Myslíš si, že umění má sílu ovlivnit svět? Že je reálné od něj očekávat, že něco může změnit?
Myslím si, že otázka nezní, zda má umění takovou sílu, ale jestli ji máme my lidé. A pokud předpokládáš, že svět může být lepší, tak nevěřím, že by se to stalo jen jedním způsobem, nebo jen jednou metodou nebo hlasem. Umění je jedním prvkem toho celku. Jinak jsem beznadějná optimistka. Já tomu věřím.
Jaké má umění výhody oproti klasickému aktivismu?
Umění nikdy nefunguje ve vakuu. Chápu ho jako formu aktivismu. V umění jako takovém vnímám větší svobodu. Mým cílem je otevírat společenský diskurz, zkoumat ho a emoce, které ho obklopují a které jsou potlačeny. Zatímco v klasickém aktivismu jde většinou o nějaký jasný cíl, třeba o změnu konkrétního zákona.
Řekla bys, že svým uměním bouráš tabu?
To mi spíš přisoudili jiní lidé. I když chápu, odkud se to bere. Nemám nic proti tomu. Je to identita, která mi byla přidána, a já ji ráda adoptovala. Co je tabu a co není, je dané mocenskými vztahy ve společnosti a mě zajímá ten samotný proces tabuizace.
Máš něco jako svoje primární téma, ke kterému se vracíš?
Řekla bych, že právě mocenské vztahy ve společnosti a jejich možná transformace. Má to vždy dva aspekty. Pokus o uchopení struktury, kterou vnímám jako problematickou a kde je moc zneužívaná. A pak práce s tím, co se dá dělat. Mluvit o tom, změnit jazyk, který diskurz ovládá, zasadit téma do jiného kontextu.
Nabízí se otázka, co dál. Jedna věc je ukázat problém, proměnit jazyk, kterým o problému mluvíme, ale lze jít ještě dál a prostřednictvím umění pomáhat.
Slovo pomáhat se mi moc nelíbí…
Tak jaké slovo bys použila?
Empowerment (propletání).
A jakou formou je možné tohoto posílení dosáhnout? Jaké postupy volíš ty?
Z mé strany je tam vždycky nějaký návrh. Například chci, aby se o něčem mluvilo, ale jinak, než jak se o tom běžně mluví. Anebo abychom se na něco dívali, ale z jiného úhlu pohledu, než jaký je obvyklý. A pak mě zajímá, jak lze vytvořit autonomní ostrovy – situace a platformy, kde se lidé mohou setkávat a sdílet svoje zkušenosti, pocity, nápady a vize. Ve své praxi vycházím hlavně z feministických tradic setkávání a sdílení a především z consciousness raising groups, které byly pro druhou feminismu vlnu klíčové. Jde o práci s politizací, depatologizací a komunitou.
Měla jsem možnost na vlastní kůži zažít, jak takový prostor sdílení fungoval na diskuzních setkáních, které jsi připravila jako doprovodný program ke své výstavě Co mi otec strkal do vagíny v galerii Artwall. Bylo to poprvé, co jsi pracovala s tímto formátem?
Už dříve jsem s tím měla zkušenost, ale v menším. V rámci toho projektu jsme pracovaly*i s dost intenzivním programem a bylo možné zkusit více formátů a otevírat různá témata. Hlavním tématem, o kterém jsme diskutovaly*i, byla kultura znásilnění. Bylo jasné, jak moc nám chybí prostor, kde bychom o tom mohly*i mluvit, a jak moc ho potřebujeme.
Zažila jsi během těchto diskuzí něco, co tě samotnou překvapilo?
Rozhodně ano. Když připravuji takový projekt, pracuji s různými scénáři. Ptám se, jak budou lidé reagovat na různé situace. A vždycky je pro mě silná zkušenost, když vidím, co z těch scénářů se pak uskuteční. Bylo zajímavé, jak ty skupiny publika vykreslily obraz společnosti v menším a bylo možné uchopit společnost jako celek, ale jiným způsobem, než když o tom čteš akademický text. A pak tam bylo hodně příběhů jednotlivých lidí, které byly nesmírně inspirativní.
A jakou roli hrálo to, že se jednalo o výstavu ve veřejném prostoru?
Zásadní. Tento projekt byl o tom, jak z něčeho, co je považováno za osobní, udělat veřejné téma. Navíc, ve veřejném prostoru dostáváš úplně jiné publikum, než je to, které většinou chodí na výstavy. To je jedna z překážek, kterou pořád řeším v umění, jak se dostat z bubliny galerie. A nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, je chtít po lidech nějakou participaci, nabídnout jim možnost se připojit.
Angažuješ se ve spolku Barvolam, který je ve své podstatě ateliérem pro neuroatypické umělce. Mohla bys vysvětlit, jak vnímáš tuhle aktivitu ve vztahu ke své umělecké tvorbě?
Já to nemám moc oddělené. Pro mě je to opět o mocenských vztazích a o práci se skupinou lidí, která byla přinucena k určité neviditelnosti na okraji společnosti. Je to o hledání jejich hlasu. V tom to vnímám jako politické. Na těch umělkyních a umělcích, kteří do Barvolamu chodí, není nic, co bych viděla jako patologické. Co ale vnímám, jsou důsledky jejich statusu ve společnosti. Například toho, že byly*i celý život institucionalizovány*i, a proto neměly*i možnost naučit se, jak si vytvářet mezilidské vztahy. V Barvolamu se snažíme vybudovat safe space, kde by se cítily*i dobře, a měly*i přátele, komunitu. Zároveň je podporujeme v jejich umělecké praxi.
Ve své práci řešíš dekonstrukci hierarchií a provázanost jednotlivých kontextů, v kterých se mocenské hierarchie uplatňují.
Ve všech svých projektech se snažím ukázat souvislosti se širším kontextem. Lidi mi často říkají, že pracuji pořád se sexualizovaným násilím, ale pro mě je sexualizované násilí jen příklad, jak se aplikuje moc a jak funguje gender v naší společnosti. Podle mě je docela nebezpečné, když jsou jednotlivé problémy individualizované. Je strašně důležité ukázat spojitosti. Třeba to, jak je sexuální násilí spojené s ekologickou situací, že jsou to důsledky stejného systému.
Pro loňský ročník Ceny Jindřicha Chalupeckého jsi realizovala participativní dílo nazvané Návod na přežití. Původně měla vzniknout platforma pro setkávání lidí, kteří se, ať už na vlastní kůži, nebo zprostředkovaně, setkávají s útlakem: přeživší sexuálního násilí, trans-lidé, romské ženy, lidé se zkušeností s psychiatrickou hospitalizací či závislostí, aktivistky a aktivisté. Do toho však citelně zasáhl COVID-19. Jak se projekt vyvíjí teď?
Během Covidu projekt pokračoval, ale online a pouze pro naši skupinu. Scházeli jsme se jednou měsíčně a mluvili jsme hlavně o konceptu „expert/ka na základě zkušeností“, označujícím lidi se specifickou životní zkušeností, na jejímž základě podporují ostatní. Toto téma nás spojovalo, i když se každá a každý z nás věnuje jiné formě útlaku. Byl to skvělý prostor pro sdílení a učení se různým strategiím. Jeho důsledkem bylo rozhodnutí dvou účastnic Andrey Tobolové a Mirky Slívové otevřít svépomocnou skupinu pro přeživší sexualizovaného násilí. Skupina se jmenuje Adriana – Místo, kde na to nejsi sama, a je první v Ostravě.
Původně, než se pandemie zhoršila, jsme plánovaly*i více společných veřejných akcí a uvidíme, zda to bude v budoucnu možné. Chtěly*i jsme v podstatě na jeden den proměnit Plato v autonomní komunitní centrum péče. Měly*i jsme štěstí, že jsme mohly*i alespoň natočit veřejné čtení, které jsme společně připravily*i. Každý účastník přečetl text, který považuje za posilující, a vznikla z toho zajímavá kolektivní výpověď. Bylo smutné, že u čtení nebyla přítomna veřejnost, ale jsem ráda, že z toho vzniklo video, které lze dále vystavovat.
Zde je odkaz na video: https://vimeo.com/500059424/9b1462c15e
Pandemie přinesla do veřejného diskurzu téma zranitelnosti, kterému se kontinuálně věnuješ.
Lidi teď hodně řeší, že nemají jistotu. Ale já jsem nikdy v životě necítila, že bych nějakou jistotu měla. Celý tenhle projekt byl o alternativních podpůrných systémech. A zrovna ve chvíli, kdy je ta podpora nejvíc zapotřebí, a nedá se realizovat obvyklým způsobem, tak je ještě větší potřeba vyhledat nějakou alternativu.