Máte někdy dojem, že současné umění klade na diváka neúměrně velké nároky? Také toho se dotýká Barbora Řebíková ve své knize, která chce být příspěvkem k teoretickému uchopení dnešní umělecké produkce. Základním impulzem bylo pro autorku promýšlení vztahu umění a poznání, přičemž různé typy tohoto vztahu vymezuje hned v úvodní kapitole: Rozlišuje tak poznání na straně umělce (jednak to, které umělec potřebuje k tvorbě, jednak to, jež prostřednictvím tvorby získává) a analogicky k tomu poznání na straně recipienta (poznání potřebné k adekvátnímu porozumění dílu a poznání, které se divákovi dostává díky recipování díla). V centru autorčiny pozornosti poté zůstávají právě oba typy poznání vázané na vnímatele (poznání předpokládané a z díla získané). Vzájemná souvislost obou témat nicméně není úplně zřejmá a možná by bylo bývalo přehlednější pojednat je odděleně.
Kapitola přibližující filozofická východiska estetického kognitivismu (což je teorie zkoumající, jaké poznání a zda vůbec můžeme z umění získat) tedy podává přehled polemik mezi jeho zastánci a odpůrci nebo vymezuje různé druhy poznání, jež mohou z umění plynout, ovšem nakonec je autorka nucena konstatovat, že pro uvažování o současném výtvarném umění a jeho diváctví se estetický kognitivismus nehodí. Nevěnuje se totiž tomu poznání, které divák potřebuje k rozumění vnímanému dílu, a pokud ano, děje se to především v oblasti výzkumu literatury. Zde se (díky tzv. kostnické škole) bohatě rozvinula recepční estetika, jejíž ekvivalent pro výtvarné umění se však teprve začíná utvářet. Úvahy o současném umění zahajuje Řebíková postřehem, jenž si všímá toho, jak se dnešní umělecký provoz snaží zpřístupnit a přiblížit umění divákům pomocí nejrůznějších doprovodných akcí, komentovaných prohlídek, tiskových zpráv, animačních programů, diskusí, workshopů a dalších aktivit. Spojuje tento edukativní aspekt se zájmem o aktivní zapojení diváků do uměleckých projektů (v rámci participativního umění) a hovoří o obecném obratu k divákovi. Ten je pak mimo jiné motivován potřebou vysvětlovat a zpřístupňovat, neboť současné umění má často komplikovanou a nepřístupnou podobu, která diváka (nezáměrně) znejišťuje a mate. Část, v níž se autorka následně věnuje faktorům, jež mají vliv na mnohdy nesrozumitelnou podobu aktuálního umění, pak považuji za nejpřínosnější. Jedná se dle Řebíkové o fenomény postprodukce (využívání již vytvořeného kulturního či uměleckého materiálu), vizuální kultury (všudypřítomnost obrazů) a institucionalizace umění (uměním se v galerii může stát cokoliv). V závěru knihy je posléze aktualizován tradiční pojem „estetický postoj“, který je definován jako „poučený“, což znamená, že estetický prožitek současného umění vyžaduje na divákovi, aby si aktivně vyhledával informace a byl schopen se pro estetické prožívání rozhodnout. Největší slabinou textu je nadbytečné opakování myšlenek a formulací. Na druhou stranu kniha nakousává řadu důležitých témat a může sloužit jako úvod k široce rozkročené diskuzi nad vnímáním současného umění.
