Fotografické portréty mladého muže, dekadentní, výrazně nalíčené postavy oblečené jako klaun v masce ryby, a ze zdi na mě hledí hodiny s přeházenými a zdeformovanými čísly. Čas se zastavil a já procházím vypolstrovanou branou korunovanou štukovou tváří s otevřenými ústy do červené místnosti s bílou labutí vytištěnou na látce. Visí nehybně u stropu a provaz je zavázán na rybářský uzel. Z poslední místnosti, oddělené růžovým obláčkovým závěsem, se linou emo melodie. Výstava v budapešťské Glassyard Gallery s názvem Byl tam sbor… (There was a choir, there) je první sólovou výstavou tvorby Radka Brousila v Maďarsku.
Divák je v ní veden k ústřednímu dílu Dokážeš ještě cítit motýly? (Can You Still Feel The Butterflies?) prostřednictvím fragmentů reality třináctiminutového filmu: fotografiemi a tištěnými i ručně ušitými textilními objekty. V tomto videu mladý protagonista, jako svého druhu alter-ego, proplouvá chaotickými předměstími světa, který v sobě lidskou přítomnost nese pouze prostřednictvím architektonických stop. Hlavní narativ celé výstavy tvoří autorův dialog s „hyperobjektem“, tajemnou ženou s maskou napůl překvapené, napůl vystrašené tváře odkazující na pierota. Jejich debata se točí kolem hříchu, lásky, lítosti a smrti, to vše provázené neustále se měnícími tóny možné změny a nevratného nihilismu – a postupně se v ní smazávají hranice mezi jednotlivým příběhem (lásky) a obecným osudem spojeným s planetou Zemí. Celková emo-romantická atmosféra, spolu se zvukovou stopou a dialogem složeným z textů indie a emo písní z 90. let, pak dále prohlubuje propast zející mezi empatií a sarkasmem, tragédií a parodií. Tvoří protiklad k velmi skutečnému, osobnímu světu lidských emocí a spolu s tímto narativem upadl do banality. Zůstaly mi z něj pouhé projevy (sebe)ironie.
Budapešť, 2021, foto: archiv galerie.
Zatímco starší Brousilova tvorba reflektuje hospodářskou krizi přímějším způsobem, je u této výstavy velmi důležité přečíst si doprovodný text od Michala Novotného, který koncept výstavy významně doplňuje. A to nikoli pouze z hlediska rybího převleku protagonisty (protože by to vlastně mohl stejně dobře být i postapokalyptický klaun) jako přímého odkazu na „stopu, již po sobě zanechávají rezidua chemikálií odváděná kanalizací do řek“, ale také s ohledem na řadu architektonických a sochařských odkazů na český romantismus. Tyto odkazy dále posilují protikladný a matoucí narativ potácející se mezi bezcílným toužením a revolučním aktivismem klasického romantismu, který následně uvízne ve ztracené autenticitě pocitu bezmoci aktuální mladé generace.
