„Vytvořit nadnárodní strukturu, která nás posílí v nepřátelském kontextu“ by

by 18. 10. 2020

Rozhovor se zástupci East European Biennale Alliance

Zuzana Jakalová: East European Biennale Alliance je síť tvořená čtyřmi východoevropskými bienále z Maďarska, ČR, Polska a Ukrajiny. Všechna vznikla v posledních pěti letech. Můžete nám stručně popsat, kde se vzala, co je jejich cílem a jaké mají institucionální zázemí?

Bartosz Frąckowiak (BF): Varšavské bienále je veřejnou institucí, jejíž financování pochází prakticky stoprocentně od města. V roce 2017 vyhlásilo město soutěž na vytvoření nového typu instituce, která bude mít na starost vytvoření, organizaci a realizaci bienále, ale také dlouhodobý mezioborový program.

Marta Michalak (MM): Samotná výzva byla dost progresivní…

BF: …a my jsme soutěž vyhráli. Přišli jsme s myšlenkou na vytvoření instituce, která by se aktivně angažovala v sociálních otázkách a vystupovala by proti různým formám diskriminace. Měla by vyvíjet aktivitu v různých oblastech – v umění, kultuře, výzkumu a teorii, ale také na poli aktivismu a politiky. Při tom všem by také propojovala lidi z různých oblastí. Začali jsme tvorbou dlouhodobého programu, samotné bienále pak mělo být jakýmsi shrnutím. Program pro veřejnost odstartoval počátkem roku 2018 formou různých diskurzivních linií; jeden z významných bloků nesl název Atlas planetárního násilí a zaměřoval se na posuny, k nimž došlo v důsledku událostí v desetiletí po finanční krizi, jako je například nadnárodní charakter ultrapravicových skupin nebo moderní formy otroctví. První oficiální bienále pod názvem „Zorganizujme si vlastní budoucnost“ se pak konalo v roce 2019. Naší snahou bylo navrhnout budoucnost, jaká by se nám líbila, a nalézt strukturovanou cestu k jejímu vytvoření.

Raqs Media Collective, The Blood of Stars / Krv hviezd, Black Cloud, Kyjevské bienále, 2019, foto: Sasha Kovalenko.

Tereza Stejskalová (TS): Varšavské bienále je jediným ze členů Aliance, které má přímou podporu města a je s ním nějakým způsobem spojeno. Naše situace i zrod bienále Matter of Art jsou velmi odlišné, jakkoli máme jinak mnoho společného. Tranzit.cz jako instituce existuje již řadu let a za tu dobu si vyprofiloval program zaměřený na konkrétní publikum v průsečíku akademického prostředí, aktivismu a umění, přičemž obvykle jde o kombinací těchto tří aspektů. Naše strategie vycházejí z tradice a myšlenkového prostředí feminismu. Našim cílem není ani tak kázat, jako spíše svádět, zapojovat prostřednictvím emocí a komunikovat především téma péče v celé jeho rozporuplnosti. Naše rozhodnutí zorganizovat bienále bylo motivováno touhou promluvit k širšímu publiku a zapojit se do veřejného prostoru. Oslovili jsme umělce a vybrali díla hovořící prostřednictvím emocí, řeči těla či afektu o zkušenosti vycházející z genderu, společenské třídy či kulturního prostředí. Kladli jsme si otázku, zda má afektivní umění schopnost vyvolávat empatii a solidaritu s lidmi, se kterými nemusíme mít z hlediska třídy, genderu či kultury nic společného. Vznášeli jsme otázky týkající se veřejného prostoru a zkušeností, jež jsou z něj vyloučeny.  

Veronika Janatková (VJ): Důležitým partnerem pro nás byla Galerie hlavního města Prahy. Je to velice tradiční výstavní prostor, jeden z největších v Praze. Bienále jsme dokázali realizovat jedině díky jejich podpoře.

Vasyl Čerepanyn (VČ): Centrum pro výzkum vizuální kultury vzniklo v Kyjevě v roce 2008, mnohem dříve než samotné Bienále. Bienále bylo pro nás zprvu vedlejším projektem, časem se z něj ale stala strategie pro přežití instituce. Kyjevské bienále se poprvé uskutečnilo v roce 2012, přičemž organizátorem byla státní instituce Mystetskyi Arsenal, po událostech na Majdanu ale bylo zrušeno. Jeho myšlenky jsme se zmocnili a přepracovali ji po svém: je zajímavé, že v té době neexistovala žádná jiná instituce, která by se toho chtěla ujmout. Zapojili jsme řadu kyjevských organizací a institucí, jako například univerzity, muzea, galerie, a dokonce i postsovětské instituce stejně jako občanské iniciativy a sítě dobrovolníků.

Sergey Klymko (SK): První ročník nesl název Kyjevská škola a konal se v roce 2015.  

VČ: Ve všech třech doposud proběhlých ročnících se část programu odehrávala přímo v Kyjevě a zbytek v jiných městech a na jiných místech. Kontext města je pro nás velmi důležitý –  co se týče lokací, uměleckých děl i programu, vždy se snažíme pracovat s ikonickou kyjevskou modernistickou architekturou. Ročník 2017 se jmenoval The Kiyv International a symbolicky se soustředil na stoleté výročí Říjnové revoluce. V roce 2018 jsme uspořádali návazný ročník nesoucí název ´68 NOW věnovaný událostem roku 1968. Snažili jsme se o nový pohled na odkaz revolucí 20. století nazíraný z postovětské perspektivy, která je často v přímém protikladu k té západoevropské.

Alina Kopytsa, Série Servis, 2017–2019, Pojď blíž: Bienále Ve věci umění, instalace v Hale 11 v Pražské tržnici, 2020, foto: Tereza Havlínková.

SK: Je také důležité dodat, že Kyjevské bienále existuje bez jakékoli podpory města. Nemůžeme se spolehnout na podporu ministerstva kultury ani vedení města; pro místní instituce jsme prakticky neviditelní, protože kultura je na Ukrajině vůbec a v Kyjevě zvlášť již tradičně neviditelná. Naše institucionální pozadí je daleko víc mezinárodní. VCRC nedostalo za deset let své existence prakticky žádnou místní podporu.

Eszter Szakács (ESz): Financování je klíčovou otázkou i pro OFF-Biennale. OFF-Biennale Budapešť je občanská aktivita vzešlá zdola, nestojí za ním žádná instituce. Od založení v roce 2014 stojí jeho existence na činnosti hrstky nadšenců, kterým jde o tvorbu a sdílení současného umění a kultury navzdory nepříznivé situaci, jež v současnosti v Maďarsku panuje. OFF-Biennale se neuchází o státní pomoc a vyhýbá se státem podporovaným uměleckým institucím. Je to jak politický postoj, tak i praktické řešení – jakkoli velmi náročné – zajišťující svobodu uměleckého vyjádření a posilující nezávislou místní scénu. První ročník v roce 2015 byl ze všeho nejvíc „statementem“ a zapojila se do něj řada aktérů z nezávislé umělecké scény. Druhý ročník (2017) byl rozsahem menší a tématicky se zaměřoval na Gaudiopolis (město radosti), přičemž odkazoval na samosprávnou republiku dětí, která v Budapešti vznikla po druhé světové válce. Třetí ročník pod názvem „Nádech!“ se měl konat letos na jaře, ale v důsledku pandemie COVID-19 byl odložen na příští rok. 

 ZJ: Proč vaše volba padla právě na formát bienále, který je v mnoha ohledech velmi šikovný, ale také často zpochybňovaný? Jaký byl pro vás jeho přínos?

BF: Od samého počátku jsme o bienále uvažovali jako o nástroji nebo strategickém označení, přičemž jsme měli představu, že spíš bienále hackneme, než abychom vytvářeli další uměleckou megaakci zaměřenou na lidi z uměleckého světa. Jelikož každý ví, co je bienále, můžeme ho využít jako partizánskou zbraň: vzít myšlenku a přesadit ji do odlišného kontextu. A také ho využít jako nástroj k propojení různých lokalit – polských i vzdálených – a sledovat, co z těchto nadnárodních a meziregionálních spoluprací vzejde.

TS: Formát bienále nám poskytl možnost vytvořit větší instituci, která by mohla naplňovat a do praxe uvádět různé institucionální principy, o nichž se už léta bavíme a formulujeme je, jako například nevykořisťování životního prostředí, péče, spravedlivé odměňování atp. Byl to pokus vytvořit větší formát instituce a intervenovat do veřejného prostoru, což byla pro nás meta, o jejíž dosažení jsme se chtěli pokusit. Kladli jsme si otázku, zda je možné ve větším měřítku jednat jinak, být alternativou, kritickou a sebekritickou institucí.

VJ: Snažili jsme se změnit měřítko a formát, ale nechtěli jsme měnit témata. Jak sdělit stejná témata jiným jazykem a širšímu publiku?

Pojď blíž: Bienále Ve věci umění 2020. Pohled do výstavy v GHMP v Městské knihovně, foto: Tomáš Souček.

ESz: OFF je pro nás více než jen kritické bienále: formát bienále není sám o sobě cílem, ale jde nám hlavně o naplňování a zachování poslání OFF v oblasti financí a infrastruktury. Metoda bienále dovoluje nejužšímu týmu OFF soustředit jednou za dva roky zdroje a pozornost a budovat pokaždé nové strategie pro naplňování našeho programu. Díky tomu se v průběhu minulých dvou ročníků OFF jako organizace zkonsolidovala a aktivizovala a posunula těžiště své činnosti směrem k zadávání a produkování projektů namísto jejich pouhé prezentace. Zatímco v roce 2015 proběhlo 200 programů na cca 100 místech, jichž se zúčastnili umělci ze 22 zemí, ročník 2017 zahrnoval 60 lokalit a asi 150 účastníků opět ze 22 zemí. Ve svém třetím ročníku se OFF zaměří na 12 komplexních lokálně ukotvených projektů, jichž je OFF-Biennale koproducentem a spoluorganizátorem.

VČ: Mainstreamová bienále totálně ignorují podmínky panující v periferních kontextech a institucionálních aktivitách, ty prostě do jejich funkčního rámce nepasují. Proto jsme se rozhodli být upřímní a ukazujeme, že současné bienále je zcela novou realitou, která se skutečností starou pouhých deset let nemá nic společného. Vychází zdola, je jasně politicky profilované, funguje bez státní i městské podpory, kurátorská činnost má převážně kolektivní povahu atp. Myšlenku bienále je v současné době třeba obohatit o řadu institucionálních postupů a konstelací. Bienále je jako bedna s nářadím – vzali jsme ji, přizpůsobili jsme si ji a používáme ji v kulturním provozu jako politický nástroj. 

ZJ: Jaké jsou kořeny Aliance a jaký je její konceptuální rámec? 

TS: Jelikož jsme měli v úmyslu udělat bienále jinak, řekli jsme si, že nejprve bude dobré se zbavit tradičního pohledu na to, co vlastně bienále je. Proto jsme v roce 2018 v Praze uspořádali mezinárodní sympozium pod názvem „Unlearning Biennale“. K účasti jsme pozvali instituce, které dělají přesně tohle: otevírají alternativní cesty k budování instituce prostřednictvím formátu bienále. A tak jsme se setkali. Došlo nám, že podobně uvažujeme o formátu bienále a máme také společné sociální a politické podmínky související s polohou na periferii Evropy. Tak vznikla debata o tom, že by bylo dobré něco společně podniknout.

BF: Dávno před tím, než vznikla myšlenka na propojení bylo z debat mezi současnými členy Aliance zjevné, že i když různé věci označujeme jiným jazykem či pojmy, mají naše přístupy a postoje mnoho společného. Hovořili jsme o tom, jaká je umělecká tvorba na semiperiférii a také, jaké by měly být vztahy k jiným místům a regionům – neustrnout v izolaci jakési východoevropské nostalgie ani si z tohoto regionu nedělat fetiš, ale snažit se naopak přijít na to, jaké jsou naše vazby na jiné regiony a části světa.

VČ: Je to také pokus o představení této myšlenky na mezinárodním poli. Čtyři bienále, která dohromady tvoří Alianci, jsou na místní úrovni velmi různá, zároveň však mají mnoho společného – máme stejné historické pozadí, tedy, že jde o alianci bienále z tzv. „druhého světa“. Probíhá zde ale také jiný typ politického mapování, které je v protikladu k pojmu „střední a východní Evropy“ (což je pokus o vymazání „východnosti“, které jde ruku v ruce s tím, jak se Evropa „druhé kategorie“ posouvá směrem do středu a na západ) a také k realpolitice hranic EU a zemí mimo ni. Máme za to, že toto přemapování je v současnosti velmi relevantní.

MM: Důležitá je pro nás rovněž nadnárodní perspektiva, chápaná jako práce v mezinárodní sféře mimo rámec národních států. Nechceme, aby se tato spolupráce stala součástí národních dvoustranných dohod. Při budování nadnárodních vztahů se snažíme soustředit jak na možná propojení v rámci regionu (nejlepším příkladem je EEBA), tak i mezi regiony, někdy považovanými za vzdálené, nebo v rámci celého světa.

ESz: Často se také předpokládá, že východní Evropa dobře spolupracuje a jednotlivé země se vzájemně dobře znají, ale ve skutečnosti tomu tak často není. Aliance je experiment v oblasti smysluplné spolupráce sahající nad rámec pouhých společných žádostí o podporu nebo společné realizace výstav; jde nám o vzájemnou podporu i v dalších strategických oblastech.  

ZJ: Myšlenka EEBA výrazně vybočuje z rámce obvyklé spolupráce v oblasti umění. Jejím cílem je například vytvořit prostor pro solidaritu, odolnou mezinárodní síť, snaha o vytvoření jakéhosi „kulturního bloku“ schopného postavit se aktuálním politickým, sociálním či environmentálním krizím. Mohli byste se blíže zamyslet nad tímto spojováním a potřebou se organizovat? 

BF: Jde-li o to, jak změnit stávající vysoce nebezpečné politické prostředí a pravicové tendence, pak myšlenka Aliance znamenala uvažovat o odolné struktuře, jejíž části jsou schopné si vzájemně pomáhat a podporovat se ve svých prostředích. Vytvořit nadnárodní strukturu, která nás v tomto nepřátelském kontextu posílí.

VČ: Západní Evropa v současnosti stále více přejímá východoevropský autoritářský systém vládnutí. Z tohoto pohledu stojí myšlenka Aliance jako kulturní protiváha těchto ideologických tendencí směřujících k obecnému rozšíření nového autoritářství. Tato perspektiva nám, podle mého názoru, může ukázat cestu z této situace. To, že prostřednictvím Aliance vytvoříme jakousi mezinárodní platformu bienále, nás může v budoucnu zachránit. Je to příprava na budoucnost.

TS: Jak už řekli Bartek a Vasyl, Aliance vychází z našeho postavení na periferii Evropy, z naší socialistické minulosti a naší touhy o její přehodnocení a znovuobjevení a zpřítomnění toho, co je z této minulosti potlačováno. Důležitá je pro nás rovněž myšlenka solidarity. Jak vybudovat skutečně solidární strukturu, jak skutečně sdílet zdroje, jak spolupracovat? Jak mezi námi přerozdělovat zdroje a privilegia? Jak sdílet problémy? Jak si účinně pomáhat?

ZJ: Bavíte se mezi sebou o otázkách moci? Umím si představit, že takováto aliance může vést k vytvoření poměrně silné struktury, a to jak v pozitivním, tak i v negativním smyslu. 

BT: Podle mne, pokud by se nám skutečně podařilo takovouto mocenskou strukturu s dopadem na regionální uměleckou a intelektuální scénu vytvořit, tak by to bylo báječné! (smích) Ale bohužel něčemu takovému jsme zatím velice vzdáleni. Hodně jsme se bavili o institucionální kritice a já si myslím, že bychom neměli zpomalovat, ale naopak zrychlit. Možná bychom do toho teď mohli šlápnout, zorganizovat se a získat skutečnou schopnost odpovídat a reagovat na tuto politickou situaci. Protože proti nám stojí skutečně velmi dobře nadnárodně organizovaná pravicová struktura. 

Pojď blíž: Bienále Ve věci umění 2020, pohled do výstavy v GHMP v Městské knihovně, foto: Tomáš Souček.

TS: Ohledně moci s Bartekem naprosto souhlasím. Je-li levicovým cílem důstojný život pro co nejvíce lidí, musí nás za něj bojovat co nejvíc. Jinak je to totiž sen, který nikdy nedojde naplnění. Politika těsně souvisí se vším, co děláme. Před časem nás někdo obvinil, že bojujeme o moc. Ano, přesně to děláme! (smích). Bojujeme o postavení v uměleckém světě, ale jen proto, abychom mohli něco změnit, sdílet a diskutovat myšlenky a hodnoty, za kterými si stojíme. 

VČ: Co se Aliance týče, souvisí myšlenka moci také se získáním výraznější kulturní dominanci. Spojili jsme své síly jako bienále definovaná a definující kulturní kontext v jednotlivých metropolích. Naším cílem přitom je dosáhnout větší viditelnosti, a překročit městskou úroveň prostřednictvím přístupu zaměřeného na regionální a mezinárodní úroveň.

ESz: Podle mne nejde o kulturní „dominanci“, ale Aliance nám propůjčuje větší sílu, tedy že společně jsme silnější než každý zvlášť.  

ZJ: Už jsme se bavili o koncepčních vizích Aliance, jaké chystáte další praktické kroky?

VČ: Myšlenkou je, že jednotliví členové vytvoří a představí, kromě svých vlastních programů, také společný program zahrnující přeshraniční setkání či akce pro veřejnost a budou v příštích letech vytvářet společnou agendu. Je také důležité, aby se Aliance prezentovala jako v politickém smyslu nezávislý meta subjekt. To je praktický způsob, jak uvažovat a jednat mimo rámec národního státu.

ESz: Velice prakticky vzato, musíme se naučit, jak spolu fungovat jako aliance: jak přestat být pouhou sumou bienále (což by byla federace) ale vytvořit pro naši spolupráci zcela novou strukturu. 

VJ: Nejbližší program proběhne v rámci pražského bienále Matter of Art, kde chceme debatovat o mezinárodní umělecké praxi v tzv. postkoronavirovém světě umění. Jak fungujeme, jak spolupracujeme a jak vytváříme aliance za současných politických a hospodářských podmínek. A, jelikož se spousta našich plánů rodí na osobních setkáních, tak zkrátka uvidíme.

Zuzana Jakalová je kurátorka, působí v Display – sdružení pro výzkum a kolektivní praxi.

More stories by

Zuzana Jakalová