Vešel-li divák do galerie Karlín Studios, musel být asi zděšen. Osamění v bílém obrovském prostoru s možností vnímat danou přítomnost sám za sebe, s okny, hlukem ze dvora a se slunečním světlem, mohlo prohlubovat tíseň. Pokud to člověk nevzdal, jeho oči se skrze oslepující bílou barvu prodraly k protější zdi. Zde uviděl malé a křehké visící cosi, co přitáhlo jeho pozornost. Oranžové, fialové, přírodní či kovové. Trochu jako ze sci-fi trilogie Lillith´s Brood (česky vyšlo jako Xenogenesis) od Octavie E. Butler.
Sezení na vejcích nebo v hnízdě, ať tomu chceme říkat jakkoliv, je vlastně paralela mezi hned několika světy, které se však prolínají v jeden. Setkávají se v něm divná stvoření s chapadly s novými geny a uměle vytvořenými tkáněmi spolu s lidmi, druhem, který vymírá. Tato mnohovrstevnatá říše ukazuje náhled do vesmíru různých pohledů, odlišností, které konečně přicházejí v platnost. Obyčejnost a stereotypnost se stává nefunkční, cizí a problematickou. Konfrontace erotizujících objektů-hnízd v galerijním prostoru zpočátku vzbuzuje lítost nad uchopením jejich vystavení – avšak vzápětí pozorovateli tento rozpor dojde. Pevná, silná a stálá jsou naše obydlí. Efemérní, diverzní a netrvalá jsou ptačí hnízda.
Každý objekt tak oslavuje biologickou reprodukční pestrost ejakulací a ovulací. Materiály jsou vhodně a citlivě voleny – jako by se sám laborant-umělec stával zodpovědným za modifikaci nových identit. Jednotlivé kontradikce látek, které k tomu využívá, mají v něčem evokovat nahodilost vyprázdněných kapes z našich cest, avšak právě tehdy nás chce umělec zmást. Záměr je tu řešen perfekcionisticky, s přesností zaměřenou na detail. Laborant přesně ví, co kam umístit, co naklonovat a nechat vyklíčit. Přestože experimentuje s hmotou, spojuje nesourodé anorganické a organické formy, stále nám nechává utvářet vlastní fantazii nad tím, co z onoho hnízda může vzniknout.
A tak přemýšlím, jaké by to bylo stát se hermafroditem.