Julie Béna: The wolf, the princess and the little soldier

Opatření, která omezují kulturní vyžití a recipienta odkazují před obrazovky počítačů a televizí (v lepším případě ke stránkám knih), můžou na druhou stranu u tvůrců rozvíjet a zdokonalovat metody jejich dosavadní práce. To se stalo i v případě multimediální umělkyně Julie Bény, jež se ve své tvorbě dlouhodobě zabývá převážně fenoménem divadla a zkoumáním různých identit skrz postavy, které ztvárňuje. Častým prostředkem její umělecké práce je performance. Pro výstavu The wolf, the princess and the little soldier, která byla zahájena na začátku prosince v pražské Polansky Gallery, umělkyně ovšem nepřipravila fyzickou podobu performativní akce. Na první pohled zde hrají prim artefakty, které trpělivě čekají ve výstavním prostoru, až přijde návštěvník a rozehraje si v představách svou vlastní hypotetickou performance. Což je druhá, významnější poloha uměleckého záměru – totiž prožívání a dokončení performance v myslích diváka. Jednotlivá díla jsou vystavena v soudržném celku, který asociuje divadelní představení. Každý detail se může v divákově příběhu objevit, ale jak je patrné z názvu výstavy, hlavními tahouny jsou kostýmy vlka, princezny, šaška a malého vojáka převedené do závěsné podoby. Zdůraznění hlavních postav ovšem platí spíše pro narativní rovinu expozice, i když jejich barevnost prostoru dominuje. Vizuálně ale vedle těchto artefaktů figuruje i řemeslně zpracovaný kovový paraván s ilustrativními symboly, za nímž se skrývá Piccolo Teatro – minimalisticky pojaté loutkové divadlo s několika moduritovými marionetami. „Marionety jsou reprezentací mě osobně v různých performance. Každá performance má svou specifickou postavu a specifický kostým. V mé tvorbě postavy přicházejí a odcházejí. Jsou dílčím prvkem jedné věci a tak či onak mě stále doprovázejí. Mizejí, objevují se, znovu se navracejí. Buď jako hlavní postava nebo jen její odraz,“ popisuje koncept autorka. Ovšem i další jednotlivosti jsou vizuálně výrazné; troje bílé šaty zavěšené těsně za vchodem do výstavního prostoru, kovový lustr s řetízky a žárovkami s aplikacemi květů (vagín), textilní knihy se skleněným měsícem, jednotlivé figury drobných zoomorfních tvorů precizně vykovaných v lineárním tvarosloví a několikery ženské nožky také vytvořené z kovu v dvourozměrné podobě. Kvůli použitým materiálům i formálnímu zpracování především zvířecích figur, ale i narativní rovině jednoznačně evokující mytologický příběh, je na výstavě patrná mírná nostalgie, přesto díla nesou současné vizuální odkazy. Zajímavé je sledovat proměnlivé měřítko jednotlivých artefaktů. Pokud přistoupíme na premisu, že jsme se po vstupu na výstavu ocitli na začátku vyprávění, vnímáme příběh nejprve očima trpaslíka, potom obra, ale hlavní postavy jsou vytvořeny v lidském měřítku. Bylo by zajímavé sledovat, jaké příběhy na základě osobních zkušeností vytvoří jednotliví diváci. Věřím, že alespoň na základě reakcí recenzentů si autorka ověřuje správnost svého záměru.