Cyklus třiceti fotografií je v pravidelném rastru zavěšen na bílé stěně v Londýně. Stejný cyklus třiceti fotografií je umístěn v horizontální řadě napříč třemi stěnami v Reykjavíku. Každý snímek se skládá ze dvou záběrů umístěných vedle sebe. Na levé straně se nacházejí islandské ledovce zvané jökull vyfotografované z malého letadla v roce 1999. Napravo jsou pak stejné objekty zachycené v roce 2019, tedy o dvacet let později. Toto dílo dánsko-islandského umělce Olafura Eliassona z let 1999/2019 nazvané „Tající ledovce“ (The Glacier Melt S???eries), které bylo vystaveno v Tate Modern i v Islandském muzeu moderního umění Hafnarhús, nám představuje mizející charismatické krajiny věčného ledu1 .
V krajinách klimatické krize bylo změřeno mnohé, byla napsána spousta slov a mnoho toho ještě zbývá. Zdánlivě nekonečný proud čísel, která nám mají dodat pocit naléhavosti – jako například stupně oteplení, stoupající hladina, počet mizejících druhů –, je zde nahrazen něčím, co na první pohled vypadá jako absence, ale ve skutečnosti jde o atmosféru dotýkající se země. Usouvztažňují se zde vzdálenosti mezi tehdy a teď prostřednictvím tvorby katalogu ledovců – ledových jazyků, jež se kdysi líně plazily krajinou, která jim byla důvěrně známá, zmizely a místo nich nyní tečou ledovcové řeky. Ty se s těmito krajinami setkávají také, ale jinak, neboť sladká voda proudí do oceánů, v nichž se hromadí a mění jejich teplotu, slanost, proudění a v důsledku i klima. Jak se setkává pevnina a oceán? Takto, třicetkrát za sebou. Takto, vícekrát, než jsme schopni pochopit. Ale je-li „Island slovesem“, jak tvrdí Roni Horna, „pak jeho významem je soustřeďovat“. 2
Přes všechno poznání se ledovce našich geografických a kulturních představ staly jednolitými tělesy. Jsou zobrazovány – shora prostřednictvím satelitních snímků nebo zespodu pomocí fotografií či filmů zachycujících ledové jazyky plazící se k moři – jako pomalu se pohybující masy ledu a sněhu, šinoucí se nepostřehnutelným tempem prostorem a časem. Nejnovější umělecké aktivity – jako například dlouhodobý Eliassonův fotografický cyklus, filmový výzkum Susan Schuppli Učení z ledu (Learning from Ice) i trvalá instalace Vatnasafn (Knihovna ledovcové vody) iniciovaná Roni Horn – nám vyprávějí příběh ledovců jako komunit tvořených entitami se samostatnými těly. Vyprávějí o jejich vzniku, pohybu a nevyhnutelném tání. Jsou to i příběhy o tření a tlaku, tělesech na jiných tělesech i uvnitř nich, o světech na světech i uvnitř nich.
Ve své reflexi fotografického snímání islandských ledovců se Eliasson ptá: „Jak přetavíme své poznatky do činů? […] Jak vzdálené je od sebe myšlení a konání?“3 Využívám těchto otázek a tážu se: o čem jiném jsou naše soudobé krize než o akcích těles jednajících spolu s jinými tělesy a proti nim? Pandemická krize nám připomněla, že náš život na Zemi je za všech okolností vždy plný rizik; naše vlastní těla jsou „zásobárnou prvků, které jsou nám na každé úrovni existence cizí.“4 Naléhavé protesty proti rasismu – často propojené s voláním po omezení financování severoamerické policie – hlasitě rezonují voláním po konci systémového násilí proti Černým tělům a hlasitou a neomylnou proklamací, že Na životech černochů záleží. Tyto ztělesněné perspektivy nabízejí to, co je nejradikálnější a nejpalčivější, nutnost pochopit naše zapojení a odpověď na klimatickou krizi. Jak tedy odpovíme na otázky, jež tak jasně obnažil tento souběh krizí?
Jak nám připomíná Heather Davis, musíme se postavit do vztahu k ostatním tělům/tělesům, neboť: „S každým nádechem do svých těl vtahujeme svět: vodní páru a kyslík a uhlík a pevné částice a aerosoly. Stáváme se svým okolím prostřednictvím dechu, potravy a pórů v pokožce. Skládáme se z toho, co nás obklopuje. Existujeme spolu s mnoha jinými a díky nim, od uhlíku přes mikroby až po psy. A všechna tato stvoření i skály a molekuly vzduchu i vody existují společně, mezi sebou a pro sebe navzájem. Být člověkem znamená být půdou a vodou a vzduchem kolem nás. Jsme tím, co je kolem nás. Jsme svým vlastním prostředím. S nárůstem množství aromatických uhlovodíků a metanu a uhlíku přicházíme o zvířata a rostliny a vzduch a vodu, z níž jsme složeni. V tomto čase ztrát musíme zapojit představivost.“5 Až rozpoznáme, že mnohost našich vzájemných zranitelností je výsledkem našeho spolu-ustavení s ostatními těly/tělesy, můžeme začít chápat, že naše těla jsou vždy součástí celoplanetárního metabolismu. V tomto „procesním obrazu planety“6 vidíme, jak radikálně jsme otevření a jak velice omezené jsou možnosti naší ochrany, neboť jsme všichni inherentně tvořeni spolu s ostatními těly/tělesy a vůči nim – virům, lidem, oceánům, atmosférám.
Scény z dokumentárního filmu se odehrávají v mrazicích boxech Kanadského archivu ledových jader na Albertské univerzitě a v Laboratoři ledových jader a geochemie čtvrtohor na Oregonské státní univerzitě, kde se zaměřují na „různé znalostní postupy od kryosférické vědy až po tradice původních národů, které nějakým způsobem souvisejí s fyzickými vlastnostmi ledu.“77 Ve filmu Susan Schuppli Učení z ledu (Learning from Ice, 2019) vystupují ledovce jako společenství jednotlivých entit, živých i neživých, které jsou pod tlakem teploty a atmosféry. Ledovce vznikají, když padá sníh a hromadí se na jednom místě po mnoho let. Když na vrstvu starého sněhu napadá nový, vše, co mezi nimi leží – půda, pyl i jiné částečky –, zůstává uvězněno a tlak hmotnosti nového sněhu vytlačí vzduch nacházející se mezi sněhovými vločkami a vznikne sněhová vrstva. Hmotné stopy času mezi sněžením a stlačením jsou uzamčeny mezi molekulami a uvnitř drobných vzduchových bublin. Spolu s tím, jak se hromadí další sníh a sněhová vrstva a led se posouvají do hloubek stovek metrů, dochází k začlenění vzduchových bublinek přímo do krystalické struktury ledu. Přesto, že ledovcový led může působit dojmem, že v něm žádné vzduchové bubliny nejsou, ve skutečnosti v sobě vzduch obsahuje. Spolu s tím, jak se sníh mění v led a pod vlastní vahou se přesouvá dolů a ven, dochází ke vzniku ledovce. Umělecký výzkum Susan Schuppli výslovně mění uspořádání a formu ledovců (její práce se zaměřuje na Arktidu) a pojímá je jako „obrovskou informační síť složenou z materiálu i kulturních senzorů zaznamenávajících a přenášejících stopy znečištění a klimatické změny.“8
Pod tlakem své vlastní váhy – vlivem gravitace a atmosféry – se ledovec dává do pohybu a sjíždí ledovcovými údolími nebo všemi směry (u kontinentálního zalednění), přičemž vnitřní deformace tlačí na skalnaté či sedimentové podloží a kloužou po něm. Těleso atmosféry tlačí na těleso ledovce, a to pak na těleso země. Růst teplot, odpar, mikrobi a další ukládající se částice a živé organismy na povrchu ledovců samostatně i spolu spouštějí a zesilují ablaci, tání a v důsledku i ústup ledovců.
Na Islandu se nachází 268 pojmenovaných ledovců – do roku 2014 jich bylo 269, tehdy však glaciolog Oddur Sigurðsson z Islandské meteorologické služby prohlásil Okjökull za mrtvý, tedy za ledovec, který už není dost tlustý na to, aby se dokázal pohybovat. Z materiálního hlediska stále existují na dvou místech: jako neustále se zmenšující oblast ledu a sněhu na povrchu Islandu a jako voda vzniklá táním ledovce uložená ve dvaceti čtyřech trubicích sahajících od podlahy až ke stropu, naplněných vodou 24 islandských ledovců, které tají a ustupují, zatímco tohle píšu a vy čtete. Tyto trubice jsou uloženy ve Vatnasafnu na výběžku Stykkishólmur v knihovně vody, která se postupně stává archivem ztraceného ledu, ztracených krajin a v důsledku i ztracených budoucností. S nápadem přišel a následně ho i realizoval Roni Horn, který si Vatnasafn představoval jako „nejkrásněji umístěnou knihovnu světa“ a „maják, v němž se divák stává světlem.“9 A ono krásné umístění? V důsledku něčeho, co Horn popsal jako „šťastnou shodu náhod“,10 stojí knihovna na stejném místě, kde od roku 1845 stávala první meteorologická pozorovatelna na Islandu.
Podobně jako pozorování počasí – zjišťování a sběr údajů o povětrnosti s cílem umožnit předpověď – pojednávají tato díla rovněž o zjišťování, sběru a vizualizaci fenoménu ledovců s cílem pochopit a osvětlit ledovce jako více než charismatické krajiny: jsou to tělesa uvnitř komplexního, vzájemně provázaného planetárního metabolismu. A stejně jsou na tom i tato umělecká tělesa existující ve vzájemném vztahu a pouze tehdy, když jsou práce Olafura Eliassona – zejména jeho soubor zaměřený na tání ledovců, ale i jeho širší výzkumy a dokumentární ateliérové práce – umístěny ve vztahu k dílu Vatnasafn od Horna a Učení z ledu od Shuppli. Tehdy dokážou něco, co věda zatím nedovede. Společně mohou hovořit o komplexnosti tělesné planetární zkušenosti, jejích důsledcích a narůstající naléhavosti jevu, který býval zcela mimo lidské časové měřítko, ale v současnosti může být zachycen – a může se na něj reagovat – v měřítku desetiletí, roků a aktuálního okamžiku.
*Jsem zavázána Marcu Ferrarimu a Jingru (Cyan) Cheng, které mám to potěšení učit v rámci kurzu ADS7, Something in the Air: Politics of the Atmosphere na londýnské škole Royal College of Art School of Architecture, a kteří mi byli štědrými partnery v dialogu o všem, co se týká atmosféry a ledovců. Zvláštní poděkování patří studentům ADS7 a zejména pak Nicovi Alexandroffovi, studentu magisterského programu architektury, jehož práce o jihovýchodním pobřeží Grónska nám poskytla možnost dále se zabývat otázkami indexového ledu. Poděkování patří i Andrimu Snærovi Magnasonovi, Heather Davis, Jussimu Parikkovi, Lukáši Likavčanovi a Susan Schuppli za to, že se s námi setkali v Reykjavíku, Londýně i on-line a dělili se s námi o své příběhy i svou práci.
Elise Misao Hunchuck je berlínská badatelka v oboru krajiny, editorka a přednášející zaměřující se na krajinnou architekturu, filozofii a geografii (původně působila na kanadské Torontské univerzitě). Její výzkum prováděný v Kanadě, Japonsku, severní Evropě a na Ukrajině využívá kartografických a textových postupů k dokumentaci politické ekologie, zkoumání hmotných krajin a vztahů mezi zdroji, infrastrukturou, přírodními procesy, lidskou a ne-lidskou existencí. Je členkou redakční rady magazínu Scapegoat Journal, hostující přednášející na Royal College of Art School of Architecture a zastává rovněž pozici Senior Researcher a Teaching Fellow v programu Krajinářská architektura na londýnské The Bartlett School of Architecture.