Psát o krátkodobé uzavřené výstavě bez tématu, zpřístupněné na požádání, je těžké, zvlášť když se dotýká základních obecných parametrů současného umění, jako je svoboda, intuice, žité vztahy, sociální působení, komunikace, ale též podpora mecenáši.
Jak se dočteme na webových stránkách Nadace pro současné umění Praha, výstava vznikla na základě debat s ideovým podporovatelem instituce Liborem Winklerem.1 Podle katalogu je odpovědí na otázku sponzorů po srozumitelnosti současného umění. Představena jsou díla z období od 60. let 20. století, ale větší část tvoří ta z posledních let. Zastoupeni jsou autoři starší a střední generace, ti kteří „svůj postoj ke světu už konfrontovali s obecným sociálním diskurzem a jejich obrazová gesta se stala jeho součástí“.2 Díla propojují různé polohy práce s realitou a „nepojmenovanou skutečností“, představují „tajemství“ umění. Oscilují mezi řádem a chaosem, mezi náhodou a koncentrovanou prací, racionalitou a nespoutaností.
Chtěl snad kurátor představit obecnou tezi, že umění je též soudobou reakcí na společenské dění a vyjádřením svobody? Výběr autorů byl motivován osobním vkusem a také přátelstvím Ludvíka Hlaváčka s umělci. Na tom nemusí být nic špatného, zvlášť když chce zakládající člen pomoci „své“ instituci. Jenže výstava sama neklade otázky, nekonfrontuje.
Z kurátorského katalogu k výstavě se odborná veřejnost může dozvědět více o tvorbě autorů, ovšem text stejně jako výstava nevede ke kýženému prohloubení znalostí, i když jde o milou a chytrou výpověď významného teoretika, historika umění. Samotná díla by měla být na prvním místě, ale zde jsou vlastně na tom posledním. V instalaci, která „není důležitá“ převládá médium malby, nalezneme zde (jen jeden) soubor soch, bohužel však žádnou fotografii. Mezi instalace můžeme počítat readymade, náhodně deformované popelnice v popelářském voze od Krištofa Kintery. Ani ona však nevzbuzuje dotazy či údiv diváka. Určitě potěší zastoupení „neevropsky“ smýšlejícího autora Otto Plachta či videoinstalace Pavla Mrkuse (v galerii Jelení vypadá jako samostatný projekt). Někomu se výstava může zdát obecně přístupná a příjemná, jinému však může připadat nejasnou, nepochopitelnou jako celek. Jak zmiňuje kurátor v úvodu „název výstavy není přesvědčivý“, je tedy přesvědčivá i samotná výstava?
Co je ale podstatné, výstava vzdává hold zakladateli Nadace Open Society Fund, americkému finančníkovi George Sorosovi, a chce podnítit zájem dalších společensky aktivních lidí, kteří se pokoušejí řešit některé dnešní problémy společnosti a investují vlastní prostředky do pomoci ostatním. Sorosova původní představa přebírání zodpovědnosti za stav naší země nebyla dodnes zcela naplněna. V době prohlubující se ekonomické nerovnováhy je třeba dodat „odvahu“ potencionálním sponzorům, kteří by ve prospěch kultury mohli a z našeho pohledu měli něco udělat. Právě tato výstava tedy přináší jeden z možných směrů, jak propojit komerční sféru s nekomerční, jak vyvážit míru autenticity a svobody s přístupností a zprostředkováním. I přes toto „ne-jisté“ vytvoření klubu filantropů, kteří se nebudou bát umělců a galeristů, jde o významný ideový projekt.3
