Filmový festival v Mariánských Lázních se koná již pátým rokem. Jeho zakladatelé, odborníci a filmoví kritici Jakub Felcman a Lubomír Konečný a architektka Zuzana Stejskalová, si od počátku kladli za cíl dekortikovat a následně prozkoumávat a mapovat definici experimentálního filmu. V hotelu Polonia a na dalších nevyužitých místech lázeňského rezortu byly mezi filmovou klasikou Alaina Resnaise nebo Audrey Hepburn letos uvedeny snímky začínajících filmařů z významných českých škol, jako je FAMU a AVU, stejně jako filmových amatérů. Organizátoři každý rok vyhlašují otevřenou výzvu, na jejímž základě je sestavena většina celého programu. Výše uvedené zkoumání a otázek po povaze pohyblivého obrazu obecně dovedlo festival k zajímavým přesahům do oblasti vizuálního umění: zadáním byla jednoduše práce s obrazem, která může být performována nebo i sonoricky zpracována. Letos proto pětidílná sekce „Theatre Electrique“ (Elektrické divadlo) uvedla například imerzivní divadlo Jakuba Čermáka Depresivní děti touží po penězích, performance Romana Štětiny nebo site-specific zvukovovou performance Michala Kindernaye Phonotropic Blindness. Tato kompozice pochází ze sbírky audiovizuálních archivů „promluv“ z podmořského světa. Voda, základní prvek naší planety, je zde vnímána jako křehký svědek negativního střetávání s lidským aspektem v podobě námořní dopravy a průmyslu obecně, a upozorňuje tak na akutní problémy ekologické krize. Kindernay zaznamenal zvuky nejen v mořích světa, ale také ve vodách Mariánek. Divák byl tak na téměř hodinu ponořen do podvodní symfonie, která silně reagovala na abstraktní formy promítané na plátno. Kindernay také spolupracuje s festivalem na postprodukci sci-fi dokumentu o umělé inteligenci FREM slovenské autorky Viery Čákanyové. Roman Štětina, známý svým zájmem o rádiové prostředí, mediální přenos informací, jazykové chyby a slova obecně, naproti tomu představil práci spíše symbolickou a odrážející jeho zájem o archiv ve Work in Progress: Souvenir 2015/2020. Umělec zde zhmotnil abstraktní vzpomínku na pratvar, v konfrontaci s novými technologiemi: stékající viskózní kapalina silikonového polymeru, vynalezeného v padesátých letech v USA jako náhrada kaučuku, zde kopíruje vnější tvar reprodukce antického torza.
Výsledkem festivalu byl rozmanitý hybrid, který po sobě může zanechat pocit nejednoznačnosti ohledně toho, co ještě lze považovat za experimentální film. To je však kvalitou Marienbadu, neboť tak s odvážným přístupem mlžícím hranice mezi klasickým filmem, vizuálním uměním a experimentálním filmem vytváří originální koncept s velkým potenciálem. Zajímavé by bylo sledovat festival v podobě dvouletého bienále, formy, která by umožnila hlubší práci v oblasti studia této formy „obrazu“ a v možnostech jeho propojení s místním kontextem a pozvanými umělci, jakož i podrobnější prospekci současných vizuálních tendencí s kritičtějším přístupem.
