Kurátor Tomáš Vlček připravil skupinovou výstavu více jak třicítky českých umělců a umělkyň. Vybral autory a autorky narozené v letech 1939–1953, tedy v době „krutovlády Hitlera a Stalina“. Jeho osobní výběr se přitom zdá být působivější v jednotlivostech než v celkovém pohledu.
Expozice je umístěna do ústředního halového prostoru, který je rozčleněn do kójí, přičemž většinu zastoupených prezentují 3–4 díla. Řada zvolených jmen patří k etablovaným účastníkům uměleckého provozu, takže jejich zařazení je poměrně očekávatelné (Milan Knížák, Jiří Načeradský, Michael Rittstein, Jiří Sopko, Kurt Gebauer atp.), jiná budou pro laické publikum vítaným rozšířením obzorů (Jaroslav Eduard Dvořák, Vladimír Novák, Jitka Svobodová). Některá z vystavených děl už nyní patří do kánonu českého umění druhé poloviny 20. století, jiná naopak nebývají tak často k vidění. K celkové pestrosti výstavy přispívá také rovnoměrné zastoupení tradičních výtvarných médií a konceptuálních přístupů reprezentovaných především fotografiemi z nejrůznějších akcí. Ve volbě projektů Zorky Ságlové, Ivana Kafky, Miloše Šejna či zásahů do chmelnice v Mutějovicích (1983) se ostatně projevila kurátorova náklonnost k land artu.
Tak jako u všech přehlídek zahrnujících větší množství autorských osobností je pro výstavu klíčové, jakým způsobem jsou představená díla usouvztažněna a jaký příběh nám tím vyprávějí. Krátký kurátorský komentář bohužel výstavní koncepci příliš neobjasňuje a hlavní pojmy vymezuje pouze vágně: Absurditou je rozuměna skutečnost země, v níž panuje totalitní politický režim, a umění jí čelí splínem i smíchem. Spíše než jako nový pohled na české umění především 70. a 80. let tak lze výstavu vnímat jako přehled některých výrazných tvůrčích individualit inkriminované doby s přesahy až do současnosti.
A právě tam, kde je starší tvorba autora či autorky konfrontována s jejich novějšími díly, spatřuji nejpodnětnější pasáže expozice. Divák tak může objevovat vývojovou logiku u jemných kreseb Jitky Svobodové nebo u dekorativního pointilismu Marie Blabolilové. Také obří „prostěradlo“ Miloše Šejna nabývá specifických souvislostí díky kontextu jeho dobových akcí v přírodě.
