Hřiště jako venkovní galerie by

by 5. 6. 2021

Pokud si uděláte výlet po tuzemských dětských hřištích, zjistíte, že z řady těch typizovaných jedinečným způsobem zpracování vystupují herní prvky, které byly navrženy a někdy i přímo realizovány výtvarnými umělci a umělkyněmi. Ti často hledali neotřelá řešení, mimoděk však dosáhli ještě důležitějšího cíle: jejich hřiště jsou v přeneseném slova smyslu galeriemi pod širým nebem a učí děti vztahu k výtvarnému umění. 

První oficiální dětská hřiště se začala v tehdejším Československu stavět s rozvojem sídlišť. Z éry socialismu si snad nejvíce pamatujeme prolézačky a kolotoče ze svařovaných ocelových trubek, mezi kterými dominovala takzvaná zeměkoule. Kromě nich se však začala objevovat i hřiště atypická, jejichž autory a autorkami byli mnohdy dnes uznávaní umělci; případně se hrací socha od výtvarníka kombinovala s typizovaným pískovištěm a houpačkou. Umožňoval to takzvaný „čtyřprocentní stavební zákon“, díky kterému 4 % z financí, určených na novou stavbu, musela být investována do umění: vznikala tak nejen dětská hřiště, ale i sochy, reliéfy, mozaiky a další realizace. „Jestli se bude jednat o originální hřiště s výtvarnými prvky, nebo o hřiště typizované, určoval architekt podle svěřeného rozpočtu. Ten se vypočítával podle rovnice s koeficienty, jako byl význam místa, druh stavby a rozměr celkové zakázky,“ říká Pavel Karous, sochař, který se zajímá o tento systém se zatím stále ještě utopistickou ideou, jak jej v pozměněné verzi aplikovat v současnosti. Ne vždy však bylo všechno ideální. „Někdy se hřiště realizace dočkalo až dlouho po dokončení obytných domů, přičemž v mezidobí si děti musely vystačit s tím, co jim poskytlo staveniště,“ píše se v textu, jehož autory jsou architekt Pavel Směťák a Klára Brůhová, historička architektury a designu, kteří přednáší o průmyslovém designu na Fakultě architektury ČVUT a téma dětských hřišť za minulého režimu zpracovali se svými studenty pro časopis Milk & Honey.1

Richard Loskot, návrh dětského hřiště, 2020, hlavní elementy (včelí úl, hora, lastura, lidská dlaň, strom, geometrické těleso a velké brýle) jsou z 3D tištěného betonu doplněného o kovové a haptické prvky, objekty (brýle s houpačkami a strom se zvonkohrou) jsou kovové konstrukce, foto: Richard Loskot.

To nejlepší z dob socialismu

Za pozornost stojí především betonová hřiště ze 60. let, jež dodnes fascinují svým informelovým vizuálem. Jedním z prvních originálních hracích prvků byl Sputnik (1959) od sochaře Zdeňka Němečka, původně umístěný v pražském parku Stromovka. Ve stejném parku se nachází také hřiště Kaštánek od Evy Kmentové a Olbrama Zoubka (1961), které bylo nedávno citlivě rekonstruováno. Ne všechna hřiště však měla stejně šťastný osud a řada velmi kvalitních realizací z dob socialismu již dnes neexistuje. Klára Brůhová nejvíce lituje ztráty tří z nich, které tvořily kompletní celky. Jedná se o hřiště na Žofíně v Praze (1984), za jehož koncepcí stál Tomáš Ruller, který realizaci prováděl s omezeným rozpočtem a v podstatě bez nároku na honorář ve spolupráci s přáteli a kolegy, mezi které patřil například Michal Gabriel. V pražských Vršovicích za Kubánským náměstím zase stávalo hřiště od architekta Jaroslava Macha a sochaře Josefa Fořtla (1983), které bylo koncipováno do tvaru čtyřlístku: každý lístek byl určen pro jiný typ hry a jinou věkovou skupinu. V případě hřiště Na Groši v Hostivaři (1986) došlo k ojedinělé spolupráci architektů se sociology, díky které se podařilo vystavět jednoho z mála „robinsoniádních“ hřišť u nás (hřiště umožňující zábavu prostřednictvím dobrodružných her). Dnes se toto hřiště autorů Jana Vaňka, Milana Košaře, Květoslava Vaňka a Markéty Todlové nachází v torzálním stavu. 

Minikrajiny Kurta Gebauera

Samostatnou kapitolu si zaslouží Kurt Gebauer, který je nejen autorem hřiště přezdívaného Obludy (1989) v Praze Ruzyni, ale hlavně tzv. minikrajiny na sídlišti Fifejdy v Ostravě (1980–85), jež se dochovala dodnes a stala se chráněnou kulturní památkou. Sídliště bylo vystavěno na zelené louce hned vedle místní chemičky a po dokončení jeho výstavby na místě zůstala řada hliněných hromad, jež se začaly postupně odvážet. Cílem bylo vytvořit rovné plácky, na něž by bylo možné umístit trubkové zeměkoule. „Kurt si tehdy vymohl, aby to tam zůstalo,“ vzpomíná Lenka Klodová, pozdější Gebauerova studentka, jejíž příbuzní navíc přímo na tomto sídlišti bydleli. „Používal roury, které na sídlišti zanechali dělníci po stavbě, a spolupracoval s místními obyvateli včetně dětí, které se na vzniku hřiště podílely.“ Přestože se jedná o hřiště realizované v rámci akce Z v komunistickém prostředí, Gebauer jej vnímal jako kritiku režimu; jeho prostřednictvím chtěl dětem přiblížit dobrodružství venkova, kde je hřištěm celý les.

Po roce 1989: Lenka Klodová a Strašné dítě

Čtyřprocentní stavební zákon po vítězství Václava Klause ve volbách v roce 1991 zanikl, svoji cestu k realizaci hřišť si však umělci a umělkyně našli i v této době. Jendou z nich je i zmíněná Lenka Klodová, která byla s prvními návrhy na dětská hřiště konfrontována již při studiu v Gebauerově ateliéru. „Kurt občas zkoušel studenty motivovat, dokonce jsme jako ateliérové zadání měli navrhnout hřiště pro dětskou nemocnici v Motole,“ vzpomíná Klodová. „Bylo pro nás těžké přejít z volného umění do užitého a pochopit všechny principy.“ Začátky Klodové jakožto autorky dětských hřišť jsou spojené s rozvojem alternativního školství: první hřiště vytvořila společně s dalšími rodiči pro atypickou základní školu, do které v té době začal chodit její nejstarší syn. Také druhou zakázku realizovala ještě sama, záhy se však spojila s Helenou Polákovou a založily značku Strašné dítě (později se k nim přidala ještě Lucie Nepasická). Vychází z přesvědčení, že každé místo, stejně jako každý kolektiv lidí, má specifického ducha i potřeby a zaslouží si také specifický přístup při tvorbě. Jejich hřiště přirozeně prorůstají do krajiny a tomu odpovídá i výběr materiálu: většinu herních prvků vytvořily z akátu (případně kombinace akátu a dubu), protože akát má podle Klodové krásné tvary, s jeho dřevem se dobře pracuje, je tvrdé, dá se dávat do země bez ochrany a vydrží. „Hřiště chápu jako kreativní cvičení, které musí být srozumitelné. Nemám proto při jejich realizaci umělecké ambice, ty by šly proti zákazníkovi; naše hřiště vznikají formou participativního umění, je to společná činnost všech zúčastněných,“ uzavírá Klodová.

Vstup do EU a nové zákony 

Na začátku nového tisíciletí to vypadalo, že dětskými hřišti se bude živit řada umělců. Jejich aktivity však vzaly za své společně s novými zákony. Podle evropských norem je třeba každé hřiště certifikovat, což je užitečné, v Česku to však ještě komplikuje vyhláška vydaná vládou v roce 2002. Najednou již nešlo stavět hřiště způsobem, kterým k nim přistupoval Kurt Gebauer, či se domluvit s partou rodičů a jen tak postavit dětem za vesnicí hřiště z pokáceného stromu. Vyhláška se ostatně dotkla i chátrajících herních prvků z dob socialismu, které začaly být masivně odstraňovány a nahrazovány hřišti novými. Na uměleckém poli je dobrým příkladem Němečkův Sputnik: otvory koule byly opatřeny mřížemi a dílo před zchátráním zachránil až soukromý investor, který jej na vlastní náklady zrekonstruoval a umístil ve vlastní zahradě. I přes nové komplikace se Lenka Klodová se Strašným dítětem rozhodla ve tvorbě hřišť pokračovat (realizace naučené stezky Karolíny Světlé ve Světlé v Podještědí s portréty českých obrozenkyň, kterou Klodová považuje za svůj nejvíce umělecký projekt, pochází z roku 2014), o určité renesanci dětských hřišť realizovaných umělci však můžeme mluvit až v posledních třech, čtyřech letech, byť se zatím jedná spíše o individuální realizace roztroušené po celém bývalém Československu. Navíc většinou vznikají pouze díky osvícenému zadavateli, který vyhlásil soutěž, jejíž podmínky umožňovaly participaci umělců a umělkyň. Mezi ty, jejichž hřiště stojí za pozornost, patří Pavla Sceranková, Dušan Zahoranský, Tomáš Džadoň a Richard Loskot. 

Pavla Sceranková, Dušan Zahoranský, hudební herní prvek, nábřeží řeky Loučné, 2017, Litomyšl, foto: archiv Nadace Proměny Karla Komárka.

Alegorie hudby v Litomyšli

Dětské hřiště v Litomyšli vzniklo jako součást rekonstrukce nábřeží řeky Loučné v roce 2017. Autory herních prvků jsou Pavla Sceranková a Dušan Zahoranský, které oslovili architekti Martin Rusina a Martin Frei, již vyhráli první kolo soutěže iniciované litomyšlskou veřejností, respektive nadací Proměny Karla Komárka. Do druhého, vítězného, kola již přinesli společný návrh, jehož součástí bylo i dětské hřiště. Nadace velmi dbala, aby do procesu byla vtažena i veřejnost, realizovala se veřejná slyšení, prezentace návrhů, lidé vyplňovali dotazníky. Při hledání přímočarého a zároveň abstraktního motivu se Sceranková se Zahoranským chtěli vyhnout pirátům a dalším otřepaným námětům a volněji rozvíjet dětskou obrazotvornost. Nakonec se rozhodli inspirovat se geniem loci Litomyšle jako města spojeného s hudbou: součástí herních prvků s názvy Ucho, Krystal, Hora, Lochneska nebo Cik cak jsou zvuky, bubínky, zvonečky. Motiv zvuku a hudby se zde nicméně odráží v nejrůznějších podobách, třeba jen jako otevřená linie prostřednictvím vlnění. Povinné certifikování herních prvků však nevnímá Sceranková jako hlavní překážku: „Problém je dělat venku sochu, která má být zajímavá, ale zároveň je náročná na výrobu, má vydržet, má se používat, a navíc musí být bezpečná.“

Jakub Kopec, Tomáš Džadoň, Klára Zahradníčková, Nové hřiště v Leopoldově, projekt 2017, realizace 2018–19, foto: Ján Kekeli.

Revitalizace hřbitova v Leopoldově

V závěru roku 2016 vyhlásilo slovenské město Leopoldov soutěž na přestavbu starého hřbitova na park s dětským hřištěm. Soutěž vyhráli architekt Jakub Kopec společně se zahradní architektkou Klárou Zahradníčkovou a sochařem Tomášem Džadoněm. U Džadoně, který je společně s Jakubem Kopcem autorem návrhu herních prvků, můžeme v jeho tvorbě dlouhodobě sledovat vztah k socialistickým sídlištím: ať již je to Památník lidové architektury z roku 2007 (umístění dřevěných roubenek na střechu panelového domu v Košicích), řada instalací z roku 2009 vycházejících právě z vizáže a způsobu stavby panelových domů (Je to atrakce nebo to padá? Ztratil jsme návod…), či jeho práce architekta na výstavě Paneland. Největší československý experiment (Moravská galerie 2017-2018). I v případě Leopoldova se Džadoň inspiroval návratem k panelovému sídlišti a ke stavebnímu materiálu, který se zde používal. Vznikly tak objekty z průmyslově vyráběných inženýrských elementů, přičemž pro něj byla podstatná velkorysost tvaru. Celý park Džadoň chápe jako jedno velké dětské hřiště, v němž vznikají paloučky, na kterých jsou umístěny jednotlivé herní prvky. Podstatná je pro něj haptika, výchova velkorysostí, dynamikou, herní prvky, které vyžadují energii nutnou k jejich přelezení, vyskočení. Přestavba polozapomenuté průchozí zahrady na park byla realizována v letech 2018–2019. Pro výsledný dojem je přitom podle Džadoně důležitý i určitý prvek více vrstevnatosti, na bývalém hřibově se totiž až do chvíle jeho rekonstrukce zachovaly bývalé ručně tesané náhrobky z konce 19. století, které realizátoři rekonstrukce přenesli a vyzdvihli nad terén. „Rodiče byli pobouření, že si děti hrají na náhrobcích. Nicméně náhrobky jsou umístěny mimo hřiště, děti by je neměli prolézat. Chápeme je jako edukativní složku, rodič si s dítětem může povídat o smrti, dítě by mělo pochopit, že jsou časové vrstvy, které se vyměňují,“ říká Tomáš Džadoň. 

Richard Loskot, návrh dětského hřiště, 2020, hlavní elementy (včelí úl, hora, lastura, lidská dlaň, strom, geometrické těleso a velké brýle) jsou z 3D tištěného betonu doplněného o kovové a haptické prvky, objekty (brýle s houpačkami a strom se zvonkohrou) jsou kovové konstrukce, foto: Richard Loskot.

Richard Loskot v Ústí nad Labem

Mezi umělce, kteří se podílejí na návrzích a realizacích dětských hřišť, se nejnověji přidal i Richard Loskot. Loskota a jeho kreativní sdružení UAII přizval ke svému projektu architekt Jan Hrouda, který vyhrál soutěž na úpravu Mánesových sadů v Ústí nad Labem. Hrouda očekával, že Loskot vnese do projektu umělecký přístup, a nechal mu proto volnou ruku. Stejně jako v případě Leopoldova, i tento park býval do války hřbitovem. Nachází se na okraji centra, jsou v něm vzrostlé stromy a má přírodní charakter, jímž se Loskot snažil se inspirovat. Nejdříve navrhoval vytvořit zde volné kompozice hradu ze dřeva, balvanů a ocelového plátu, ale když modeloval imaginativní krajinu pro dítě z hlíny, uvědomil si, že v každém tvaru balvanu se ukrývá hra. Navrhl proto sedm skulptur, z nichž by každá měla rozvíjet jinou dovednost, jedna více optická, druhá zvuková. Výsledné tvary by měly asociovat vlaštovčí hnízdo, korály mořského dna či morfologii geologické krajiny, přičemž by herní prvky měly vzniknout technologicky experimentální metodou 3D tisku betonu. „Chci vytvořit tvary, kterých by se dítě chytlo, aby hřiště nezůstalo jen v abstraktní rovině, aby to nebyla jen tělocvična, ale aby si zde děti rozvíjely svoji představivost,“ říká Loskot. Pokud se to povede, měla by být zakázka realizována do dvou let. 

Někteří z umělců jsou díky zmíněným realizacím oslovováni k dalším projektům, například Pavla Sceranková s Dušanem Zahoranským se loni v létě podíleli na realizaci hřiště na novém sídlišti Kamence v Kysuckém Novém Městě u Žiliny. „Ozvalo se nám více investorů, většinou však měli nerealistické požadavky na čas a finance,“ dodává Sceranková. Další zakázky se rýsují i Richardu Loskotovi. Probuzený zájem o dětská hřiště je přitom patrný také v zahraničí, například v roce 2016 byla pod názvem The Plyground Project realizována výstava v Kunsthalle Zürich, která představila světová hřiště navržená umělci od konce 2. světové války do 80. let, kdy jejich rozvoj omezily normy a regulace. Zaujmou mezi nimi herní prvky od francouzské Le Group Ludic, které silně asociují Němečkův Sputnik, byly však realizovány až v 60. či 70. letech. Nicméně napříč časem se ukazuje, že nejlepší dětská hřiště vznikala a vznikají ve spolupráci umělce s architektem (případně zahradním architektem a dalšími profesemi) a že má smysl, když umělec hřiště navrhuje jako funkční urbanistický celek pro konkrétní místo. Slovy Kláry Brůhové však „nejpovedenější hřiště mají tu společnou vlastnost, že se o ně někdo opravdu snažil“. 

Silvie Šeborová je kritička a teoretička umění a kulturní manažerka.

More stories by

Silvie Šeborová