běžných okolností bychom na těchto místech konstatovali, že toto ocenění pro české výtvarné kritiky a kritičky bylo uděleno již pošesté: v kategorii etablovaných Viktoru Čechovi, a v kategorii pro mladší, kde porota vybírá podle zaslaných textů, Matěji Forejtovi za recenzi české účasti na letošním bienále v Benátkách. To by však nesmělo být ceremoniálního večera na festivalu 4+4 dny v pohybu, a zejména pojetí moderátorské performance Slávy Sobotovičové a Davida Fesla, kteří své úvodní slovo před předáním cen pojali v duchu „anticen“. Ve jmenovitých a konkrétních nominacích se zaměřili na rozšířené stereotypy a nekriticky přijímané trendy, ale také individuální profesní neřesti na české umělecké scéně. Jak je zjevné i z publikovaného záznamu performance, obecenstvo na jejich štulce reagovalo spíše s pochopením: jako na satirické vystoupení, v němž je oběma moderátorům podle klasického vzoru královských šašků dovolováno vyslovovat když ne nepříjemné pravdy, tak nepříjemné názory. Mnozí z postižených přitom byli osobně přítomní. Zpočátku bez větší odezvy tak prošla i prezentace dvou facebookových statusů, jejichž emocionální charakter vyplynul z negativních osobních zážitků dvou umělkyň. Ohradili se vůči nim až diváci zveřejněného záznamu.

V mnohém jim přitom bylo možné dát za pravdu. Sobotovičová s Feslem dopředu nevyhodnotili, že spíše než upozornění na naše ne vždy promyšlené chování v „nechráněném prostoru sítí“ může užití takových příspěvků vyznít jako zesměšňování obětí násilného či sexistického chování. Je možné doplnit, že se z nepochopitelných důvodů zpronevěřili i zvolenému žánru, kdy zcela opustili profesní kontext, s nímž jinak zdatně pracovali. Rozumět se dalo i údivu nad „necitlivostí“ publika. To sice v daných chvílích ztlumilo své jinak pobavené reakce, patrně právě s vědomím závažnosti důvodů, které k daným výrokům vedly, na druhou stranu ani poté nevyslovilo námitky. Nejspíše kvůli zastřešujícímu porozumění celkovému pojetí performance, jejíž zlomyslnost nikdy nepřekročila hranici kritiky dovnitř společenství, jehož jsou sami součástí. Moderátoři na vznesené výhrady reagovali omluvou, v níž objasňovali, že v několika případech „vědomě šli na hranu slušného chování“, avšak že v případě reakcí obou umělkyň na „ohavné a odsouzeníhodné“ činy se jim jednalo „především o vyznění jejich projevu v nechráněném prostoru sociálních sítí“. Vzápětí však konec ve funkci oznámila předsedkyně spolku INI Project, z.s., zaštiťující organizaci ceny, Karina Kottová. A ačkoliv šlo pochopit, že jejím „hlavním úvazkem“ je dnes Společnost Jindřicha Chalupeckého, takže nastalou kauzu vyhodnotila jako správnou chvíli k odchodu, uvedla svou rezignací, spojenou s ohlášením blízkého konce zastřešení CJV iniciativou INI, v nejistotu celou budoucnost ceny.

 

Škody napáchané dvěma „nevydařenými vtipy“ jsou tak větší, než se na první pohled zdálo. Ba co víc, Cena Věry Jirousové se už svým názvem vždy prezentovala jako „feministická“ a moderátorské pochybení právě v této oblasti vrhlo špatné světlo právě na tuto část její identity. Nezáměrnost a nerozklíčování všech případný důsledku jinak vědomého prolamování tabu (tím se moderátoři také obhajovali) se navíc odehrálo v podmínkách akcelerované diskuze o genderových tématech v české společnosti i výtvarné kultuře. Základní premisa Sobotovičové s Feslem zároveň vůbec nebyla špatná. Naopak, rozhodnutím podrobit štiplavým komentářům to, čím žije domácí scéna, a dotknout se přitom i osobních rovin, kterou při své „velikosti“ na každý pád má, prověřovalo, nakolik je v ní přítomná schopnost kritické (sebe)reflexe. K jednoznačným pozitivům pojetí Sobotovičové s Feslem patřilo připomenutí důležitých dimenzí umělecké kritiky, jejímž předmětem jsou výsledky často intenzivně prožívaného myšlení, cítění a práce, a součástí jejíž praxe by měla být i určitá vzpurnost vůči snadnému copyleftu idejí, jejich mutacím v nenapadnutelná dogmata atd. A to třebas i formou satirického zesměšnění, třebaže to bývá silně polarizující, a proto i nepříliš produktivní. Jenže tentokrát jsme se měli smát sami sobě. Skoro se to povedlo! Akorát, že „skoro dobrý“ někdy nemusí znamenat skoro nic.

 

Jiří Ptáček je kritik a člen poroty CVJ.

 

 

 

 

 

Ceremoniál předávání Ceny Věry Jirousové, Desfourský palác, Praha, 2019, foto: Adéla Waldhauserová.

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek