Výstava Všechno jde mimo mě v galerii Kurzor zkoumá hranice autorství: vybraní umělci pracují navzájem se svými díly. Jednotící inspirací je pak výtvarník Václav Sika (1955), který údajně řekl: „Hele, dělejte si s tím, co chcete.“ Co se stane, když se umělci dají sami sobě v plen?
„Užít si blízkost a bezpečí,“ píší v úvodu kurátorského textu Sráč Sam a Denisa Bytelová. Blízkost skrze umění toho druhého, ale také skrze dlouhodobé osobní vztahy, v tomto případě umělců z okruhu galerie sam83 v České Bříze: Kristiny Láníkové, Jana Fabiána a Františka Feketeho, kteří reagují na dílo umělce Václava Siky žijícího celý život v příhraničí. Tyto autory však spojuje ještě něco jiného: všichni, ač umělci, se uměním neživí a pracují na různých postech v kulturní sféře, jsou vlastně dvojími agenty. Výstava s danou skutečností dále nepracuje, avšak vědomě ji eviduje a nabádá položit si v duchu otázku, jak se s ní umělci vyrovnávají a jak se ona dvojjedinost projevuje v jejich tvorbě. Snad schopností vidět sebe a vlastní dílo z nadhledu? Či schopností spolupracovat, přičemž je třeba potlačit své ego ve prospěch společného projektu? A možná také projevit větší empatií jak emoční, tak intelektuální. Umělec, který je sám kurátorem či výtvarným teoretikem, je jistě v mnohém jiný než umělec, který se věnuje „pouze“ svému umění.
Odhlédnu-li od těchto, z prostorových důvodů jen naznačených, úvah, na výstavě Všechno jde mimo mě je pozoruhodné to, že působí jako dílo jediného umělce. Jak je to možné? Mám za to, že díky tomu, že se nejedná o konstruovanou spolupráci, ale umělci se dobře znají a jsou s dílem toho druhého seznámeni detailně a dlouhodobě. Nedílnou součástí je také citlivý kurátorský přístup. Název výstavy odkazuje na dvojí upozaděnost vystavujících umělců: jednak na vztah uměleckého centra versus periferie a jednak na nutnost upozadění umělce v sobě v rámci pracovního poměru. Tematicky jsou na výstavě zastoupeny otázky identity, normality, intimity a tělesnosti jak kontextuální, tak odcizené a symbolické. Mužské i ženské tělo, genderová neutralita, vzpomínky, doteky romantiky či abstraktní práce se slovy, která v sobě zahrnuje taktilní moment. To vše je obklopeno vážností i hravostí na Siku reagujících instalací.
Objekt Jana Fabiána umístěný před galerií jako by upozorňoval na pozici a životní pocit všech zastoupených umělců: v galerii i mimo ni, outsider i insider, instituce i alternativní struktura, blízkost i vzdálenost. Tentokrát ve znamení vzácné souvztažnosti.
