Tématem hlavního výstavního bloku čtvrtého ročníku festivalu Nultá generace se pod kurátorským vedením Veroniky Čechové stalo zkoumání dopadů klimatické krize na naše osobní životy a hledání cest, které by byly ve větším souladu s životním prostředím. Výstava, do níž bylo zahrnuto dvanáct umělců do pětatřiceti let, byla v souladu s myšlenkou udržitelnosti situovaná do staré skladové haly vlakového nádraží. Architektonické řešení však stávající prostor prostřednictvím černých tkanin zcela proměnilo a svou temnou kadencí evokovalo negativní dopad ekologických změn na budoucí existenci planety. Díky této transformaci získal prostor ale i zvláštní intimitu, což reflektovalo obrat umělců k materiálům a rukodělným technikám, které jsou uvědoměle šetrnější vůči životnímu prostředí a jejich počínání tak signalizuje snahu po návratu do minulosti, kdy jednání člověka nemělo tak škodlivý dopad na planetu jako dnes.
Kromě tohoto prvku se obsah většího počtu příspěvků koncentroval jen na zachycení určité chaotičnosti vnějšího světa, jako v případě obrazu Viktorie Langer, jejíž přístup se vyznačuje kombinací vzájemně nesourodých technik a stylů malby v rámci jednoho plátna. Filip Dvořák se prezentoval obrazem tematizujícím romantizující nádech gotiky. Abstraktní tahy v něm vstupovaly do spojení s asamblážovitě vkládanými prvky s motivy katedrál, které lze v tehdejším vidění světa vnímat jako poselství vyšších ideálů, ale i doby, kdy člověk ještě žil v souladu s přírodou. V prostoru potom levitovaly zavěšené objekty Elišky Konečné nebo Marie Tučkové, jejíž háčkované oko s motivem tekoucí krve symbolizovalo kolektivní pocit bezmoci v hledání adekvátního východiska z klimatické krize. Jiné práce se naopak skrze téma recyklace snažily hledat alespoň dílčí řešení. Jedním z nich byly autorsky pojaté staré mikiny Kristiny Fingerlandové tematizující princip upcyklingu nebo černé objekty Davida Vojtuše využívající ropný odpad ve snaze dodat mu pozdvihnutím do sféry umění novou formu existence.
