„Takovýhle sračky můžou vymyslet jenom baby,“ nebo „Zůstaneš na vesnici zbouchnutá a bez chlapa přesně jako moje bývalé spolužačky,“ znělo z ilustračního videa, které se právě virálně šířilo internetem. Byl prosinec roku 2016 a video od feministické organizace Čtvrtá vlna strhlo diskusi o znevažování mladých studentek nejen na uměleckých školách. Zároveň v Česku začal fungovat problematizovaný systém EET, v USA se přes polovina voličů vzpamatovávala ze šoku, jenž vyvolalo zvolení Donalda Trumpa 45. prezidentem, noviny plnily zprávy o válkách v Sýrii, na Ukrajině a s Islámským státem a teploty se pohybovaly od šesti do -10 °C. O necelý měsíc později, v lednu 2017, přišla s půlročním programem „Feminist (Art) Institution“ organizace Tranzit.
Program se pod vedením kurátorky Terezy Stejskalové zaměřil na definici principů fungování české feministické instituce. Díky květnovému komentáři Slávy Sobotovičové „34krát víc dobrých mužů“, který reagoval na 8. ročník Nového Zlínského salonu, se zviditelnilo ještě další palčivé téma. Tentokrát se probírala specifika nerovnosti v zastoupení žen a mužů na výstavě Co je současný obraz, která ženy drtila žalostným nepoměrem 1:34. Následovala výzva z umělecké scény k solidaritě s ženami a radikální žádost o ukončení této výstavy, což ještě více rozdmýchalo žhnoucí debatu o feminismu v uměleckém světě. Z odstupu čtyř uplynulých let se může zdát, že na Česko tehdy udeřila feministická revoluce.
Mít tak svůj vlastní hlas
Viditelné nesrovnalosti v genderovém zastoupení na českých výstavách a ve vedoucích pozicích institucí byly všeobecně vysvětlovány velmi zjednodušenými argumenty. „Logický a organický odliv žen“ byl nejčastěji oddůvodňován jejich mateřskými povinnostmi. Jedná se tedy o klasický příklad „přirozené tragédie“ ženského osudu, který nelze ničím ovlivnit, protože ženy se následně mateřstvím cítí 100% naplněné. Naštěstí tuto „pravdu“ už současně vyvracelo nové uskupení.
Na české scéně existovala půl roku nová podpůrná skupina Mothers Artlovers, která se snažila s upozaděním sebe jako matek vyrovnat po svém. Vzešla z diskuze, která se na podzim roku 2016 rozvinula mezi umělkyněmi Darinou Alster a Kateřinou Olivovou. Ve výše popsané atmosféře české scény založily obě „svou pobočku“ – Darina v Praze a Kateřina v Brně. Původním plánem skupiny Mothers Artlovers bylo zaplnit sociální mezeru, která se v životě žen a čerstvých rodičů objeví s narozením dítěte kvůli novým povinnostem a odlišnému rytmu života, než vede umělecká scéna.
Z vyloučeného okraje do komunity
Akutní potřeba existence podobné skupiny se projevila okamžitě velkým zájmem nejen ze strany matek umělkyň, ale také od teoretiček, kurátorek a aktivistek. Skupina si za svou podstatu určila fyzická setkávání, na nichž mohou všichni členové společně sdílet své ambice, témata, myšlenky, prezentovat si tvorbu a navzájem se v ní podporovat. Postupně také začala formulovat i kolektivní přání a potřeby, kterých se jim nedostávalo ze strany partnerů, společnosti nebo institucí.
Hlasité vyřčení podobných problémů vyjevilo skupině Mothers Artlovers institucionální a společenské nastavení, které nejenže nepočítalo s jejich zapojením, ale dokonce je přinejlepším vyčleňovalo do vlastních specifických prostor, například schovaných dětských koutků. Na jejich pravidelných měsíčních schůzkách se ukázaly také vysoké nároky kladené na pečující osoby. Kvůli menším sociálním vazbám a nemožnosti se účastnit společenského a uměleckého života zůstávají ženám na tvorbu jen „ukradené“ hodiny stranou od uměleckého kontextu, který se odehrává na vernisážích, výstavách, rezidencích, festivalech a vzdělávacích přednáškách. Často tak ženy ztratí podněty k tvorbě, zmizí jejich sebevědomí, asertivita, a tak raději své místo na scéně přenechají jiným. Těm, co nemusí plnit rodičovské povinnosti, případně si je rovnoměrně dělí na půl s partnerem nebo mají také nadstandardní podporu od širokého okolí a jistou finanční nezávislost.
Proto si tato skupina položila otázku, kde přesně leží hranice možností pečujících rodičů a jestli ve skutečnosti nejsou reálné limity pohřbené až pod nánosem předsudků kapitalistické společnosti, která bez připomínek přijala předdefinovaný způsob života i s pravidly lépe vyhovujícími mužskému pohlaví.
Trefné místo pro vyřčení manifestu
Jako možná evoluční cesta se pro Mothers Artlovers ukázala budoucnost společnosti vystavěná na odlišných hodnotách, než prosazujeme v současnosti. Měla by být založená na individuálním přístupu k jedincům a jejich potřebám, na vstřícnosti, pomoci, péči a solidaritě. Tento model staví na množství sociologických teorií, zformulovaných například do systému základního nepodmíněného příjmu.
Společenský a ekonomický systém však nejde lehce přepnout, a proto skupina po třech letech existence 12. října 2019 zveřejnila vlastní manifest, prezentovaný skrze happening před vchodem do Galerie Rudolfinum. Místo konání happeningu v sobě obsahovalo i narážku na nekompromisní vedení ředitele galerie Petra Nedomy, jehož výstavní prostory naplňují uměním převážně jen mužští autoři. Na fotografiích z prezentace manifestu můžeme vidět přibližně deset žen, oblečených v různých odstínech červené a růžové barvy, jak hrdě drží transparenty s nápisy jako „mateřská revoluce“, „pečující společnost“, „umění nástroj proměny“ nebo „osobní je politické“. Kolem nich běhá podobný počet dětí a v prázdném kočárku v popředí symbolicky trůní fotografie od umělkyně a členky Mothers Artlovers Bet Orten. Na fotografii leží jedna ze zakladatelek skupiny Kateřina Olivová jako bohyně plodnosti v hojně zdobeném rámu, určeném snad v minulosti pro obraz adorované ikony.
V bodech mediálně zveřejněného „Mothers Artlovers Manifestu“ se tentokrát ženy v podobě aktivistek zaměřily na uvedení konkrétních požadavků, které si na společnosti nárokují. Veřejně sdílely touhu po existenci otevřeného a tolerantního prostoru v uměleckých institucích, který přirozeně počítá s plnohodnotnou přítomností rodičů a jejich dětí. A neváže se jen na návštěvníky s rodinami, ale poskytuje vstřícné podmínky i pro v instituci zaměstnané rodiče, spolupracující umělce nebo účastníky jejich rezidenčních programů. Svým prohlášením skupina rozšířila podobně směřovaný Kodex feministické instituce, vydaný organizací Tranzit, k němuž se přihlásilo několik uměleckých institucí. Zároveň navázala i na jeho podsekci Umění pro klima, rozebírající v podobě manuálu praktické možnosti fungování kulturních institucí v době klimatické změny. Manifest Mothers Artlovers však také klade zodpovědnost na samotné jednotlivce umělecké scény, na které apeluje, aby odmítli stereotypní vnímání matek, žen umělkyň a rodičů obecně a začali brát jejich hlas a názory za relevantní.
Jak tedy správně zapadnout do uměleckých institucí?
„Nemyslím si, že lze feministickou perspektivu jednoduše do umění začlenit. Pokud jste feministka, již způsob, jakým na umění hledíte, je rozdílný. Nejde o začlenění něčeho někam. Jde o celkovou proměnu, protože pak se na umění díváte skrze feministický pohled. Je to zcela jiná vize o umění,“ uvedl v rozhovoru o feministické instituci pro web Artalk kurátor Xabier Arakistain (Remešová Anna, Kvóty nevyřeší jádro problému, Artalk [online], 13. 4. 2017). S takto formulovaným náhledem na umění lze přistupovat k dalším projektům Mothers Artlovers, jichž za čtyři roky existence skupiny vzniklo velké množství.
Mothers se zcela jasně zaměřují na vytváření specifických prostorů při výstavách a uměleckých akcích, plnících několik vzájemně propletených úloh. Od svých začátků skupina drží jednotnou koncepci – má v nich panovat svoboda tvořivosti a spoluautorství. Fungují také jako místo určené dospělým pro diskuze a přednášky nejen na témata jako rodičovství, genderová nerovnost, kvóty, sebevědomí, dětství nebo trest, kterých už skupina zorganizovala desítky. Současně však každý jimi zpracovaný prostor nabízel barvami hýřící, kreativní útočiště pro děti, rozvíjející jejich tvůrčí energii. Na těchto místech často panoval značný hluk a chaos, ale proudila v něm energie, která se z nás dospělých už vytratila.
Na to, aby si děti samy dotvářely svůj prostor společně s oslovenými umělkyněmi a postupně ho zabydlovaly a volně destruovaly, kladla skupina důraz v každém z dalších projektů. Jak na Festivalu Fotograf v roce 2018 nebo v Jedna Dva Tři Gallery pod názvem Mothers Artlovers Magical camp na akci Magic Carpets v roce 2019, kde v obou případech vznikly instalace z workshopu dětí s umělkyní Hanou Hillerovou.
Skupina si tak vytvořila vlastní specifickou formu pozitivní institucionální kritiky. Přes fyzický prožitek se rozhodla předávat názornou demonstraci svých požadavků a představu o ideálním světě. V posledním projektu pro Bienále Ve věci umění: Pojď blíž v loňském roce jim byl kurátory věnován velkorysý ústřední prostor v hale na Holešovické tržnici. Pod pojmenováním sociální instalace „Urban jungle“ vznikla jeho větší část opět během workshopu ve spolupráci dětí a umělců, která sice nesnesla srovnání s intelektuálními a vizuálními esejemi ostatních vystavujících, doplnila však skládačku sdělení celého Bienále, a to o další konkrétní příklad inkluze nejmladší generace, kterou toužíme přivést pozitivní zkušeností k umění. Závěr místnosti od stropu po podlahu pohltily velké kusy papíru s barevnými stopami dětských maleb a vytvořily tím intimnější místo podobné jeskyni. Podél delší strany místnosti visela pletená tkanina z recyklovaných materiálů s názvem Hada od Báry Fastrové a Johany Pošové, která dala vzniknout menší uličce s výstavou fotografií, dokumentující historii akcí skupiny Mothers Artlovers. Uprostřed místnosti visela houpačka, houpací sítě a na zemi bylo postavené improvizované pódium pro následující spektrum workshopů pro děti a rodiče.
Kurátoři bienále Tereza Stejskalová a Vít Havránek oslovením skupiny vyslali další signál, že jsou připravení dávat příležitost i matkám, které třeba v jiných výstavních institucích dostaly červenou kartu za takovou smělost, jakou je mateřství. Na těchto projektech se také ukázala jistá hybridnost a zranitelnost skupiny, propojující své členy především v rovině svépomocného a aktivistického sdružení. Ve vlastní tvorbě se však mohou jednotlivci od sebe velmi odlišovat, a to stylem práce i pojímanými tématy. Proto se třeba skupinová výstava Mothers Artlovers, seskládaná z prací samotných umělkyň, zatím nekonala. Pokud skupina přijde s vhodným klíčem k tomu, jak se s tímto problémem vyrovnat, může to pro ni znamenat zase další možnosti vyjádření.
Jaká bude vize budoucnosti matek?
Skupina by si mohla odškrtnout většinu činností z pomyslného seznamu feministické organizace a mít je za splněné. Oficiálně vyzývá k rovnosti pohlaví, obhajuje lidská práva a dotazuje se institucionálních struktur na jejich postoje vůči veřejnosti, pojmenovává a vyvrací stereotypy a navzájem se aktivně podporuje. Mají Mothers tedy ještě nějaké další možnosti rozšiřování svého vlivu? Za nejdůležitější bod považuje nyní skupina udržení své činnosti. Jde o to, aby i přes zvyšující se věk dětí zakládajících členek a s proměnou jejich potřeb zůstala skupina otevřená a nápomocná stále dalším a novým matkám, dokud o to z jejich strany bude zájem. Aktuálně se její nejširší okruh různou měrou participujících rodičů počítá na 300 členů. Potenciální vytrvalý tlak skupiny o této velikosti by se mohl stát například určující pro feministickou transformaci českých uměleckých institucí a mohl by mít i podstatný vliv na rychlost prováděných změn.
Zásadní bude pro skupinu udržet si nadhled nad vlastními projekty, najít v nich i lehkost a humor nebo zahrnout skrze umění i kritické a společné momenty, které prožívají další matky z jiných oborů. Slovenská umělkyně Daniela Krajčová například reagovala ve své loňské instalaci na Ceně Oskara Čepána na množství rodinných krizí a tabu, které mezi ženami prosakují na diskuzních a poradních fórech pro matky. Jde zkrátka o to stát se výraznějším hlasem tam, kde se zatím šíří pouze ticho. A vycházet ze slov ikony feminismu, obhájkyně utlačovaných a soudkyně amerického nejvyššího soudu Ruth Bader Ginsburg, že člověk má bojovat za věci, na kterých mu záleží, ale takovým způsobem, aby se k němu přidali ostatní. V zásadě je ale nejdůležitější, abychom po čase zjistili, že počet vyloučených hráček, stojících na okraji uměleckého hřiště, je stále menší a menší.
