V posledním pandemickém roce jsme se učili žít tiše, jednoduše a laskavě. Ztišení a zpomalení celá řada z nás před vyhlášením nouzového stavu hledala a s první jarní vlnou v minulém roce i přivítala. Na co jsme ale nebyli zvyklí, bylo setkání s nejistou, omezením a se sebou samým. Právě ono ticho, které jsme hledali v předkovidové době, je branou k sobě samému. A kresbu, jako nejpřímější výtvarné médium, v čase zvnitřnění možná umělci daleko více akcentovali právě pro onu intimitu kreslířského gesta a mnohdy i pro materiálové omezení. Přeci jen tužka a papír jsou stále po ruce. Kresba je základní výtvarnou formou. Náčrt myšlenky provází umělce od nepaměti. Iniciací v mysli a pomocí oka a ruky dokážeme zachytit svět kolem nás i uvnitř nás. Právě ona myslící ruka1 je protažením našich smyslů a dokáže metaforicky znázorňovat nejistotu, ale i radosti každodennosti. Intoxikace obrazovým materiálem posledních let před pandemií spolu s náhlým utlumením reálných vizuálních zážitků nám způsobily větší citlivost pro obyčejnou krásu všedních dní a nyní jsme možná více vizuálně vnímaví. Současně jsme ale s ubíhajícími měsíci ztráceli přirozené podněty, inspiraci a prostor pro psychohygienu. Nebylo z čeho brát, ale určitá nutnost tvoření zůstala.
V následujícím textu se zaměřím na prezentaci současné kresby v rámci projektu Postkonceptuální přesahy v české kresbě, kdy ve své kurátorské praxi vědomě preferuji a reflektuji kresbu v koncepci různých infiltrací do intermediální formy na české umělecké scéně s přesahy do zahraničí. Zastavení se a koncentraci, které kresba přináší, chápu jako proces myšlení. Současně se soustředím na bezprostřednost a proměnlivost kresby, která nám napomáhá v prozkoumávání a ztvárnění světa kolem nás. Spojení myšlení a kresby také chápu v intencích nedávno vydané knihy Spekulativní kresba, která je společným dílem filozofa Armena Avanessiana a umělce Andrease Töpfera.
Kresba je globálním vizuálním jazykem napříč národy a kontinenty. Spojuje nás s předky prostřednictvím jejích tvůrčích stop jak u lidového umění, například u vzorů výšivky, tak u vysokého umění u mistrovských děl. Tento univerzální vizuální nástroj stojí na počátku výtvarných skic, které nemusejí být omezeny jen plochou, ale mohou pracovat i s budoucím objemem. Kresbu v kontextu současného umění je nutné chápat na jedné straně jako skicu a na druhé jako autonomní umělecké dílo. Současná kresba se dokázala infiltrovat do intermediální formy. Jedná se o akci myšlení, ale i o záznam této akce a samotnou realizaci, která kombinuje ovládnutí kreslířského řemesla s aktuální uměleckou výpovědí.
V renesanci Giorgio Vasari přisoudil třem sestrám malířství, sochařství a architektuře otce „disegno“, tedy ideální představu umělce znázorněnou kresbou, a za matku „invenzione“, která později v manýrismu nabyla na významu u Federica Zuccariho, jenž formoval pojem „vnitřní a vnější kresby“. Právě ona vnitřní kresba pod vlivem novoplatonismu znovu ožila v 60. letech 20. století u konceptuálního a akčního umění, kdy docházelo k interdisciplinárnímu a intermediálnímu uvolnění. U kresby se rovnováha mezi ideálním a konkrétním roztáhla prostřednictvím zapojení tělesnosti do hmoty pomocí stopy či do sochařského objemu.
Současná kresba poučená konceptuálním a post-konceptuálním uměním nadále ukrývá setkání viděného se svým vnitřním záměrem. Vnitřní kresbu můžeme chápat jako otisk platónské „ideje“ v nás. Externí kresba je viditelnou stopou této vnitřní kresby.2 A právě tato „čistota“ kresbu činí stále aktuální u diskuzí o smrti autora v postmoderně či s nástupem nových digitálních médií.3 Kresba je autentická stopa lidské tvůrčí činnosti a lze ji chápat jako linii expandující do prostoru hmotou u instalací či objektu, jako stopu tvůrčího gesta u performance či jako digitální stopu ve virtuálním prostředí. Kresbu lze chápat jako motorickou činnost, kterou známe kupříkladu z tance či u kaligrafie, kdy se snoubí s filozofií. Kresba také může předjímat budoucnost, tak jak ji definuje Armen Avanessian, když přemýšlí o uspěchaném myšlení v kontextu Derridovy distinkce vysvětlené na příkladu slepce, jehož ruka předchází hlavu, aby pro ni vytvořila prostor a ochranu. Proto když Andreas Töpfer kreslí myšlenky Armena, používá nejdřív ruku a často předchází Armenovy myšlenky. V tom tkví síla kresby, že spojuje, co se snažíme pochopit a sdílet.4
Vizuální myšlení
S nástupem 21. století se kresba demokratizovala v digitálním prostředí. V návaznosti na digitální technologie prošla dramatickým vývojem, především v oblasti sdílení umění. Sociální sítě nám předkládají nepřeberné množství obrazového materiálu. Navracíme se k obrazům, začínáme skrze ně opět vnímat a poznávat svět. Nicholas Mirzoeff definuje vizuální myšlení jako vizuální kulturu, která je kombinací kritického myšlení a vizuální gramotnosti.5 Je to proces, který nás vyzývá k zapojení se, kdy „vidíme naším mozkem, nikoliv očima“. Před rokem, kdy došlo k omezení cestování, jsme se ocitli uzavřeni ve svých domovech, zároveň se nám otevřelo virtuální prostředí nebývalým tempem a objevili jsme výhody internetu. Fyzické cestování bylo omezeno, ale komunikační platformy nás nebývale celosvětově propojili. Současně jsme si uvědomili kladné dopady pandemie. Eliminace cestování omezila ekologickou stopu a současně přinesla celou řadu nápadů na mezinárodní spolupráci vedenou online.
Uvedu dobrý příklad z praxe, kdy trajektorie předávání příběhu na komunikační platformě ZOOM vytvářela stopu nesení příběhu napříč státy. Kolektivní práce Carrying the Songs, kterou iniciovala irská umělkyně Alannah Robins, sledovala příběh nesený od člověka k člověku formou dětské hry na tichou poštu. Alannah se intenzivně zabývá mytologií a vnímáním svého okolí v rámci respektování přírody, která nás obklopuje. Její participativní projekt byl založen na monitorování vyprávění staré irské pohádky, které virtuálně započalo v Irsku a skončilo v Turecku. Lidé si mezi sebou předávali příběh ve svém rodném jazyce jako štafetu a tato narativní linie vytvářela digitální stopu na mapě. S každým novým účastníkem se přidávaly nánosy osobních vzpomínek a kulturních zvyklostí.6 Paralelně vznikala proměnlivá ilustrace neustále se měnícího příběhu.7 Dílo poukazuje na proces hledání lokálních a globálních vlivů na společnost. Alannah demonstrovala možnosti, které nám pandemie přináší, kdy se doslova mění svět a sdílení je součástí vizuální kultury, která je silně narativní, vzniká vrstvením a mixováním zpráv a kresba jako nonverbální nástroj při tom hraje jistou roli. Pokud chápeme dílo Richarda Longa A line by the walking z roku 1967 jako záznam performance a kresbu vedenou chůzí v trávě, tak přenášení příběhu u kolektivního díla Carrying the Songs z roku 2020 lze interpretovat jako současné uchopení virtuální stopy tušené tělesnosti vedené linií – kresbou na mapě v době zastavení se při pandemii.
Revize kresby
Mnohovrstevnatost současné kresby v sobě nese i revizi samotného média z pozice klasické výtvarné techniky malby a kresby. Slovenská umělkyně Dorota Sadovská je bytostnou malířkou, avšak neustále je připravena k revizi závěsného obrazu. Doménou autorky je lidské tělo, jež vnímá jako hmotu, ale také jako nositele gesta a emoce. Autorka pracuje s minimalizovanými prostředky nahé figury očištěné od nánosů civilizace. Využívá prostorové možnosti napnutého plátna, které je nařezáváno a zraňováno kresebnými liniemi.
Kresebno-malířský objekt Svaté Korony z roku 2021 je součástí cyklu Zraněných pláten, kdy Dorota kreslí prázdnem. Kresbou se zde stává rozřezaná chybějící část – prázdno protknuté světlem či tmou podle umístění. Autorka se zabývá vznikem linie odebíráním, kdy plátno chápe jako kůži, na které vzniká jakési zranění. V době pandemie a nuceného lockdownu Dorota prožívala pocit nejen tělesné zranitelnosti intenzivněji než kdykoliv předtím, ale námět svaté Korony jí symbolizoval naději, že i bezmocný člověk má důstojnost a možnost nepodílet se na zlu.
Oproti tomu česká malířka Veronika Holcová ráda vtahuje své diváky do snového prostředí plného lidských až fantaskních postav na pozadí silně imaginativních krajin. Autorka mistrně zachycuje své nejniternější pocity v deníkových kresebných cyklech tvořených olejem na ručním papíře, kdy mimo klasický nástroj štětce využívá také svých prstů. Nositelem vnitřního děje Veroničiných obrazů či kreseb je figura, která mnohdy poukazuje, že jsme jen loutkami osudu. Kresba Průvodce vznikla na letošní Velikonoce, tedy po roce jiného života s pocitem ohrožení, omezení a osamocení. Rozeběhnutá postava symbolizuje touhu po vykročení z kruhu opakujících se dnů. Divné zvíře vinoucí se kolem pasu současně demonstruje pocit bezmoci přicházející s nouzovým stavem.
Deníkové kresby
Ani den bez čárky je pro mnohé umělce vnitřní nutností naplnit své životní poselství tvorbou. Deníkové kresby v době pandemie mnohdy sloužily jako nutný ventil nasbíraných frustrací, ale také k uvolnění tvůrčí energie. Postavení českého vizuálního umělce a teoretika s ruskými kořeny Václava Magida je na naší umělecké scéně velmi specifické pro jeho teoretický a kurátorský background.
Václav svou tvorbu reviduje očima teoretika, a tak když v době pandemie kreslil, nešlo přímo o koncepční sérii. Autor se spíše soustředil na jistou „instantnost“ ve všech částí procesu. Kresby vznikaly ve chvílích klidu, ale jisté fyzické a mentální únavy z každodenních povinností, kdy Václav nebyl schopný intelektuální práce. A právě ona spontánnost, pouhý fakt výtvarné aktivity sdílené na Instagramu s očekávaným vnějším potvrzením její viditelnosti, je skvělým příkladem demonstrace intimity okamžiku pro kresbu a jisté dávky nadhledu.
Oproti tomu česká autorská dvojice David Böhm a Jiří Franta se záměrnou dávkou ironie revidují kreslířské médium od jeho pojetí studijního prostředku až po projevy překračování tohoto média do různých paralelních poloh současné kresby. Jejich tvorba je založena na experimentu samotného procesu kreslení. V době pandemie vznikaly karanténní deníky založené na malých formátech, bezprostřednosti a nutnosti tvoření. To, co bylo jinak, byla nemožnost potkávání se v ateliéru, a tak si autoři předávali kresby k dodělání. Pomalé očištění od intoxikace obrazů a zážitků, která předcházela karanténě, se projevovalo větším klidem na kreslení, kdy se kresba uklidňovala a zjemňovala.
Samostatnou tvorbu Davida Böhma představuje série Teď a tady, v jejímž rámci si od roku 2011 vytváří denní cvičení a kresby, které jsou spjaté s konkrétním dnem. Nejzajímavější je ale aktuální Davidův počin v rámci jeho doktorského studia na pražské Akademii, kdy se cíleně zajímá o kresbu jako skicu a o to, co jí předchází. Již v roce 2017 vytvořil projekt kreslířské desky Akupunktura papíru, kdy vybraní umělci byli snímáni kamerou těsně před tím, než se jejich tužka dotkla papíru. Právě onen moment, meziprostor a mezičas, mezi nápadem a jeho zhmotněním je pro Davidův projekt nejdůležitější. Hledání pravé skici tak dalo vzniknout Skicovacímu kabinetu na zahradě Akademie, kde se nepočítá s diváky, ale s intimním místem pro iniciaci nápadů, které nemusejí být notně zaznamenány „tam a v daném čase“, ale mohou se jen zrodit v hlavách umělců.
Performativní gesto
Kresba jako performance je klíčová u rakouské umělkyně Jasmin Schaitl, která intenzivně pracuje s tělesností a choreografií intimních situací, které souvisejí s každodenním prožíváním reality. Její tvorba se upíná na přesnost, koncentraci a detail. Ve svém projektu MOMENT (Full Moon Project) od roku 2019 zkoumá linku jako doprovodný prvek v každodenní rutině s rytmem měsíčního cyklu spojeného s úplňkem. Každých 28 dní vytváří otisk nitě namočené do inkoustu, který je v délce její natažené paže zachycen na připravené čtvercové kusy látky, jež jsou pak účastníkům performativního gesta označeny a rozdány. Velký kus látky neustále cestuje s Jasmin a vytváří prostor pro vzácný otisk okamžiku setkání se za „úplňku“ s umělkyní. Dílo tak představuje nezapomenutelnou vzpomínku na minulý měsíc, na zpřítomnění a klid v mysli. V době nouzového stavu tyto vzpomínky na zpřítomnělou tělesnost byly o to více silnější, protože jsme pocítili jejich ztrátu a nucené omezení.
Post-internetová estetika
Počítačové rozhraní, které se stalo součástí našich životů, je umělci mnohdy reflektováno s jistou dávkou scénografičnosti na pomezí architektury a designu. Jistá fragmentálnost, tekutost a gestičnost je typická pro post-intenetové umění současné generace umělců. Kresba je zde součástí jako prvotní skica prostorových instalací, ale také jako návrh pro případné průhledy a průřezy a jako finální autonomní dílo. Evokuje nám také linii toku informací na mnohovrstevnatém prostředí internetu.
Mladý český umělec Tomáš Bryscejn patří do generace, která vyrostla v digitálním věku a pro niž je charakteristická vizuální a informační přesycenost. Autor si již vybudoval specifické tvarosloví automatické kresby vedené technikou airbrush, které nazývá zvláštním druhem uspěchané meditace s důrazem na gestičnost. Zaujal v loňském roce svojí diplomovou prací Let Worms Spoil an Apple vedenou na pražské UMPRUM, ve které je znatelný zájem o revizi kresby a malby, při níž autor sleduje vlastní vývoj kresebného projevu v kontextu malířského média za užití fragmentů jakési stavební konstrukce s důrazem na formu vyprázdněné malířské abstrakce.
Oproti tomu tvorba české umělkyně Anežky Hoškové je plná emocionálnosti. Vrstvení obrazově-textových informací na sociálních sítích je pro Anežku důležitým inspiračním zdrojem, který mísí s každodenním prožíváním reality. Její dílo vychází z dokonale ovládnutého kresebného řemesla, které často převádí jak do počítačově generované kresby či malby, tak do objektů a instalací. Emocionální povaha jejího díla nás vtahuje do romantismu 21. století s propojením hudby a mystiky a vytváří tak osobitou emocionální výpověď.
Kresba je intimní a osobní gesto. Je stopou tvůrčí činnosti. V době pandemie poskytla skvělou příležitost k zastavení se a zduchovnění. S pokorou k řemeslu, klidem a zpřítomněním kresba nadále slouží i v současném umění. Tato klasická výtvarná technika dokázala schopnost infiltrovat se do aktuální intermediální formy. Nadále umělcům slouží k prozkoumání a ztvárnění vnitřního a vnějšího světa a je jedno, jestli je prezentována v klasické galerii, ve veřejném fyzickém, či virtuálním prostoru. Její síla v nonverbální komunikaci je stále jasná a aktuální.
