SUMO / The Odd Year by

by 20. 10. 2020

První víkend v září (4. – 6. 9.2020) se uskutečnil program iniciativy pro mezinárodní spolupráci hostujících a pražských galerií s názvem SUMO. Dojem z japonského sportu, k němuž odkazuje název festivalu a jehož hlavní myšlenkou je bránit se a vyvést soupeře z rovnováhy, snad nezažíval nikdo z účastníků ani pozvaných. Spolupráce měla spíš evokovat dvě entity, které se setkávají skrze letmý tělesný dotek na umělecké půdě. 

Třetí ročník přehlídky propojil tentokrát devět pražských nezávislých a soukromých galerií (Lucie Drdova gallery, hunt kastner, lítost, City Surfer Office, A.M. 180 Gallery, Berlinskej model, Polansky Gallery, Zahorian Van Espen, CSU), které pozvaly stejný počet galerijních institucí ze zahraničí: 22, 48 m2 (FR), Horse and Pony (DE), Fonda Leipzig (DE), Meyer Riegger (DE), i8 (IS), Vin Vin (AT), Anca Poterasu Gallery (RO), Croy Nielsen (AT), Sophie Tappeiner (AT), Fakulta architektury Estonské akademie umění a Westminster University . 

 

Spojovací téma The Odd Year samozřejmě odkazovalo na nedávno řešené zastavení provozu a uzavření hranic. I přes nejasné jarní vyhlídky našly galerijní instituce sílu spolupracovat s nejbližšími sousedy a díky tomu se okruh rozšířil o kontext širšího středoevropského regionu, který se v současné době dostává do popředí v rámci kulturní spolupráce. Pozvaní hosté tak přijeli z Německa, Rakouska, Rumunska, Francie, nejvzdálenější kout pak představoval Island. Každá místní galerie zodpovídala za svůj daný program sama. Někteří přímo reagovali na SUMO víkend, jiní jen přetransformovali svůj dosavadní program a zapojili se aktuální výstavou, která nemohla proběhnout v předešlých měsících, ale probíhala ve formě zahraniční spolupráce. Široká veřejnost tak měla možnost vidět nejen výstavy, ale i komentované prohlídky, performance, čtení, přednášky či návštěvu soukromého sběratele. Přesto jsem měla dojem, že nových diváků z řad široké veřejnosti se zde objevilo poskrovnu. Význam přehlídky tkví zčásti v podpoře české umělecké scény a její odezvě v mezinárodním měřítku. Tím se celá akce stává sice zacyklenou sociální bublinou, ale i přesto se povědomí, že Praha a české umění žije a funguje, šíří. Na pražském SUMU je z mého pohledu skutečně hodnotné to, že dává prostor nejen umělcům a jejich galeriím, ale také zahraničním kurátorům. 

Za silně autentický výstup bylo jistě možné považovat výstavy v galerii hunt kastner. Myslím, že její nadčasové pojetí zde propojila celá škála faktorů – spolupráce, znovuotevření otázky lidského bytí, časová omezenost člověka, úzkost prostoru, jedinečnost, rozšíření souvislostí konceptuálního umění 70. let mimo středoevropský kontext a sama podstata umění, která ve složitých dobách je posléze to jediné, co z nás může dělat lepší bytosti a udržet si tak zdraví rozum. Na výstavě se tak potkává osobnost Jána Mančušky (hostující galerie Meyr Reigger) a v dalším prostoru islandský autor Sigurdur Gunmundsson (ve spolupráci s i8). Oba se sice nikdy fyzicky nepotkali, oba pracují s jiným médiem a  v jiné době. Oba vkládají nepatrné, ale silné jizvy do duše diváka. Čím to je? Že by si divák představil, že je reálnou součástí? Že může dané jevy vyzkoušet? Anebo je prostě projev melancholie to, co v nás v současné chvíli rezonuje? 

Další zajímavou akcí z programu je např. skupinová výstava v prostoru Lucie Drdova Gallery, kterou kurátorovala rakouská kurátorka Laura Amann. Ta zahrnula do výstavy nejen různé generace autorek a autorů, ale také českou umělkyni Romanu Drdovou. Výstava je námětem knihy Umění radosti od Goliardy Sapienzy. Vypráví nám barvitě a emocionálně o proměně ženy, její radikálnosti, zvrhlosti či nespoutanosti. Přestože se může zdát někdy slabá a pokořená, nevzdává se. 

Mimo klasičnost vystavených děl v galeriích, např. City Surfer Office, nabídla jistý přesah výstava, kterou zde připravila německá galerie Fonda Leipzig, a to v rámci performativního čtení. 

Myslím, že každá podobná společná akce, která stmeluje iniciativy a vytváří most mezi jednou a druhou stranou, otevírá dialog a komunikaci. Je nepostradatelná pro nás pro všechny, abychom mohli šířit nejen diverzitu. Věřím, že v dalším ročníku se objeví další a další galerie a síť se začne rozšiřovat.

More stories by

Tereza Záchová