Barbora Řebíková, Poučený estetický postoj – Estetika současného umění by

by 10. 10. 2020

Máte někdy dojem, že současné umění klade na diváka neúměrně velké nároky? Také toho se dotýká Barbora Řebíková ve své knize, která chce být příspěvkem k teoretickému uchopení dnešní umělecké produkce.

Základním impulzem bylo pro autorku promýšlení vztahu umění a poznání, přičemž různé typy tohoto vztahu vymezuje hned v úvodní kapitole: Rozlišuje tak poznání na straně umělce (jednak to, které umělec potřebuje k tvorbě, jednak to, jež prostřednictvím tvorby získává) a analogicky k tomu poznání na straně recipienta (poznání potřebné k adekvátnímu porozumění dílu a poznání, které se divákovi dostává díky recipování díla). V centru autorčiny pozornosti poté zůstávají právě oba typy poznání vázané na vnímatele (poznání předpokládané a z díla získané). Vzájemná souvislost obou témat nicméně není úplně zřejmá a možná by bylo bývalo přehlednější pojednat je odděleně.

Kapitola přibližující filozofická východiska estetického kognitivismu (což je teorie zkoumající, jaké poznání a zda vůbec můžeme z umění získat) tedy podává přehled polemik mezi jeho zastánci a odpůrci nebo vymezuje různé druhy poznání, jež mohou z umění plynout, ovšem nakonec je autorka nucena konstatovat, že pro uvažování o současném výtvarném umění a jeho diváctví se estetický kognitivismus nehodí. Nevěnuje se totiž tomu poznání, které divák potřebuje k rozumění vnímanému dílu, a pokud ano, děje se to především v oblasti výzkumu literatury. Zde se (díky tzv. kostnické škole) bohatě rozvinula recepční estetika, jejíž ekvivalent pro výtvarné umění se však teprve začíná utvářet.

Úvahy o současném umění zahajuje Řebíková postřehem, jenž si všímá toho, jak se dnešní umělecký provoz snaží zpřístupnit a přiblížit umění divákům pomocí nejrůznějších doprovodných akcí, komentovaných prohlídek, tiskových zpráv, animačních programů, diskusí, workshopů a dalších aktivit. Spojuje tento edukativní aspekt se zájmem o aktivní zapojení diváků do uměleckých projektů (v rámci participativního umění) a hovoří o obecném obratu k divákovi. Ten je pak mimo jiné motivován potřebou vysvětlovat a zpřístupňovat, neboť současné umění má často komplikovanou a nepřístupnou podobu, která diváka (nezáměrně) znejišťuje a mate.

Část, v níž se autorka následně věnuje faktorům, jež mají vliv na mnohdy nesrozumitelnou podobu aktuálního umění, pak považuji za nejpřínosnější. Jedná se dle Řebíkové o fenomény postprodukce (využívání již vytvořeného kulturního či uměleckého materiálu), vizuální kultury (všudypřítomnost obrazů) a institucionalizace umění (uměním se v galerii může stát cokoliv). V závěru knihy je posléze aktualizován tradiční pojem „estetický postoj“, který je definován jako „poučený“, což znamená, že estetický prožitek současného umění vyžaduje na divákovi, aby si aktivně vyhledával informace a byl schopen se pro estetické prožívání rozhodnout.

Největší slabinou textu je nadbytečné opakování myšlenek a formulací. Na druhou stranu kniha nakousává řadu důležitých témat a může sloužit jako úvod k široce rozkročené diskuzi nad vnímáním současného umění.

More stories by

Zdeněk Brdek