Přejet rukou po rytířské zbroji Martina Pondělíčka. Zakusit určité uspokojení při pohledu na dokonale zvládnuté vycházkové hole Tomáše Kurečka. Stanout tváří v tvář sami sobě při pohledu do zrcadel Karímy Al-Mukhtarové, jimiž invazivně prorůstají ženské lokny. Pocítit gejzír emocí u androgynní betonové sochy Matouše Háši. Výstava Všechno bylo vždycky lepší v pardubické galerii GAMPA je jednou z dalších, kde jen fotodokumentace nestačí. Komorní, místy možná až mystická atmosféra výstavy jde ruku v ruce s geniem loci galerie a měla by se prožít.
Kurátorský projekt Daniely Kramerové ve spolupráci s Barborou Hájkovou akcentuje propojení tradičních historických postupů se současnou tvorbou. Důležitou roli hraje čas, který rámuje celý formát výstavy stejně jako ladné a současně komplikované podloubí galerie. To se rozrůstá spolu s odrazy zrcadlových fragmentů nainstalovaných po celé jedné délce prostoru. Zrcadla, jakožto svědci času, mají kromě sloupoví za úkol reflektovat dnešní společnost. Dílo Karímy Al-Mukhtarové si v přirozeném souladu s prostorem notuje i v podobě oltářů, jež jsme ještě poměrně nedávno měli možnost vidět na výstavě Connection Almost Found v Galerii města Třince. V kontrastu s křehkou instalací Al-Mukhtarové u stropu na řetězu visí masivní třicet kilogramů těžká práce Martina Pondělíčka. Čas v tomto případě vnímáme především jako řemeslnou virtuozitu při nekonečné výrobě drobných kroužků železné haleny nebo splétaných mosazných drátů. Kromě toho můžeme čas v Pondělíčkově tvorbě chápat i jako malíře krystalků na měděných plátech na podlaze. Na stěnách pak prezentuje neurčité portréty vytrhané z metalického papíru, jež mi ve výstavě připadají trochu nadbytečné. V případě dramaticky nasvícené sochy Matouše Háši je téma času zřejmé. Je percepcí dialogu „kdysi“ a „teď“. Patrná je snaha o přiblížení se technice starých mistrů, kterou kombinuje s aktuálními tématy soudobé společnosti. Celou instalaci doprovází jemně perverzní hole Tomáše Kurečky jako společnice poutníků při dlouhých cestách za vnitřní očistou.
Na mnohovrstevnatou tématiku času odkazuje název výstavy Všechno bylo vždycky lepší načichlý ironizovanou tragikou. Jak si ho interpretovat? Paušalizuje pohodovou minulost, která referuje přítomnou i budoucí dobu jako tu zlou, takže máte pocit, že nás nečeká nic lepšího? Nechává nás spojení slov schválně ležet v tratolišti nejistoty všeho budoucího, nebo se nás snad snaží záměrně zmást? Jak podotýká kurátorka výstavy Daniela Kramerová: „slovo vždycky neznamená dříve“. Navíc generace před námi často tvrdí, že se máme v současnosti lépe. Čas je, zdá se, relativní. Stejně jako název cyklu Relativita, který výstavu Všechno bylo vždycky lepší uzavírá.