NORMA: procházet se bez bot po koňských očích by

by 10. 12. 2019

9. 11. 2019 se v Ostravě uskutečnil čtvrtý ročník festivalu Jana Babušiaková NORMA, který byl situován do prostor bývalého hobbymarketu Bauhaus, kde v současné době sídlí galerie Plato. Avizovaným tématem byla žena a ženskost a festival byl kromě jedné inscenace (kde byly ženy tři) postaven na sólo výstupech žen, přičemž v pěti z osmi nabízených produkcí figurovalo (polo)nahé ženské tělo. Protože se jednalo s výjimkou monodramatu Marguerite Duras: Bolest z produkce Studia Hrdinů o fyzické divadlo s akcentovanou taneční složkou a ženská těla byla multikulturní, mladá a přitažlivá, pohled to byl veskrze příjemný. Nicméně nabízí se otázka, zda je skutečně třeba, aby umělkyně svoji nahotu promovaly, téměř by se dalo říct stavěly se za ni místo své ideje a svou práci. Jistě, lidské tělo, obzvláště pohybem cepované, je přitažlivé a na estetiku ženského těla je dnes celospolečensky kladen obzvláště silný důraz. Nahé tělo symbolizuje absolutní odhalení, v duchu šedesátých let toto gesto říká: nemám co skrývat. Ovšem pracuje-li se s nahotou jako s artiklem, tedy tím způsobem, že ukážu jen trochu a jen někdy, vstupuje do hry erotika, která je v případě úplné a kontinuální nahoty (na první pohled paradoxně) anulována. S civilní nahotou jsme se během festivalu nesetkali, šlo naopak o nahotu efektní a efektivní.

Nahota byla dle mého názoru funkční jen v případě představení Kokoro italské umělkyně Luny Cenere, které také hodnotím jako nejsilnější z celého festivalu. Japonské slovo kokoro znamená vnitřní já a spojuje v sobě zároveň výrazy mysl a srdce. Precizní a usebrané pohyby těla Cenere byly v kontradikci světla a stínu čímsi archetypálním, jako by ego tanečnice bylo maximálně potlačeno a abstrahované tělo se stávalo obživlou sochou či přímo božstvem, k čemuž odkazovala ambientně ezoterická hudba, která diváky dostávala do specifického meditativního až tranzovního stavu.

Z viděných inscenací nápadně vybočovala performance Seeking Unicorns Italky Chiary Bersani. Psát o ní je balancováním na hraně politické korektnosti. Chiara Bersani je 98 cm vysoká a trpí mírnou formou Osteogenesis imperfecta neboli nemoci křehkých kostí. Seeking Unicorns je postaveno na tom, že se 35 minut (dle potřeby i déle) plazí po scéně a lehkými pohyby paroduje ladné pohyby tanečnic. Pohybuje se velmi pomalu, dostává se do intimního prostoru diváků a dívá se jim upřeně do očí. Na závěr zatroubí neuměle na trubku a odpoví jí komorní ansámbl dechových nástrojů. Performance měla dojímat a také dojímala, dostala se na křehkou hranici mezi něhou, soucitem, sentimentem, spoluúčastí, přejícnou pozorností a citovým vydíráním. I když šlo v podstatě o exhibici její odlišnosti/nemoci, počínání Bersani bylo pokorné.

Johana Střížková, Stáhnu si manuál k trubce č. 6, festival NORMA, Ostrava, 2019, foto: Matěj Doležel.

Poněkud stranou byl po celou dobu festivalu environment Johany Střížkové. Do něj se účastníci festivalu mohli podívat o přestávkách mezi jednotlivými představeními, byl ale v industriálním prostoru nenápadný, až ztracený. Ve videu Stáhnu si manuál k trubce č. 6 je vidět šest různobarevných koní a jedno šedé auto před galerií Plato, tedy na parkovišti bývalého Bauhausu. Koně se bezstarostně pasou a běhají po betonu, scéna asociuje ztracený ráj znovu vystavěný v opuštěném chrámu konzumu. Video bylo možné sledovat z růžových manželských postelí příliš krátkých na skutečný spánek, diváci se dokonce pro větší komfort mohli přikrýt šedými dekami, prostor tak připomínal restroom pro hromadné orgie. Do instalace lze vstoupit pouze naboso… a ti nejodvážnější se prochází po koberci se vzorem dojemných koňských očí.

Festival byl skutečně v rukou žen; chyběla mi však reflexe ženy a ženskosti z pohledu mužů nebo alternativního pojetí ženství. Co třeba Kateřina Olivová, Chlorophyll von Needle, Krzysztof Leon Dziemaszkiewicz, New Aliens Agency, Nela Kornetová? Snad příště.

Jana Orlová je básnířka, performerka a teoretička umění.

More stories by

Jana Orlová