Ekologický obrat v umění – Od pasivní rezistence k politické akci, od postsocialistických „starých struktur“ ke kritice kolonizace kapitálem by

by 10. 12. 2019

PENÍZE, NEBO ŽIVOT ANEB ZMĚNA KLIMATU NA VÝTVARNÉ SCÉNĚ

Vznik ambiciózního soukromého projektu Kunsthalle Praha vyvolal na pražské umělecké scéně zvědavost i smíšené reakce. Do centra pozornosti se pochopitelně dostal hlavně způsob jeho financování ze strany nadace Pudil Family Foundation, jejíž zdroje údajně pocházejí z neudržitelného podnikání v energetice. Investigativně se k této skutečnosti vyjádřil Václav Drozd, autor článku Privatizační umělec Petr Pudil 1, který vyvolal řetězovou reakci a v zásadě tak upozornil na obecnější deficit diskuse na témata finančních zdrojů a zájmů soukromých subjektů na výtvarné scéně. Aniž bych se mohli pouštět do detailů, musím zmínit, že reakcí Petra Pudila byla soudní žaloba adresovaná redakci Artyčok.tv. Po zveřejnění těchto dokumentů, byla vyzvána k stažení těchto textů z webu a omluvě také redakce Artalk.cz 2.

V synergii těchto dvou nezávislých médií, která se musela této situaci postavit, byla uspořádána veřejná diskuse Peníze, nebo život (23.9.2019, Kurzor, NCSU Praha), která otevřela problematiku etického financování na poli výtvarné kultury více než jakákoli jiná předchozí iniciativa u nás. Mezi účastníky diskuse byli mimo jiné rektor AVU Tomáš Vaněk, ředitelka CJCH Karina Kottová a aktivnější jádro spolku Skutek Jiří Ptáček a Petr Dub, dále Václav Drozd a další. Anna Remešová za Artalk.cz a Janek Rous za Artyčok.tv chtěli v diskuzi o „špinavých“ a „čistých“ penězích přinést na českou scénu institucionální kritiku, která jim u nás chybí. Diskuze proběhla v rámci Týdne pro klima (20.–27. 9. 2019), podle organizátorů před nás „horizont klimatické katastrofy (…) klade naléhavé požadavky na změnu chování, mezi něž patří například odklon od fosilního průmyslu nebo důraz na principy péče a vzájemnosti.“ Cílem organizátorů bylo vytvořit otevřenou platformu pro otázky: Jaké jsou hranice financování umění? A jaké názory zaznívají v rámci umělecké scény? Je možné vytvářet adekvátní formy spolupráce, nebo je třeba některé formy finanční podpory umění odmítat? Kde je hranice mezi jednáním jednotlivce a kde začíná systémový problém? 3

Michal Kindernay, Frontiers of Solitude, 2016, fotografie z expedice, foto: archiv umělce

ČISTÉ A ŠPINAVÉ ZDROJE

Jistou míru ambivalence pro užší kulturní veřejnost mohou představovat i finanční zdroje nadace Erste Group Bank 4 / Česká spořitelna a.s., ale daleko výraznější antipatii vyvolává u mnohých expanzívní kulturní politika finanční skupiny PPF, spravující mimo jiné elitní výstavní prostory Galerie Václava Špály a Ateliéru Josefa Sudka. Vliv kapitálového podnikání PPF na současnou domácí politickou situaci je právem předmětem veřejné kritiky 5. Jsem si jistá, že nejhůře by byli eticky hodnocení jednotlivci, kteří profitují z insolvence sociálně slabých, konkrétně z exekucí 6. Díky součinnosti nezávislých médií nabízí zprostředkování případu Kunsthalle určitý posun v chápání etiky a její rozšíření v perspektivě klimatické spravedlnosti a bohatství, jež vzniklo jako výsledek podnikání na poli energetiky, konkrétně životní prostředí devastující těžbou uhlí.

Bez ohledu na určitou politickou předpojatost příspěvku Václava Drozda a těžko ověřitelnou míru podloženosti faktů, které předkládá, byla následná soudní obsílka ze strany Petra Pudila efektním silovým tahem. Kolegiální podpora Drozdovy iniciativy na Artalk.cz a dalších subjektů, jejichž přežívání je taktéž zajištěno v podstatě pouze z grantů MK ČR, bylo poté více než pochopitelné. Ohromný majetek, který nashromáždil právě zakladatel soukromé Kunsthalle Praha, je privilegium, které druhá strana nemá. Po „jednáních“ svého druhu byla žaloba stažena, ale další debata na téma etického financování by měla směřovat k většímu zapojení dalších kurátorek a umělců, kteří s Petrem Pudilem spolupracují, a vnést tak do diskuse i jiné pohledy.

PARALELNÍ SVĚTY

Politika nespolupráce a komunikačního embarga byla v českém uměleckém prostředí kolem roku 2000 jakousi zavedenou taktikou. Dala by se popsat jako pasivní, ale také frustrující způsob, jak definovat sebe sama a distancovat se od daného politického aparátu v umění. Umělci se často neveřejně vymezovali vůči konkrétním mocenským strukturám, v institucionálním panoramatu nového milénia šlo především o kritiku autokraticky vedených státních institucí, které nedokázaly držet krok s novou dobou: Národní galerie dob Milana Knížáka (1999–2011) či GHMP za vedení Karla Srpa (2005–2007, jako hlavní kurátor působil do roku 2013) a dále iniciativy proti vedení vysokých uměleckých škol 7. Často šlo o nepsanou etickou úmluvu, kdy tvůrčí osobnosti různých generací dávaly najevo svůj nesouhlas a nespokojenost, ať už jen odmítáním spolupráce, nebo artikulovanější kritikou (v méně obvyklých případech).

Větší politická kolektivní mobilizace ze strany umělců a nezávislých kurátorů přišla až v druhé dekádě milénia, šlo například o organizování akce proti komerčnímu a netransparentnímu provozování výstavní síně Mánes a dalších prostor spadajících pod současné SVJ Mánes. Tato reakce pomohla formulovat hodnoty a zájmy nezávislé scény. V době vývojové stagnace institucí na výtvarné scéně, neochotě otevřít se lokální a mezinárodní spolupráci, byly tyto místy i výrazné iniciativy 8 určitým tmelem, generujícím vznik spolků sdružujících nezávislé členy (například Skutek). Zachraňování situace peticemi a dalšími způsoby vyjadřování nesouhlasu se hodilo v dobách, kdy se začala projevovat snaha sledovat a ovlivňovat politiku MK ČR. 9 S generační výměnou teď přichází doba radikální kritiky finančních skupin, sběratelů, bankovních nadací a dalších vlivných subjektů, které pomocí enormních finančních prostředků sledují na scéně vlastní zájmy. Doba se změnila, ale hledání společných hodnot představuje pojivo pro ty, kteří chtějí i nadále na scéně pokračovat, průlom a radikalizace levicového myšlení scény v době nového milénia může být určitou motivací i pro širší výtvarnou komunitu a pomoci při pojmenovávání taktiky soukromých subjektů, které svým chováním silně ovlivňují dynamiku na domácí umělecké scéně.

Miloš Vojtěchovský, Michal Kindernay, Dominik Žižka, Homeostasis, 2017, video still, foto: archiv umělců.

ZELENÉ PARADIGMA

Pařížská dohoda OSN v roce 2015 stvrdila akutní potřebu řešit změnu klimatu a vzápětí také to, že vlády velmocí nejsou schopné plnit předsevzetí řešit globální problémy dle plánu. Díky úspěšně vyvolanému pocitu zodpovědnosti se nicméně environmentální priority staly ve velmi krátkém čase celospolečenským konsenzem. Mezioborová debata a média věnují v posledních čtyřech letech ohrožení živočišných i rostlinných druhů daleko víc prostoru, někdy dokonce vidíme i návrhy systémových řešení jako průsečík ekonomiky, energetiky a práva.

Určitě nás je mnoho, kdo by chtěl vidět konkrétní systémové změny, které by pohnuly s legislativou chránící životní prostředí. Jak například sankcionovat ty druhy podnikání, které vedou k nevratným škodám? V kulturním prostředí jsme svědky vzniku řady ideových manifestů a politických prohlášení „umění za klima“, můžeme také přivítat současné aktivismy vysokých škol a řadu tematických pořadů v různé škále poučenosti, kreativity a angažovanosti. 10 Posun od empatického nahlížení sociální nespravedlnosti k urgování klimatické spravedlnosti není ale jen známkou toho, že umění jde s dobou, ale dává šanci stát se smířlivým tmelem pro aktivní skupiny a jednotlivce s různými názory.

Ekologické premisy obsahuje dlouhodobě na české scéně několik platforem, tématy přírody a exploatací přírodních zdrojů se profiloval kontinuálně především tým Školské, nyní nadace Agosto Foundation, ve středoevropském prostoru programově pak Translocal Institute a pod novým vedením programověji od nedávna i slovenská pobočka tranzitu. Přirozeně do své tvorby témata přírody integruje kontinuálně i řada umělců a kurátorů, mezi mnohými dalšími uvádím například Michala Kindernaye, Nikolu Brabcovou, Janu Doležalovou, Veroniku Bromovou, Julianu Höschlovou, Tomáše Hrůzu či Pavla Sterce a mnohé další.

Ekologická krize byla tematizována a pojmenovávána už od 70.let, někteří teoretici i umělci předjímali dlouhodobou praxí to, co už začíná být součástí všeobecného povědomí, ale jako každý diskurz i téma kultury a ekologie má svou dynamiku a vývoj, vznik množství nových iniciativ, kreativních počinů, které zahrnují udržitelnost do svých vizí, jen potvrzuje status quo. „Ekologický obrat“ v umění jednoznačně nabízí novou platformu pro řešení komplexních politicko-ekonomických struktur ve výtvarném provozu.

Mariana Serranová je kurátorka a kritička umění.

More stories by

Mariana Serranová