Čím byla poslední performance Martina Zeta?
Tamara Moyzes
V bruselském kulturním centru Bozar se 27. října 2019 uskutečnil celodenní přednáškový program Revolution is not a garden party s podtitulem 1989: umělci, aktivisté a sociální změna(1). Hlavním organizátorem akce byla Česká centra ve spolupráci se Slovenskou, Českou, Polskou a Estonskou ambasádou a Polským institutem. Kurátorky Tereza Porybná a Jitka Pánek Jurková koncipovaly jednotlivé části programu tak, aby diskurz zaměřený na současnou roli jak umění v politice, tak uměleckého aktivismu kriticky zachytil změny, které proběhly v potřebách naší společnosti od roku 1989 do dnešních dnů.
Mezi diskutujícími se objevila řada zajímavých osobností, třeba vlámský divadelník a spisovatel Pieter De Buysser, kurátoři Maja a Reuben Fowkes, kurátorka a redaktorka Sonia Dermience, John Jordan z francouzského kolektivu ZAD nebo Sébastien Hendrickx z globálního hnutí Extinction Rebellion. Mezinárodní účast umožnila vést diskusi na vyvážené úrovni, která se oprostila od spíše běžnějšího pohledu na postkomunistické východoevropské země prizmatem Západu, a zajímavé komparace věnované politickému umění, občanským hnutím, aktivismu či sociálním změnám tak nabídly závěr, že snaha o mazání hranic mezi východní a západní Evropou je stále ještě v určitých ohledech složitá.
Na závěr přednáškového programu se uskutečnila performance Martina Zeta, jednoho z nejvýraznějších českých politických umělců, který mne ještě nikdy nezklamal. Určitou, předzvěstí této performance bylo vyvěšení banneru (2) na fasádě kulturního centra Bozar večer před konferencí. Na banneru stálo: LA EUROPAKERI UNIJA DEL DUMA ROMANES! [EVROPSKÁ UNIE MLUVÍ ROMSKY!). Součástí performance bylo i rozdávání letáků před Evropským parlamentem. Letáky s textem v romštině a angličtině měly barevně připomínat romskou vlajku – na zeleném pozadí byl červeně vytištěn text, který končil datem a modrým vlastnoručním podpisem Martina Zeta. Tato indikace mohla čtenáře vést k tomu, aby text vnímal jako Zetův manifest. Avšak už první věta otevřeně přiznává, že to není nic jiného než „výzva k aktivní účasti na nestrukturované kampani k otázce, jakým jazykem má mluvit Evropská Unie“ (3). Následující odstavce textu evokujícího svým slovníkem dokumenty vydávané Evropskou komisí mají pak vysvětlit, jak EU ve vztahu k jazykům funguje: že má sice 28 členů, ale přitom jen 24 úředních jazyků a že „úřední jazyk je jazyk národní. Pokud národ má stát, a stát je členem unie, může být jeho jazyk jazykem úředním“. Další část textu se věnuje statutární úrovni jednotlivých jazyků, jak Zet píše, tak „3 z 24 úředních jazyků mají ‚vyšší‘ status jazyka procesního: angličtina, francouzština a němčina. Z nich je nejvíc používána angličtina„.(4) Dále text přináší politické a ekonomické souvislosti úředních jazyků, které gradují k upozornění o významu romštiny: „Angličtina i po brexitu zůstane jedním z úředních jazyků, protože je jedním z úředních jazyků Irska (vedle irštiny) a Malty (vedle maltštiny). Není však žádný důvod, proč by měla zůstat jazykem dominantním. Má Evropa 21. století mluvit německy nebo francouzsky? Máme podporovat imperiální tradici? Dávat občanům mocné země ještě výhodu rodilého mluvčího? Přicházím s představou řešení opačného: povýšit do dominantní role jazyk, který nebyl nikdy spojen s žádným evropským státním útvarem, přesto je v Evropě celoplošně přítomný. Romština je jazyk největší menšiny Evropské unie, PŘÍTOMNÝ VE VŠECH ZEMÍCH EVROPSKÉ UNIE!”
Martinu Zetovi se v kulturním centru Bozar podařilo rozdat letáky s výzvou k aktivní účasti na nestrukturované kampani asi pěti set člennému obecenstvu. Pak se s klidem vrátil na osvětlené pódium k mikrofonu a začal v lámané romštině text předčítat. Tento akt by podle mého názoru mohl být ještě silnější, kdyby přišel ze strany rodilého mluvčí jazyka dominantního, tedy jednoho ze tří úředních jazyků tzv. vyšších. Tím by se umělec dobrovolně vzdal výhody rodilého mluvčího, tedy výhody, kterou v EU kromě východní části Německa, nemá ani jedna postkomunistická země.
V průběhu Martinova projevu obecenstvo zmateně hledalo na letáku kontext, kterého by se mohlo chytit. Někteří byli úspěšnější a rychleji došli k tomu, že list má dvě strany a překlad textu si lze přečíst v angličtině na druhé z nich.
Přestože Martin Zet řeší ve svém textu„ technický postup“, tedy jak reálně uskutečnit návrh jeho tzv. „nestrukturované kampaně“, je zřejmé, že jde především o gesto politického umění. Položené otázky jsou spíše rétorické. Jsou sice postavené na reálném a racionálním základě, ale prakticky je z nich cítit pouze sarkasmus a určitá kritika. Nejde o snahu dojít reálně ke změně, ale upozornit na paradox: „Máme platit každému rodilému mluvčímu paušální poplatek za užití jeho duševního vlastnictví? Nebo stejně jako u hudebních a tanečních motivů romštinu prostě bez ptaní vzít a používat? Ukrást?“
Politické umění v podání Martina Zeta poukazuje na společenské, ekonomické či politické skutečnosti – realitu přes reverzně postavené prizma. Někdy využívá provokaci, kritiku, či sarkasmus – humor. V performanci EVROPSKÁ UNIE MLUVÍ ROMSKY! rozhodně nešlo o opravdový návrh, tak jak by tomu bylo v případě kreativního aktivismu, či artivismu. Tyto přístupy se od politického umění liší právě tím, že jim nestačí pouze komentovat společenskou situaci, ale jejich snahou je změna – přímý zásah. U takto myšleného kreativního aktivismu by se jednalo o „manifest“, tedy prohlášení, významné orální nebo písemný projev, ve kterém by podepsaný autor/autoři něco reálně prosazovali a hledali by konkrétní následovatele, podporovatele prosazované myšlenky.
V případě Martina Zeta nešlo ale ani tak o skutečnou kampaň, protože vedle kampaně politické, reklamní, marketingové a aktivistické kampaň uměleckou zatím ještě neznáme. Každá kampaň má za cíl obsáhnout na co nejvíce občanů s tím, že je zmobilizuje (buď k volbám, k nákupu daného produktu, k demonstraci, k podpisu petice atd…), ale v umění může jít pouze o marketingovou kampaň, která se snaží navýšit cenu díla daného autora. Nebo jde o politické umění, které často využívá „jazyk kampaně“ jako pomůcky ke kritice. Funguje jako gesto politického umění, ale přitom mu nejde o dosažení změny a o počet následovatelů prosazované myšlenky.
Také pokud by se jednalo o umělecký aktivismus, vypadalo by dílo vizuálně úplně stejně. Lišilo by se jen tím, že by bylo ve formátu reálné kampaně a manifestu.
V kolonce „technický postup“ by byly navrženy reálné kroky k uskutečnění cíle. Popřípadě by byly vyjmenovány kroky, které již byly učiněny. Obsahovalo by jména neziskovek a politiků, kteří již kampaň podpořili. Letáky by nerozdávali před vyprázdněným Evropským parlamentem s vědomím, že politici nejsou v budově, (kromě toho, že 27. 10. 2019 byla neděle, se v té době poslanci EU pohybovali převážně mimo Brusel)(5) tedy s vědomím, že akce je pouze gestem…
Umělecký aktivismus vyžaduje detailní naplánování, časové schéma a je reálnou kampaní. Téma se často pro umělce-aktivistu stává námětem osobním, věnuje se problematice dlouhodobě.
Bylo důležité, že gesto Martina Zeta zaznělo právě v kontextu Bruselu, tedy místě, kde sídlí Evropský parlament. Já osobně se ztotožňuji s větou Emílie Rigové, citované níže v souvislosti s anketou, kterou jsem si pro účely tohoto textu vytvořila: „Myslím, že jen takovou cestou se skutečně něco změní – pokud začnou neromové dělat to, co bychom čekali od Romů.“ A je úplně jedno, jestli Zetův počin vznikl jazykem gesta politického umění, nebo přes kreativní aktivistickou kampaň.
Tamara Moyzes je umělkyně a ředitelka Artivist Labu v Praze.
Foto: archiv Martina Zeta.
Tamara Moyzes: Co si myslíte o performance Martina Zeta nazvané EVROPSKÁ UNIE MLUVÍ ROMSKY!?
Emília Rigová (umělkyně): Myslím, že jen takovou cestou se skutečně něco změní – pokud začnou neromové dělat to, co bychom čekali od Romů.
Laďa Gažiová (umělkyně): Martin Zet se baví bizarní představou, která je nemístná. Romština není jedna, dialektů je mnoho, Romové si navzájem nerozumí. Pokud bychom si však představili, že jednotná romština existuje a je přijata jako jazyk EU, stala by se pouze zástěrkou před nevolí velkých systémových změn, které by jediné mohly změnit žalostnou socioekonomickou situaci nejen Romů. Jazyk v případě dané výzvy může fungovat jako emancipační symbol, ale naprosto selhává jako nástroj pro širší diskusi. Navíc v době, kdy jsou Romové bez nadsázky považováni za podlidi, je nápad Martina Zeta shodný s představou o prosazení jidiš jako oficiálního vládního jazyka v hitlerovském Německu. Jazyk je poslední věc, která by nás měla dnes trápit.
David Tišer (romista, aktivista LGBT): Je na čase, aby se romština stala oficiálním jazykem EU. Romové jsou nejpočetnější menšinou v Evropě s mnoha miliony mluvčích.
Věra Horváthová (umělkyně, aktivistka): Romština je krásný jazyk. Z historie víme, že i zdánlivě velká utopie se stala reálnou, pokud lidé mají vůli chtít. Ihned si vzpomenu na kauzu základní školy, která měla týden obědů jiných kultur. Romské jídlo se rodičům nelíbilo a stěžovali si tak, až se to dostalo do všech českých médií. Možná po uzákonění Romského jazyka jako jednoho z oficiálních jazyků EU, už by pár gojů k obědu dětem ve školách povolily. Samozřejmě je to minimální příklad, ale možná mluví za vše.
Gabriela Hrabaňová (ředitelka Evropské sítě romských organizací ERGO Network): Jsem nadšená z nápadu Martina Zeta, využít romštinu jako jazyk EU. Romové mluví tímto jazykem ve všech zemích Evropské Unie, tedy mimo Malty, takže je to docela dobrý nápad. Každopádně tento počin by mohl pomoci prosadit romštinu, aby se stala jedním z oficiálně používaných jazyků EU. Tak jak se překládají úřední doklady do češtiny, slovenštiny atd., by se mohly překládat i do romštiny. Romština je světově uznávaný jazyk, nicméně doposud není uznávaná institucemi.
