Může současný umělecký provoz být cestou skrz krizové společenské situace? Ty s pravidelností přicházejí a paralyzují aktivní společenský život, individuální a kolektivní možnosti dalšího vývoje směrem do nejbližší budoucnosti. Za relativně čerstvé společenské záchvěvy můžeme považovat vývoj od počátku 21. století, počínaje útoky z 11. září 2001, následované invazí do Afgánistánu (2001), Iráku (2003), evropskou dluhovou krizí (2009-?), klimatickou krizí (antropocén?, 2000-?), kromě mnoha dalších konkrétních lokálních a globálních krizí, pandemickou situací zatím konče (2019-?). Její hospodářský, ekonomický a kulturní dopad pociťujeme a budeme vnímat po roky, které jsou před námi. Pandemická krize jen přispěla k prohloubení již existujících konfliktů v kontestujícím / konfrontačním geopolitickém prostředí Ukrajiny, Náhorního Karabachu, Palestiny, Myanmaru, Thajska a dalších.
Dále pokračuje vymezování Západu (Occident) vůči Východu (Orient), vůči geo-politickému prostoru současného Ruska, Číny a dalších. Tyto dlouhodobě (historicky) soupeřící geo-politické, geo-kulturní prostory prožívají zesílené konfrontace právě v období globální krize. Krize jako taková je obdobím aktivních investic, intervencí z perspektivy hlavních společenských, ekonomických a kulturních činitelů. Období společenských, celospolečenských, globálních krizí je výjimečnou příležitostí k revizi. Je to příležitost k přehodnocení současného stavu, historie, politických, kulturních, ekonomických hranic a vůbec našich veřejných aktivit. Mezi ně samozřejmě patří také aktivity na poli současného umění. Tyto lze jen obtížně separovat od širších společenských událostí. Veřejný prostor, jedno z hlavních témat současného umění, je také prostorem soutěže.
Veřejný prostor je formován mnoha účastníky, kteří přímo či nepřímo vedou debatu o existenci tohoto sdíleného prostoru. Ten je vymezen současným geo-společenským, geo-politickým kontextem a také historií své existence, která se proměňuje v čase. Prostor, o jehož uchopení, kontrolu usilují různí činitelé, je rovněž překonáván na rovině emocí, komunikace, spolupráce, na poli současných technologií, mobility, společného vědomí. Na této relativně horizontální úrovni se tradičně vymezené geo-politické prostory ohýbají, mění, případně i rozpadají, přestože i nadále vedou nekompromisní konkurenční válku o konečné vítězství. Na emocionální, společenské úrovni se vytváří nová geografie, jejíž materiální charakter se teprve utváří a nemá již tradiční bipolární charakter.
Geo-společenský parametr nám umožňuje vidět plasticky, prostorově, v podstatě tak, jak dnes vzniká a je vnímáno, interpretováno, současné umění. To se odehrává na mezinárodní úrovni, kde geo-společenský parametr hraje zásadní roli. Zde se tradiční hranice stávají elastickými, situačně se mění, případně budou viděny jinak v budoucnosti. Geo-společenský třetí rozměr je iniciován novými formami komunikace, technologiemi sdílení, které nás vybavují novými nástroji a novými ideály prostoru a organizace. Ten se manifestuje pomocí nových technologií komunikace a dopravy. V tomto rozšířeném rozměru je tradiční bi-polární svět a jeho vidění v ohrožení.
Postupně se tedy vytváří nové napětí na hranicích tradičního geo-politického prostoru, často viděného jako náš historický kulturní prostor. Nejsou totožné s geo-společenskými hranicemi dneška. Geo-společenský rozměr nám umožňuje toto napětí vnímat, artikulovat a využít jeho tvůrčí potenciál. Jak v realitě dneška vnímat a interpretovat dění na poli současného umění (kultury obecně) mimo naše dané geo-politické a geo-kulturní hranice? Automaticky se očekává, že dění na scéně současného umění je globálně srozumitelné, přestože vzniká v tradičně definovaném lokálním prostoru. Je tomu opravdu tak?
Geo-společenský parametr respektuje společenské procesy, které bychom jinak v tradičním geografickém pojetí neregistrovali. Nadnárodní, mezinárodní (globální) dynamické společenské prostředí mění nebo dále obhajuje reálné prostorové hranice. Současnost vyžaduje zohlednění společenských jevů, které dnešní hranice utváří. Společenský kontest (vývoj, zápas, soutěž) je předobrazem geografického vymezení, které může a nemusí spět k realizaci nových fyzických hranic. Může se také jednat o jejich postupné překonávání, pakliže již neodpovídají dnešní společenské realitě.
Prostorem společenského kontestu je tradičně akademická půda. Na Fakultě výtvarného umění v Chiang Mai v Thajsku instalovala 14. dubna 2021 svoje exteriérové dílo dvojice studentů Withaya Khlangnin a Yotsunthon Ruttapradid. Bylo reprezentováno jako součást prodemokratické demonstrace studentských organizací. Artefaktem byla instalace manekýna, který byl z obou stran obklopen dvěma červeno-bílými pruhy. Jedná se vlastně o interpretaci thajské vlajky v prostoru, kdy manekýn překrytý fólií, nahradil modrý pruh vlajky, který dle ustáleného výkladu reprezentuje království. Účastníci protestu byli vyzváni, aby psali vzkazy na červeno-bílé pruhy. Svázaný manekýn připomíná tragické osudy republikánských oponentů království. Případy jejich násilného zmizení jsou stále přítomné v paměti veřejnosti. Například Surachai Danwattananusorn a jeho dva spolupracovníci nenávratně zmizeli v exilu ve Vientiane (Laos) nedaleko thajské hranice v roce 2018. Instalace byla záhy z popudu děkanky fakulty zlikvidována a umělci byli povoláni na policejní stanici. Zde začalo vyšetřování s ohledem na odstavec 112 thajského trestního zákoníku (lèse-majesté) a vlajkový zákon z roku 1979. Při případném odsouzení jim hrozí mnohaleté tresty.
Dnešní Thajsko má dramatickou historii současných hranic a národa, která souvisí s modernizací (konfrontace se západními koloniálními mocnostmi) od poloviny 19. století. Postupně vznikala oficiální, moderní mapa, historie, identita, národ, vizuální manifestace nové reality. Oficiální historie společenských, kulturních jevů je ale i dnes jednostranná a neumožňuje objektivní (alternativní) interpretaci faktů. Modernizace znamenala prolínání nových technologií (např. fotografie od roku 1845) s tradiční kosmologií, s tradiční společenskou hierarchií (charisma barami). Proměnila vztah mezi centrem a periferiemi (sever, jih).
Západní koncept národa a jeho prostorových hranic je dle Thongchai Winichakula geo-body. Geo-body je nový rozměr, koncept umožněný novými metodami geografického měření, kartografií. Ten umožnuje představu a realizaci národa. Geo-body nejsou jen teritoriální hranice, ale obsahuje i ideu realizace těchto hranic včetně racionálních a iracionálních, emocionálních komponentů. Geo-body je celý systém (sebe potvrzujících) významů, symbolů, historií.
Podobně jako dvojice studentů Fakulty výtvarného umění v Chiang Mai artikuluje Supachai Satsara (profesor na této fakultě) ve svých sochařských instalacích témata moderní/současné thajské historie a jejího společenského a politického zarámování. Political missing person je instalací zavěšeného kovového rámu/mříže s jednotlivými okny, která umožňují individuální manifestace návštěvníků výstavy (Rumpueng Arts Space, 2020). Skrz zavěšenou mříž trčí figura v bílém plášti se vztyčenou pravicí a tříprstovým gestem. Malé figury stojí také na samotné mříži. Součástí projektu je i druhá instalace, kde figury v bílých pláštích nesou prázdný bílý vak na mrtvé. Ten je pokrytý portréty zmizelých v moderní a současné historii Thajska. Political missing person je vlastně inscenací, skulpturálním a performativním projektem interpretujícím/testujícím hranice současného veřejného protestu (globálně). Pracuje s jeho estetikou a zároveň balancuje na hranici teatrálnosti (hry) a vážného etického apelu. Má v sobě elementy karnevalu (Michail Bachtin), což umožňuje artikulaci témat, která by jinak zůstala nedotčena.
Případy konfrontací vizuálních reprezentací nejsou v hyper-královské realitě Thajska (v královské demokracii), kterou identifikuje Thongchai Winichakul od 70. let 20. století, neobvyklé. Monarchie je politický mocenský blok, který je vlastně jakousi kouřovou clonou pro velké společenské a ekonomické aktéry. Královská autorita je nadřazená volební demokracii, v hyper-královské situaci je nedotknutelná. Jak toto souvisí s prostředím našeho kontinentu a s děním na poli současného umění? Podílíme se na dění a rozhodování v globálním kontextu. Jednotlivé události jsou spřízněné, propojené, ovlivňují se navzájem. Tradiční geografie je přepisována nadnárodními komunikačními kanály, digitálním prostředím na všech úrovních společenské organizace od individuální intimní aktivity po organizované aktivity politické, ekonomické a jiné. V globálním věku je intimní, emotivní překračování hranic normou, běžnou praxí.
Radikálním příkladem překračování hranic a geo-politického, geo-společenského kontextu ve jménu konkrétního performativního uměleckého projektu je Sebevražedná akce (Selvmordaktionen) dánského autorského dua Claus Beck-Nielsen a Rasmussen (Das Beckwerk) z roku 2004. Textová podoba Sebevražedné akce je jako částečná fikce publikována roku 2005. Autoři překročili 1. ledna 2004 hranice Iráku (zemi opustili 19. ledna 2004) s kovovým cestovním kufrem s nápisem Demokracie – cíl Irák a s obsahem nomádského parlamentu (stanu). S tímto vybavením navštívili Basru, Amaru a Bagdád. Závěrečné demokratické zasedání proběhlo na půdě Bagdádské vysoké školy výtvarných umění, kde bylo zavazadlo veřejně předáno iráckému lidu. Tato sebevražedná performativní akce byla realizována po stejné cestě jako americká vojenská invaze (necelý rok po jejím začátku).
Performativní akce firmy Das Beckwerk pracuje s charakterem globální společnosti v jejích často neslučitelných manifestacích. Konflikty probíhají na mnoho stranách, obhajují se staré hranice a sféry vlivů, technologie se vyvíjejí, tvoří se nové hranice. Objevují se jak nové formy komunikace, tak i společenské organizace. Nabízejí se nám vize hranic vybudovaných na nových principech, které více zohlední současnou dynamickou realitu globální společnosti. Das Beckwerk (přestože je to již téměř 20 let starý performativní projekt) se v roce 2011 stal muzeem sebe sama a je dnes ikonickým příkladem angažované tvorby. Tento projekt nemá tradiční geografické hranice, nemá ani oborové hranice (vizuální umění, divadlo, literatura, fikce, investigativní novinářství…). Je zde naznačena již citovaná nová geo-společenská rovina.
Geo-společenský rozměr nám umožňuje vnímat a interpretovat dění (nejen na poli současného umění) v současném globálním (globalizovaném) prostředí v jeho plastické, elastické, přeshraniční, nadnárodní, dynamické formě. Tento rozměr nám umožňuje nahlížet do blízké budoucnosti a registrovat, pružně reagovat na změny, které přichází v čase.
Zdroje:
Bachtin, Michail Michajlovič. François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. Praha: Argo, 2015. ISBN: 978-80-7203-776-6.
Mitchell Katharyne, Kallio Kirsi Pauliina. Spaces of the Geosocial: Exploring Transnational Topologies. Abingdon on Thames: Routledge, 2017. Dostupné z:
https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/14650045.2016.1226809
https://prachatai.com/english/
Said, Edward W. Orientalism. Londýn: Penguin Classics, 2003. ISBN 978-0-141-18742-6.
Veal Clare. The Charismatic Index: Photographic Representations of Power and Status in the Thai Social Order [online]. 2013. Dostupné z:
https://quod.lib.umich.edu/t/tap/7977573.0003.207?view=text;rgn=main
Winichakul Thongchai. Siam Mapped: A History of the Geo-Body of a Nation. Honolulu: University of Hawai´i Press,1997. ISBN 978-0-8248-1974-3.
Winichakul Thongchai. THAILAND’S HYPER-ROYALISM: ITS PAST SUCCESS AND PRESENT PREDICAMENT [online]. Singapore: ISEAS, 2016. ISSN 0219-3213. Dostupné z:
https://www.iseas.edu.sg/wp-content/uploads/pdfs/TRS7_16%20(002).pdf
