Zdena Kolečková – V kůži Robinsona

17. 10. 2020

Ústecká umělkyně Zdena Kolečková se po dvou letech vrátila se samostatnou výstavou do Prahy. V Topičově salonu na výstavě kurátorované Annou Varteckou řešila aktuální téma nejen v rámci enviromentálního rozsahu, ale také v rámci koloběhu ročního období, politiky jídla, rurálních tradic a místně-specifických symbolů, na které postupně a zcela jasně zapomínáme. 

Současný konceptuální projekt z roku 2020 Kolečková zajímavým způsobem propojila s literárním osudem Robinsona Crusoea. Výstavou se linuly jemně laděné texty, které provázely diváka celou prohlídkou a dokreslovaly citlivě její atmosféru. Hlavním hrdinou však nebyl muž, ale sama autorka – žena, která se objevuje v narativech videí. Právě ta reflektuje dobové obrazy současné industriální krajiny, neviditelného gardeningu, sázení a sklizení efemérního obilí až k fázi upečeného chleba a jeho demonstrativní konzumace, jež můžeme brát jako symbolický komentář po všech rovinách, nejen k oné kolektivní paměti, která zde rezonuje v současném umění. To se vrací k rurálním tématům a komunitní činnosti a v něm právě skrytě spočívá neviditelná zpráva v lahvi. Každodenní péče, která ačkoliv může odkazovat k určitému stereotypnímu myšlení, je s námi ženami spjata tak, jak o tom mluví eko-feministické autorky. Ona citlivost, emocionálnost a určité rurální tradice jsou alfou a omegou hlavní myšlenkové mapy.   

Převážnou část výstavy tvořila Kolečkové videotvorba, jež je u autorky poměrně běžným médiem, dále pak kresby a dvě velkoformátové fotografie. Ty se však odlišovaly svojí sci-fi vizualitou od narativního zbytku výstavy. Divák by mohl zpočátku vnímat určitou bariéru, co doposud v prostoru expozice viděl. Záměr však je jasný – a snaha donutit diváka, aby o výstavě přemýšlel jako o celku s příběhem pečujících strategií. Výstava dokazuje, že Kolečková nereaguje na současný trend v umění populisticky, ale že její souvislost a dlouhodobé zpracování vychází z problému severočeské krajiny a jejích obyvatel, které odráží minulost. Na fotografiích z 90. let pracuje až abstrahovaně s detaily, jež ponechává mnohem svobodnější interpretaci v protiváze ke konkrétnímu příběhu ženy, obilí a chleba. Daná krajina, kterou vidíme na jedné z fotografií, se tak objevuje i v současných videích. Dystopie se tedy možná zacyklila a environmentální úzkost prohloubila.

Find more stories

Home