Galerie Emila Filly v Ústí nad Labem uzavřela svou existenci ve stávajících prostorách (v roce 2020 pokračuje na novém místě v centru města) mezinárodní výstavou The Earth: Current Way of Living kurátorky Terezy Záchové. Ta během svých rezidenčních pobytů uskutečněných v posledních pěti letech objevila řadu umělců různých národností a sledovala u nich linku ekologických projevů a zájmu o současné proměny životního prostředí. Jedním ze zdrojů inspirace pro ni byl mezinárodní projekt Dark Ecology (vycházející z textů Timothyho Mortona), jenž se soustředil na proměnu krajiny a ekologické dopady lidské činnosti u Severního moře. Paralela industriálních a znečištěných měst (například Murmansku nebo Kiruny) s Ústeckým krajem je zřejmá, jedná se však jen o jeden z mnoha inspiračních bodů. Mezi dalšími lze jmenovat například texty od Karen Barad či Donny J. Haraway.
Tereza Záchová připodobnila galerijní prostor ke kreativnímu a mnohovrstevnatému dění na Zemi. Uchopila jej jako „svobodnou platformu, která umožňuje se demokraticky vyjádřit, a tak zde prezentovat či reflektovat problémy společnosti“. Díla třinácti umělců, uměleckých uskupení či dvojic pomyslně rozdělila do zemských sfér (litosféra, atmosféra, hydrosféra a biosféra), zároveň jim ale ponechala vlastní autonomii i možnost vzájemně na sebe reagovat. Právě vztahy mezi díly a lidmi a to, co vytvářejí a po sobě zanechávají, jsou pro výzkum kurátorky dlouhodobě to nejzásadnější. V praxi tak na výstavě zažíváme „vztahovou estetiku“, jak trend interakcí pojmenoval teoretik Nicolas Bourriaud. Umělecká díla podle něj nejsou jen neměnnou hmotou či médiem, ale proměňují se v čase a ve vztazích, které (spolu)vytvářejí. V tomto smyslu se návštěvník ústecké výstavy mohl nořit do osobních příběhů (například skrze velkoformátový tisk Eleny Mazzi), poslouchat záznamy z navštívených míst (Magdaléna Manderlová, Iva Polanecký) či sledovat život zvířat skrze fotografie z fotopastí (Sandra Svobodová). Znečištění na různých úrovních tematizovala díla Michala Kindernaye, Zdeny Kolečkové či Hanny Husberg; environmentální smutek z neporozumění mimo-lidskému světu rozvíjí Kati Roover či Katrin Hornek. Problémy reálného života se tak mohly pro návštěvníka skrze imaginaci a ztvárnění jednotlivých umělců stát více hmatatelnými či pochopitelnými. Výstava zároveň naznačila i určitou mezidruhovou, vztahovou a často neviditelnou symbiózu mezi lidmi, zvířaty a zemskými procesy. Celoplanetární pohled Terezy Záchové rovněž ukázal, jak křehké může být toto souznění, které když necháme zhroutit, nemusíme už znova nalézt.
