I dobrá kniha jako Harry Potter může ohrozit konkrétní zvířecí druh, řekla mi v rozhovoru pro květnový pořad Akcent na Vltavě dokumentaristka a indoložka Hana Nováková. Požadavek dětí v Indii vlastnit stejně jako jejich vrstevníci v knihách sovu dohnal tyto živočichy na pokraj vyhynutí.
Zmíněný příklad mi slouží jako ilustrace našeho komplikovaného vztahu ke zvířatům. Tento článek se zaměřuje na možné cesty a zdroje imaginace uměleckých projevů, které se vypořádávají s vymíráním druhů, se smrtí zvířat a s naší lidskou mocí řídit jejich životy.
Jinakost v antropocénu
Většina publikací, textů i uměleckých děl, které se zabývají vztahem a vzájemným postavením člověka a živočichů, začíná u Descarta – problematizuje se jeho výrok o mechanizaci zvířat a to, že jsme jim po staletí nepřisuzovali žádnou vnitřní hodnotu, subjektivitu, emoce a prožívání bolesti a radosti. Žijeme ve světě, který se zejména posledních padesát let snaží vyrovnávat s dědictvím předchozích generací, vymezit se vůči němu a hledat nové interpretace našich vztahů. Především pak vztahů žen a mužů, rasové příslušnosti, náboženské různorodosti. Debatujeme o hlasech původních národů a queer komunity, o dualitě člověka a přírody a jinakosti obecně. Jak může naše západní kultura dávat hlas lidem, zvířatům i neživé přírodě, kteří nebyli do této doby moc slyšet? Na druhou stranu je potřeba objektivně uznat, že i těmto entitám se během vývoje našeho humanisticko-modernisticko-kapitalistického světa spousta lidí věnovala s láskou, péčí a moudrostí a zpětně se k nim vracíme – třeba k rybníku Walden nebo k myšlení původních národů.
S rokem 2000 přišel i termín antropocén. Toto pojmenování naší současnosti slouží jako odrazový můstek, ač sám o sobě vratký. Jedinou jistotou pak je vědomí, že „hýbeme planetou“, tentokrát však nikoli s vidinou neustálého progresu. Nejsme ale hlasité zemětřesení nebo ničivá jednorázová tsunami, připomínáme spíš tinitus, neustálé a protivné zvonění v uších, které se dá přehlušit jen větším hlukem. Jaká je naše pozice v tomto světě, jak moc se máme cítit vinni a brát na sebe zodpovědnost tohoto nouzového stavu? Máme prohlubovat svůj environmentální žal a apokalyptické vize, nebo věřit technologickým vynálezům a optimisticky doufat v lepší budoucnost? To jsou otázky v rámci tohoto textu (a i obecně) nezodpověditelné. V následujících odstavcích se pokusím jen drobně přispět do toku přemýšlení a formování nových imaginací, a to na základě předestření vztahu lidí a dalších živých bytostí, zvířat. Podkladem mi budiž několik vybraných umělkyň a umělců a teoretických textů, které poskládám, s náhodností vlastní mé subjektivní zkušenosti, k sobě. Věřím však, že pokud se máme dostat z depresivních a úzkostných míst, která v nás vzývají k apatii, můžeme tak činit na základě vzájemných inspirací – totiž vzděláváním (se) o tom, co dělají a o čem přemýšlejí druzí.1 A neustálým pokládáním etických otázek ohledně soužití lidských a mimolidských bytostí.
Jediné, co se nedá z prasete využít, je jeho kvikot před porážkou
Jak jsem již zmínila, zvířata se v umění a naší moderní kultuře objevovala vždy2 – z velké části však jen jako kulisa, kuriozita nebo předmět vědeckého bádání. Počínající sbírky umění v 19. století a kabinety kuriozit byly z velké části „zásobované“ vycpanými zvířaty z objevitelských (kolonizačních) plaveb nebo kusými zbytky živočichů (kosti, zkameněliny). Zvířata zde byla vystavena vedle jiných objektů, přírodních artefaktů a kulturních reliktů nezápadních národů. Podle umělkyně Terike Haapoji je „smrt zvířete základem moderní kultury“.3 Tvrzení lze samozřejmě interpretovat různě, od zmíněných taxidermických vycpanin, které „jen obživnout“, po náš vztah ke zvířatům jako jídlu. Modernistický pohled ilustruje román amerického spisovatele Uptona Sinclaira Džungle z roku 1911, kde sugestivně popisuje chicagské velkovýrobny masa a kapitalistický přístup k vykořisťování nejen zvířat, ale i dělníků. Vypůjčím si jednu větu, která mluví za vše: „Jediné, co se nedá z prasete využít, je jeho kvikot před porážkou.“ V kontextu přemýšlení o well-being zvířat a stále nedůstojných podmínek v kravínech, prasečácích a v klecových chovech o sto let později je tato kniha až děsivým obrazem našeho zacházení se zvířaty.
Situace se samozřejmě mění – přispěly k tomu již v 60. a 70. letech knihy, jako je Silent Spring od Rachel Carlson nebo Animal Liberation od Petera Singera. Od té doby se, i díky moderní etologii nebo oboru Critical Animal Studies4 , stále zvyšuje povědomí o podmínkách zvířat ve velkovýrobnách, objevují se otázky týkající se práv zvířat. Ne náhodou se po roce 2004 stala bestsellerem kniha Šesté vymírání od americké novinářky Elisabeth Kolbert, která představuje komplexní problém mizení některých druhů (například zlatých žab) kvůli lidské činnosti.
Od kýče k zvířecí polis
Audiovizuální umění přistupuje ke zvířatům poněkud opatrně – možná se, celkem oprávněně, umělci obávají prvoplánovosti tohoto tématu. Kdy se pro nás stalo zobrazování zvířat kýčem? Je to i jeden z důvodů, proč byla podle Johna Bergera vytlačena na okraj. Zároveň se k nám stále vrací – a momentálně v podobě výtky, že jsme se jim nevěnovali. Že jsme je jen z dálky pozorovali, nechávali se uchlácholit spektakulárními záběry krásných obrazů v dokumentárních filmech. Zapomněli jsme, že jsou živá, že jsou divoká, nebezpečná, samostatná. Kýč jejich přítomnosti v umění převrací právě v rámec vymírání a jejich smrti.
Jednou z nejvýraznějších uměleckých postav současnosti, které lze v tomto kontextu zmínit, je finská umělkyně Terike Haapoja. Společně se spisovatelkou Laurou Gustafsson systematicky mapuje téma soužití lidského a mimolidského světa, a to na úrovni institucionální kritiky, videoprojekcí a instalací.5 Ve své přednášce pro SonicAct v roce 2020 v souvislosti s právy zvířat zmiňuje knihu Zoopolis od Sue Donaldson a Willa Kymlicky z roku 2011. Většina publikací, které se zabývají právy zvířat, argumentuje tím, že zvířata mají svou vlastní vnitřní hodnotu a stejně jako lidé prožívají emoce a bolest. Zoopolis se dívá na toto téma prizmatem politickým a ukazuje, že zvířata se liší a mají různá postavení směrem k člověku a my vůči nim máme různé povinnosti a závazky. Rozděluje zvířata na tři kategorie: domestikovaná zvířata, divoká zvířata a zvířata na pomezí, tedy ta, která žijí v určité závislosti na člověku, ale nejsou ochočená: například holubi či krysy. Následující odstavce na toto rozdělení navazují s tím, že v kontextu umění si dovoluji mezi zvířata na pomezí zařadit i bytosti na pomezí zvířete a člověka.
Jako čtvrtou samostatnou oblast jsem si zvolila samotné téma vymírání. Toto umělé rozdělení samozřejmě slouží jako berlička pro lepší orientaci v tématu, nejedná se o jasně dané a hierarchizované kategorie ve smyslu moderní vědy. Jsem si vědoma problematičnosti takového dělení, které může přispívat právě k myšlení, ze kterého se snažíme vymanit. Zde slouží především jako odrazový můstek pro otázky s tématem vztahu člověka a zvířete spojené. Pro úplnost svého argumentu doplňuji, že snaha „dávat němým bytostem hlas“ a „stavět je na roveň lidem“ je tvořena předpokladem nemožnosti stát se živočichem a plně mu porozumět. Tedy jinými slovy: můžeme se snažit nebýt antropocentričtí, přesto budeme vždy zvířata trochu antropomorfizovat.6
Dobytek jako svědek našeho světa
V roce 2013 vytvořily Terike Haapoja a Laura Gustafsson Muzeum historie dobytka v Helsinském etnografickém muzeu. Expozice představila vztah člověka a skotu z perspektivy těchto zvířat. Umělkyně reflektovaly své postavení následovně: „Mluvit jménem někoho jiného je vždy gesto přivlastňování. Nemůžeme a ani nechceme tvrdit, že víme, jaká byla historie skotu a jak ji tyto bytosti prožívaly a prožívají. Víme však jistě, že byly přítomny a že existuje dosud nevyslovená perspektiva našich společných dějin. S ohledem na tuto skutečnost se můžeme pokusit představit si ji a dát jim prostor, kde jejich hlas chybí. Prostor, v němž jsou stále svědky našeho světa.“ V českém prostředí se institucemi a teoretickými rámci, které zaobalují náš vztah k velkochovům a jatkám, zabývá momentálně teoretička Hana Janečková s umělkyní Evou Koťátkovou, jejichž publikace Dotek zvířete na toto téma vyjde v příštích měsících v nakladatelství Artmap.
Psi a kočky
Na tématu domestikovaných zvířat, zvířat ochočených, ale původně divokých, byla postavena výstava F0-F5 Davida Přílučíka v roce 2019 v Galerii TIC v Brně. Týkala se plemene československých vlčáků, jehož počátek lze datovat do roku 1958, kdy se na popud plukovníka Karla Hartla narodilo pět štěňat, jejichž matkou byla vlčice Brita a německý ovčák Cézar. V doprovodném textu k výstavě se uvádí: „Československý vlčák – vtělená hranice neexistujícího státu, neznámé stvoření, které již není vlk a ještě není pes. Pro Přílučíka je tato událost výchozím bodem, skrze který rozvádí úvahy o identitě, teritoriu a dualistickém myšlení. Představte si svobodného psa. Byl by to ještě pes?“
Podobně se nad tím, zda je kočka ještě zvíře, totiž bytost svobodná a tedy divoká, zamýšlí česká umělkyně Denisa Langrová ve videu Adheze.7 Umělkyně držící kočku v náručí se jí ptá: „Gudrun, jsi stále ještě zvíře? Jsi možná produkt dominance a náklonnosti. (…) Možná jsme předurčeni k tomu domestikovat, stejně tak je to s hierarchiemi. Lidská těla jsou příliš vertikální. (…) Horizontalizování je jeden z našich dlouhodobých úkolů.“ Denisa Langrová se tak vědomě dotýká naší perspektivy, kterou jsme zvyklí nahlížet na svět: z výšky, z pohledu větší či menší uzurpace, s možností vládnout všemu a všem. Vrátit se zpátky na čtyři však není cesta – kořeny jsme si pokroutili jiným směrem, a kam povedou nadále, je dané reflektováním naší přítomnosti a budoucnosti.
Zabíjení divočiny
Život zvířat žijících volně v přírodě je v uměleckých dílech často propojen přímo s tématem nekropolitiky8 – tedy ve zkratce s naší mocí divoce žijící živočichy zabíjet. Zabíjíme je proto, že máme obavy – motiv strachu z vlků se objevuje v performativním díle The Trial opět od dvojice Haapoja a Gustafsson. Na základě reálného případu střílení vlků ve Finsku postavily umělkyně performanci, ve které experimentovaly s možností, kdy by vlci měli před soudem stejná práva jako lidé.9
Zabíjíme ale také pro adrenalin a zábavu, pro sebeprezentaci – jak je zřejmé z videa z roku 2012 seskládaného z youtubových záznamů desítek uživatelů, které poskládal kolektiv Neozoon a nazval jej Buck fever.10
Monstra a ti nečistí
Zvířata na pomezí jsou ta, která jsou naší většinovou společností tolerována, ale náš pocit z nich je často kombinací strachu a štítění se. Mezi ně patří například holubi. Slovenská umělkyně Deana Kolenčíková vytvořila návrh pomníku holubům v rámci výzvy Umění pro město. V textu k projektu11 píše: „Holuby sú pôvodne skalnaté vtáky, ktorým prirodzené prostredie zničil človek zástavbou vysokých budov a tým ich prinútil v tomto prostredí zostat a nasledne dopomohol sa premnožiť. (…) Holuby sú tiež určitými cudzincami v meste, v ktorom ich časť populácie zavrhuje, stigmatizuje vrámci šírenia chorôb či skrátka nevníma ako dôležitého člena nášho spoločného nažívania na tejto planéte.“
„Mezními“ tvory jsou i monstra, bytosti mezi člověkem a zvířetem, pro jejichž ztvárnění se často používá masek. Toto téma se objevuje i ve videu Untitled (The Human Mask) od francouzského umělce Pierra Huyghe z roku 2014. Ve videu vidíme opici s lidskou maskou, která se chová se jako člověk, a přitom jím není. Obraz nám ukazuje absurditu dichotomie člověka a zvířete, neboť v některých věcech jsme si stále podobní.
Vymírání dnes v rámci hlubokého času
Páté vymírání se odehrálo před nepředstavitelnými 65,5 miliony let a vymřeli v něm dinosauři. V umění se dinosauři a fosilie objevují právě i v kontextu současného vymírání – například v tvorbě slovenského umělce Andráse Cséfalvaye. Ten ve svých videoprojekcích a instalacích nechává o tragédiích dnešního světa i dávno minulé historie promlouvat mytologické postavy, již nežijící vědce či dinosaury. V textu k jeho nedávné instalaci Model for Extinction Survival: Take to the Sky se píše: „Většina současných krizí, ta klimatická i ta virová, v sobě obsahuje strach z řešení otázek smrti, vyhynutí a zničení. Příběh dromaeosaurů se snaží ukázat naději při hledání budoucnosti. Objevení peří na tělech dinosaurů mělo zřejmě původně jiný účel. Pravděpodobně však schopnost létat umožnila několika druhům dinosaurů přežít jinak radikální vyhynutí a dále se vyvinout v ptáky. My lidé také neznáme celkový obraz našich příběhů, zatímco se konec zdá nevyhnutelný. Dinosauří paralela ukazuje cestu.“
A paralely lze hledat nejen u dinosaurů a u vyhynulých druhů. Umění má tu výhodu, že umí „vykrádat“ jiné obory: biologii, psychologii, antropologii, historii, politiku. Má svobodu ukazovat fikce, které v reálu nejsou (zatím) proveditelné. Hraje si – a právě hra je vlastní zvířatům i nám. Takto argumentuje i T. J. Demos v knize Beyond the World’s End.12
Já se ještě na moment vrátím k Haně Novákové, zmíněné v úvodu. Mimo jiné několikrát zdůrazňovala, že nic nenahradí přímý a zároveň respektující kontakt s přírodou. Takže já jen doufám v ideální situaci: že totiž jste tento text přečetli někde pod stromem za zpěvu ptáků a dalšího „hluku“ přírody. A až odložíte časopis, společně s ekologem Carlem Safinou13 se můžete svého okolí zeptat: Kdo jste?
