Symbolika místa týdenní prodejní výstavy v Domě U Zlatého hroznu by se nemohla více podbízet. Na výstavní aktivitu nejplodnější umělci, tvořící v českém prostředí (36 umělců a umělkyň z předních příček Art indexu), ukázalo celkem 83 nejnovějších a nejpříhodnějších děl k prodeji. A přestože se jedná o úctyhodnou špičku, vystaveno nebylo „to nejlepší, co aktuálně vzniká v ateliérech nejvýraznějších českých umělců“ a titul „pokus o nezaujatý popis vývoje“ na scéně byl od organizátorů z J&T Banky čistě nadnesenou zkratkou. Už to, že byli všichni zastoupení umělci označeni jako Češi, vyvolává téměř dojem ignorance, navíc jako by většina současného umění existovala pouze ve dvou rozměrech a malby, fotky, kresby nebo koláže, aby čekala přichystaná viset na stěně. Je pravda, že jsme zde mohli najít i pár soch a instalací pracujících s novými médii i meditativně pohlcující projekce od Pavla Mrkuse, ale ateliéry vystavených umělců jistě ukrývají pestřejší poklady. Klíčem k výběru bylo pochopitelné zaměření se na „intimnější díla se sběratelským charakterem“, což však zametlo pod koberec část originality, kontroverze, odvážnosti a aktuálnosti vystavovaného. Proto by se místo hledání významu jednotlivých děl dala ve fantazii prohlídka přirovnat k počítačové hře, v níž jde o nejlepší úlovek. Tmavě šedé místnosti optikou pomyslného digitálního hledáčku podtrhávaly exkluzivní atmosféru, zoom na dřevěný strop ukázal renesanční malby s rostlinnými a groteskními figurálními motivy, načež se úhel projektovaného zaměřil na jednotlivá díla na stěnách a občas do meziprostoru.
Při zaostření na správné místo vyskočila identifikační pop up okna s fotkou umělce a stručnou, leč jasně srozumitelnou charakteristikou autora a názvem díla (ve skutečnosti formát žlutých papírových karet, které měl návštěvník právo odcizit a cestou žmoulal v rukou). Hledáček kamery se v naší fantazii obracel na další a další díla a díky šipkám na klávesnici se rozpohyboval po schodech napříč historickou budovou. Místnost za místností, patro po patře, až do menších pokojů pod střechou, kam se schovala nová média, v domácím prostředí takřka neprodejná. K naplnění organizátory avizovaného vzoru uměleckého veletrhu chyběla atmosféra vzrušení a napětí sběratelů, uchvacující příběhy, kontexty a zastupující galerie, které by vše vyprávěly a spřádaly do hodnotné sítě. Přesto se v poslední den chlubilo deset děl cedulkou ZADÁNO, splnila tedy svůj účel. Našla ho na akci i umělecká komunita, která právě napjatě diskutuje o ekologickém chování a o nepsané etice rozbíhajícího se sponzoringu soukromých subjektů? Možná pokud se jednalo o tzv. win win situaci. Všechny zúčastněné strany navíc investovaly spíše do budoucnosti. Výhodný sponzor z komerčního bankovního prostředí dodal bohatou klientelu, publicitu, zařídil prezentaci na úrovni a investoval do adekvátních poradců, jako jsou Lucie Drdová, Jan Skřivánek nebo Ondřej Horák. U sponzorů z prostředí orientovaného na stoupající křivku výnosů je nesmyslné hledat čistotu úmyslů. Zastupujícím galeriím mohla akce přinést nové zákazníky (potenciál 3 300 návštěvníků), bance zajistila další čárku do roční CSR zprávy, svým stávajícím klientům nadělila život zpestřující VIP zážitek a možná také další přírůstek investičně zaměřené klientely. Kdo ale prozradí, jestli se o sklizeň zlatých hroznů všichni podělili rovným dílem? Platí totiž, že „v zahradě toho roste víc, než si zahradník pamatuje, že zasadil“.
Martina Raclavská je kritička umění.