Co se stane s vašimi digitálními daty, až zemřete? Co bude s e-maily? Zprávami v Messengeru? Soubory na cloudu? Nebo s obrázky v online fotoalbu? Kdo k nim bude mít přístup, kdo si je dokáže otevřít a kdo se v nich dokáže zorientovat? Každý, kdo se někdy snažil nainstalovat 10 let starý program na aktuálním operačním systému nebo otevřít i jen trochu starší textový dokument v nové verzi Wordu, tuší, že zacházení s těmito daty nebude snadný úkol. Zřejmě ještě větší problém se objeví, když se pokusíme spustit záznam, který byl uložen na fyzickém nosiči – ať už v analogové formě na magnetofonovém pásku, „mcčku“ či „vhsce“, nebo v digitálním formátu, třeba na pětipalcové disketě. Oproti datům uloženým kdesi ve vzduchoprázdnu sice fyzická záznamová média dokáží upozornit na svou existenci (kazety v poličce si obvykle všimneme snáze než souboru na vzdáleném serveru), ale to ani zdaleka neznamená, že je dokážeme bez potíží přehrát. Standardy datových zápisů se mění, materiály časem degradují a zařízení schopná číst starší média postupně mizí ve sběrnách elektronického odpadu. Ruku na srdce, kdo z nás má doma funkční přehrávač videokazet nebo počítač s disketovou mechanikou?
Zdá se, že zatímco dopisy s babiččinou korespondencí budou čitelné ještě desítky nebo stovky let, video z našeho vlastního maturitního plesu dost možná brzy zmizí v propadlišti dějin. Nejde tu však jen o naše vzpomínky a osobní historii. Také společné kulturní dědictví se vyskytuje na kazetách, disketách i na cloudu. Nejedná se přitom pouze o záznamy a virtuální reprodukce fyzických artefaktů, ale i o velkou část kultury posledních desetiletí, která v digitální formě již přímo vznikla. V úvodu Vašulkovy kuchyňské knihy popisuje ředitel ZKM v Karlsruhe Peter Weibel tři fáze uchovávání kultury: V té první jsme se podle Weibela zaměřovali na způsoby, jak (pro budoucnost) uchovávat budovy, krajiny, věci a osoby. To platilo s větším či menším úspěchem po tisíciletí. V další fázi se pozornost přesunula směrem ke způsobům, jak uchovávat obrazy těchto krajin, obrazy těchto budov, měst a lidských bytostí. Totéž platí pro texty, dokumenty, manuály, knihy a později filmy, tedy pro média vyprávějící o lidech, o zvláštních událostech, o krajinách, městech atd. Vše, co se nám z této první a druhé fáze dodnes zachovalo, představuje obrovské množství analogového/hmotného dědictví. Třetí etapa je poté spojena s využíváním digitálních médií, pro něž je příznačná nejen nehmotnost, ale zejména jejich obrovská kapacita. Dnes máme k dispozici dostatečně velká úložiště, aby se na ně vešel videozáznam celého našeho života, a veškeré texty uchovávané knihovnou amerického Kongresu (pokud by byly digitalizovány) se vtěsnají na disk s kapacitou asi 10 terabajtů. Takový disk si lze nyní pořídit zhruba za 5 000 Kč.
V minulosti bylo uchovávání textů, obrazů a objektů nákladnou záležitostí a mohlo jich být archivováno jen omezené množství. Nyní se nacházíme v opačné situaci – nikdo z nás není za svůj život schopen vyprodukovat tolik vlastních bajtů, aby zaplnil kapacitu běžného úložiště. Jednoduše proto, že náš život je příliš krátký. Co si s tímto přívalem dat mají počít instituce pověřené uchováváním paměti a kulturního dědictví? Jak se v něm mohou orientovat? Jak se mají vypořádat s efemérní podstatou digitálních informací a co pro ně znamená obrovská rychlost, s níž elektronické nosiče zastarávají? Právě tyto problémy se snaží zkoumat Vašulkova kuchyňské kniha, sborník, v němž kromě Weibelova eseje najdete další dvě desítky textů. Jsou mezi nimi případové studie věnující se uchovávání nových médií i historické exkurze popisující vývoj v této oblasti. Část příspěvků je věnována Vašulkovým mediálním experimentům a metodám, jak je dnes zacházeno s jeho archivem a jakými způsoby je zkoumán. Poslední díl, apendix knihy, obsahuje několik minulých vizí budoucnosti – pojednání původně vydaná od poloviny do konce 20. století, v nichž se jejich autoři snaží odhadnout, jakým směrem se posune technologický vývoj a jaká média nás „budou“ čekat. Někdy až zarážející přesnost jejich prognóz přitom podněcuje myšlenku, že alespoň z části lze technologický vývoj předjímat, a snad se tak i vyhnout slepým uličkám při hledání metod, jak zacházet se současnými mračny digitálního obsahu.
Poznámka: Vašulkova kuchyňská kniha byla vydána také formou e-booku, a to pod licencí Creative Commons, která umožňuje její svobodné užití i šíření. Stahujte, kopírujte, sdílejte, ukládejte.
