Na vernisáži můj syn Bořík prohlásil, že Anežčina díla jsou strašidelná – připadalo mu, že v každém z nich je něco znepokojivého. Podívejme se tedy na kořeny toho, co možná malý chlapec dokáže popsat upřímněji než jiní. V temné solné jeskyni Karpuchina Gallery jsou jednotlivá díla zavěšena pod vycházejícím sluncem, které se právě opřelo do zdí připomínajících starý hrad. Malbám vládnou lunární symboly, ponuré tváře a fantastická stvoření vynořující se z ruin. Z kontrastu hladkých černých tribálních skvrn a akvarelových pozadí vzniká temná a ponurá atmosféra. Díla v prostoru visí na tenoučkých drátcích připomínajících pavučiny, jako kdyby sem propadla z nějaké hradní obrazárny – skvělou práci zde odvedli architekti Jakub Hájek a František Hanousek. Já osobně jsem ale toho názoru, že tu nejde pouze o jednooké příšery děsící malé děti. Podstatný je pro mě hluboký smutek, jenž z vystavených děl vyzařuje. K pochopení jeho příčin je třeba si přečíst intimní text, který k výstavě napsali Nik Timková a Jakub Hošek a dobrat se z něj kořenů romantismu zachyceného v Anežčiných malbách. Smutné a mnohdy tragické rodinné příběhy popisující trnitou cestu, kterou se autorka dostala k umění – nebo kulturní odboj, jak se píše v textu. Trauma samo o sobě není dědičné. Vím však najisto, že strach a smutek, které prožili naši předkové, zůstávají v genech a zatěžují psýché i sebedůvěru, nebo nás alespoň, v tom lepším případě, pronásledují v umělecké tvorbě.
Text je uveden zaklínadlem you said you wouldn’t fall apart, což mi evokuje text písně In the End od Linkin Park: „Chtěl jsem všechno uchovat uvnitř, a i když jsem se snažil, rozpadlo se to.“ Co je tedy s námi mileniály v nepořádku? Vypadá to, že být první generací, která žije ve světě, za nějž naši předkové bojovali, je daleko náročnější, než se původně zdálo. Prožíváme snad znovu traumata zděděná z minulého století? Nadčasovost romantických ruin má pouze jediný vektor – evokuje hluboké zkoumání strašidelné minulosti.
Dodatek:
Jsou to už tři roky, co se Michal Novotný pokusil popsat novou tendenci v současném umění prostřednictvím označení (které možná sám vymyslel) emo romantismus. Tendence, již se pokusil zachytit, je stále v živá a čeští umělci podle všeho v jejím šíření hrají důležitou úlohu. Nevím, zda zde vstupuje do hry středoevropská melancholie, nebo nechvalně proslulý český temný les. Co však vím určitě, je to, že Anežka i výše zmíněná dvojice kurátorů spolu s A.M.180 se už tímto tématem zabývají více než deset let a že ponořit se k jeho kořenům je fascinující. Zároveň se ale nemohu dočkat kritiky pojmu emo romantismus a s ním související estetiky, z nichž se v posledních letech stal kulturní fenomén.
