Brno Art Week 2020: Marta Fišerová Cwiklinski, Krajina tisíců zpřetrhaných nití v galerii města Blanska

„Umělec prospektivně odpovídá za to, že jeho dílo bude mluvit s divákem, a měl by nést tíhu odpovědnosti za nezdařenou komunikaci, zejména pokud jeho dílo aspiruje na akcentování zásadních a aktuálních témat doby.“1 Že jsou klimatická krize a její environmentální, politicko-sociální či ekonomické projevy tématem aktuálním, je zřejmé. Jestli jsou tématem zásadním, na tom se již populace této planety neshodne. Krajina tisíců zpřetrhaných nití tak vedle ekologicky angažovaného lamentu nad uťatými kořeny přirozených vztahů a souvislostí vybízí k přezkoumání použitých uměleckých forem z hlediska „vydařené komunikace“ s divákem. Aby bylo možné s pomocí umění napravit zpřetrhané nitě vztahů v krajině, bylo by zapotřebí nejdříve napravit zpřetrhané nitě vztahů v umění.

Marta Fišerová Cwiklinski, pohled do instalace výstavy, Gallerie města Blanska, 2020, Blansko, foto: Polina Davydenko.

Bylo by krásné (jak modernistické!), kdyby umělecký vkus de facto pomohl zachránit planetu! Snad by to bylo možné, kdyby se vkus šířil jako virus a nakažení způsobovalo citlivost pro porozumění umění. Divák by současné vlně eko-výstav nemohl uniknout a jsa náležitě dojatý či otřesený usměrňoval by chování své i společnosti. Chodí Donald Trump na výstavy? Jestliže Trump na výstavy nechodí a vkus se nešíří jako virus, pak i společensky apelativní tón uměleckého díla je tu významově řazen na úroveň jakékoliv umělecké introverze. Na osobní nutnost vyslovit se k věci, „vymalovat se“ z pocitů. Pravděpodobně funkční možností „vydařené komunikace“ pak zůstává opustit hájemství izolovaného galerijního prostředí a používat prostředky například podle marketingových receptů nemilosrdně zasahující analyzované cílové skupiny obyvatel. V galerii už tedy nelze zcela nadřadit ekologickou agitaci nad umělecký rámec. V relativně uzavřené homogenní společnosti „přátel domů umění“ by byla falešným, tedy kýčovitým projevem (pokud by nedostala nějaký konkrétní praktický výstup, mimo galerii vyzařující přesah!). Je tedy v pořádku, když je v galerijním prostředí toto téma komunikováno „artistně“, ale tedy i nezbytně jako čitelné pouze pro malou část společnosti (návštěvnost, vkus). Vydařená komunikace je tak především uměleckým zážitkem, teprve potom snad souvisejícím hybatelem divákových postojů.

Marta Fišerová Cwiklinski, pohled do instalace výstavy, Gallerie města Blanska, 2020, Blansko, foto: Polina Davydenko.

V blanenské galerii se toho hýbe víc, navíc potenciál „otřást“ divákem výstava bezesporu má. Vytrhané kořeny stromů z umírajících lesů jsou opatřeny kolečky. Divák tedy může zbytky lesních velikánů rozhýbat. Působí to zábavně, nejde o sterilní prostředí s cedulkou nedotýkat se, člověk sáhne na „dílo“ a drolí se kůra, odlamují suché větvičky a strom, který za života nebyl sto zvednout kořeny a dojít si pro vodu sám, se vydává na cestu. Jde to ale trochu ztuha nechat stromy chodit, a ne vždy míří na malých kolečkách tam, kam si to namíří divák. Tato obtížnost pak ubírá na pouťové interaktivní atraktivitě; zapření pat a lýtek, napětí ve vlastních zádech, snaha držet směr posouvaného tuhého těla náhle sugeruje spíše nemocniční lůžko s bezvládným pacientem a cesta „Entů“ (Tolkienových ochránců stromů)k nápravě věcí – připomínka že les není jen prostor, kam chodíme na houby, ale živý partner našich životů – tak vrže spíše jako cesta poslední. 

Marta Fišerová Cwiklinski, pohled do instalace výstavy, Gallerie města Blanska, 2020, Blansko, foto: Polina Davydenko.

Autorka zřejmě skutečně dokázala propojit onu subkulturní artistnost se srozumitelností až dějově návodného charakteru. Prosté fyzikální jevy, jimiž jsme denně obklopeni, přetavuje v naléhavou emoci, přitom jsou tak čistě, chtělo by se říct až elegantně ustrojené. Viditelně se odpařující kapka vody ilustruje přírodní cyklus a současně tragédii jeho přerušení, když nestačí na zavlažení suché (rozpálené) půdy, ani na znovunaplnění mraků. Na skle usazený vodní kámen jako stopa po tom, co už není, znemožňuje průhled, mění tedy základní vlastnost toho, co zůstalo. Vzlínání vody po pravidelně zřaseném modrém závěsu přenáší téma sucha do našich obýváků, přisprostlá křivka vlhkosti ruší eleganci našich na klimatu nezávislých příbytků, nabobtnalá spodní patra tkaniny kontrastující s horními, jimž bude vlhkost upřena, ačkoliv cítí její rostoucí tíži… zřasení jako pošlapaná pieta vodních řas! Krajina tisíců zpřetrhaných nití vystavuje diváka nefalšované smyslové rozkoši přitom nezbavené intelektuální hry. V jedné z nejvydařenějších galerijních komunikací environmentální krize nechybí ani skryté semenáčky naděje. 

Marta Fišerová Cwiklinski, pohled do instalace výstavy, Gallerie města Blanska, 2020, Blansko, foto: Polina Davydenko.

„Jsem člověk velmi nedokonalý, má nedokonalost a nemohoucnost je nekonečná, ale zároveň mám nekonečnou důvěru v některé myšlenky, které mám rád. K jejich obraně nemám ani mocný intelekt, ani hluboké vědění, ale mé umělecké vlohy (myslím, že nějaké mám) a prvotní tvar, jehož jsem s to se dobrat, mi stačí, abych vášnivě a s láskou vyjádřil to, co chci.“2 Možná nemáme tolik času, kolik bychom potřebovali, abychom se mohli spolehnout na to, že návštěvnost galerií přiměje společnost navázat zpřetrhané nitě v krajině. Ovšem kdybychom veškeré své jednání nadále napřeli jen do těch nejúčelnějších forem komunikace, kdo ví, jestli bychom za čas ty nitě ještě dokázali najít, a kolik dalších bychom přitom přervali.

Petr Kovář

1 Marta Fišerová Cwiklinski, Odpovědnost umělce VII: Glosa o pýše a nevyužitém potenciálu, Kulturní noviny 20/2020 [www.kulturni-noviny.cz/permalink/28737].

2 Volně cit. dle Jitka BEDNÁŘOVÁ: Josef Florian a jeho francouzští autoři, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006.

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek