Všichni jsme na jedné lodi by

by 22. 11. 2021

Třetího srpna 2021 jsme se setkali s Rasmusem Nielsenem, jedním ze tří autorů skupiny jménem SUPERFLEX. Místem setkání byl kodaňský SixtyEight Art Institute a poté, co jsme se krátce zastavili u tématu vakcín a očkování, jsem mu položila první otázku, která vlastně není otázkou, ale zároveň tak trochu vypadá: 

„Europa je arabská žena a čas je matka“

Ve tvorbě Superflex se opakovaně objevuje téma času – počínaje dílem Flooded McDonalds (Zaplavený McDonalds), pomalu se přehrávajícím videem připomínajícím Tarkovského a Billa Violu, až po It is Not the End of the World (Není to konec světa), výstavu jejíž název přímo implikuje běh času. 

Time is a Mother (Čas je matka) se jmenuje chystaná kniha vietnamského autora bestsellerů Oceana Vuonga a Rasmus říká, že se na ni moc těší, protože už četl jeho předchozí knihu On Earth we’re Briefly Gorgeous (Na zemi jsme krátce nádherní) z roku 2019. „Ve Vietnamu jsem strávil spoustu času, takže si k jeho textům dokážu najít vztah prostřednictvím toho, co mi vyprávěli přátelé…“ 

Ptám se, co ho zavedlo do Vietnamu a, jak už to u Rasmuse bývá, odvíjí se jeho odpověď jako dlouhá a klikatá cesta složená z mnoha příběhů, jež se následně splétají do jediného:

„V letech 2003 a 2004 jsme vyučovali na umělecké škole  CalArts v Kalifornii. V té době jsme také chtěli jet do Brazílie, kde jsme měli dělat reklamu na Guarana Power. Nikdo z nás neměl ani ponětí o tom, jak probíhá natáčení nebo produkce videa, ale jeden z našich studentů naštěstí studoval jak umění, tak film, a mohl nám pomoci. No, a tak jsme ho vzali s sebou do Amazonie. Jmenuje se Tuan a skvěle se nám s ním spolupracovalo.“

Myslím, že je důležité upozornit na to, že tito světoznámí umělci, kteří vyučují na jedné z nejlepších uměleckých škol v USA a byli pozváni na Benátské Bienále, nejsou vůbec nafoukaní a neměli problém požádat svého studenta o pomoc. A neváhali ho ani přizvat ke svému projektu. Jak Rasmus upozorňuje v dalším průběhu rozhovoru, není SUPERFLEX jediný, kdo takto funguje. „Dělají to tak všichni, každý má kromě lidí ve svém ateliéru i své asistenty a spolupracovníky. Jediný rozdíl je v tom, že my jsme v téhle věci naprosto čestní a transparentní.“ A podle mě je dalším rozdílem i to, že Superflex je otevřený spolupráci, přičemž touto otevřenou a zvídavou participativní metodou postupuje ve svých projektech cíleně. Tím se otevřeně distancuje od přežitého dogmatu, že umělec je jedinečný tvůrčí génius. Rasmus se k tomuto tématu ještě vrací a pro dokreslení vypráví příběh o tom, jak se tři zakládající členové Superfluxu poznali, dávno předtím, než začali studovat na vysoké škole. 

Superkilen, 2012, veřejný park v Kodani, půda z Palestiny, Černé náměstí. Rozvoj v blízké spolupráci s Bjarke Ingels Group (BIG) and Topotek1, foto: SUPERFLEX.

S Jakobem jsme se setkali na Sibiři, to jsme byli ještě hodně mladí. Účastnili jsme se tam mírového tábora, v němž se mladí lidé z východní Evropy setkávali se svými vrstevníky ze západu a snažili se tak budovat mírovou spolupráci, rozvíjet angažovanost, interakci a mezikulturní výměnu. S Bjørnstjernem jsme pro změnu chodili do stejné školy v Mønu (což je dánský ostrůvek, na němž odedávna sídlí mnoho umělců), a všichni tři jsme pak spoustu let bydleli v jednom bytě, to všechno mnohem dřív, než vznikl SUPERFLEX. Podnikali jsme spolu všechno možné a já jsem na univerzitě studoval tibetštinu, ale jednou Jacob přišel a povídá: ‚Podívejte se, všechno by se hrozně zjednodušilo, kdybychom všichni studovali na akademii umění.‘ V té době ale nešlo se tam přihlásit jako skupina, takže jsme se museli hlásit po jednom. Vzájemně jsme si ale pomáhali – protože já jsem třeba jsem neměl potuchy, jak se připravit na přijímací zkoušky a taky jsem nikdy předtím netvořil žádné umění. Všechno, co jsme dělali, bylo kolektivní a zároveň velmi konceptuální. Já jsem do té doby například nikdy nic nenakreslil ani nenamaloval.“

Na akademii všechny tři, Jakoba Fengera, Bjørnstjerna Christiansena a Rasmuse Nielsena, učili také myslet samostatně, ale oni se tomu vždy vzpírali. „Je to také proto, že jsme děti své doby. Vyrostli jsme v 70. letech v rodinách, které žily v hippie komunách. Tam bylo základním pravidlem sdílení a inkluze, takže my jsme pochopitelně byli naučení se tímto způsobem chovat. 

Ale vraťme se zpět ke vztahu SUPERFLEXU k Vietnamu:

„Koncem nultých let začali lidé v důsledku finanční krize z let 2007-8 pálit auta. Od Paříže po Nørrebro (čtvrť, v níž měl tehdy SUPERFLUX svůj atelier) se hořící auto stalo symbolem protestu a fungovalo jako svého druhu „logo“ nebo „značka“ pro politické nepokoje. Chtěli jsme zachytit obraz tehdejší doby, který na jedné straně symbolizoval destrukci amerického snu, finanční stability a mobility, a na druhé straně zobrazit nově zažehnutou energii a ukázat sílu globálního protestu šířícího se jak stepní požár.“ 

(Nemůžu si přitom nevzpomenout na Arabské jaro, rozdmýchané mimo jiné i sebeupálením Mohameda Bouaziziho na káhirském náměstí Tahrir v roce 2010. Nedávné hnutí Black Lives Matter také využívalo pálení aut v ulicích jako nástroj k připoutání pozornosti k systémovému rasismu, který vedl ke smrti George Floyda. A letos na jaře jsme byli svědky toho, jak Trumpovi stoupenci vzali útokem Capitol… Říká-li se někdy, že svět hoří, nemyslí se tím pouze globální oteplování, ale lze to rovněž doslova vztáhnout na nepokoje a nebezpečné srážky mezi politickými přesvědčeními a prohnilými systémy udržujícími při životě nerovnoprávnou společnost.)

Takže jsme chtěli ukázat video hořícího auta v reálném čase. Ale přitom jsme nevěděli, jak udělat video. Tak jsme si položili otázku: kdo z našich známých něco takového dokáže? A někdo z nás odpověděl: A proč nezavoláme Tuanovi? A tak jsme to hned udělali.“

V roce 2009 vytváří SUPERFLEX  své, podle mého názoru postapokalyptické dílo. Zobrazuje kolaps odehrávající se v nepříjemně povědomém prostředí: řetězci rychlého občerstvení McDonalds – symbolu konzumního životního stylu, klimatu a kapitalismu. Optikou období po finanční krizi se v něm zpochybňuje to, kdo za věci nese zodpovědnost – počínaje konkrétním spotřebitelem, až po nadnárodní společnosti znečišťující svět mnoha různými způsoby. V zaplavené restauraci se zlověstný klaun Ronald McDonald kolébá na hladině vedle burgrů a limonád, načež se vše na konec úplně potopí. Tento projekt Tuanova Propeller Group nejen produkovala, ale objevuje se v něm rovněž jejich domovina. Začínám nabývat dojmu, že Tuan už není jen dobrý obchodní partner, ale že se skupině stal i blízkým přítelem.

We Are All In The Same Boat, 2018, instalace v MDC MOAD,
Miami, foto: SUPERFLEX.

Stavitelé lodí, býci a pašování lidí; evropská hranice v Indickém oceánu

„V roce 2015 jsme od francouzského ministerstva kultury dostali zakázku na site-specific dílo pro tři jejich právě budované nemocnice. To se mi líbilo a říkal jsem si, že když už budu ve Francii, můžu přitom navštívit bratra, který žije v Paříži,“ vypráví Rasmus. „Pak mi ale řekli, že ty nemocnice se nestaví na ‚nějakých francouzských ostrovech‘, ale na francouzských ostrovech, jež se nacházejí 8000 kilometrů daleko od kontinentální Francie, což z nich dělá nejvzdálenější evropský region.“

Než budete číst dál, doporučuji vám si najít na mapě ostrov Mayotte:

Nachází se v Indickém oceánu, severně od Madagaskaru. Patří do souostroví Komory, které dříve bývalo francouzskou kolonií. Komorský svaz je suverénní ostrovní stát, který získal nezávislost v roce 1975. Ostrov Mayotte se ale naopak prostřednictvím několika referend rozhodl posílit své vazby s Francií. V roce 2011 se Mayotte stal francouzským zámořským departmentem a v roce 2014 ho EU uznala jako svou integrální součást.1

Když SUPERFLEX na ostrov dorazil na výchozí průzkum, zasáhly jeho členy po emocionální stránce zejména tři věci: 

Především, po 15 hodinách v letadle, překonání Středozemního moře a přistání uprostřed Indického oceánu je na letišti přivítala obrovská cedule s nápisem: Vítejte v Evropě! Na telefony jim také začaly přicházet textové zprávy o tom, že zde fungují evropské ceny za volání.

Za druhé umělce ohromilo bohatství vegetace a lokální bylinkářství intenzivně přítomné v životě místních obyvatel – to vše v kontrastu k západní kultuře spoléhající se především na chemické léky.

A za třetí je šokoval hřbitov lodí na pláži – plavidla vypadala jako uvízlé velryby. Většinu z nich buďto zabavila pohraniční policie FRONTEX, nebo je tu zanechali uprchlíci připlouvající sem ze sousedního ostrova, který, ač vzdálený pouhých 70 km, není součástí EU. Tuto nebezpečnou plavbu podniká většina lidí zejména s vidinou fungujícího zdravotnictví, ale jde pouze o jeden z mnoha aspektů, jimiž se od sebe ostrovy odlišují – oba přitom obývají stejní lidé, jen mají velmi odlišné vlády.

A co jste tam dělali? ptám se Rasmuse zvědavě.

„No, nejprve jsme vytvořili tu zakázku pro nemocnici. Jako projev uznání přírodní medicíny, jejíž znalosti se na obou ostrovech předávají z generace na generaci, jsme se rozhodli vybudovat v areálu nemocnice bylinkovou zahrádku. Oslovili jsme místní obyvatele, aby nám darovali rostliny a vyprávěli příběhy, které se k nim vážou. Co léčí, odkud pocházejí a jak se používají. Chtěli jsme tak vyvolat dialog mezi tradičním místním bylinkářstvím a západní medicínou. Kromě toho pak lékaři mohli pacientům ukázat rostliny, které se používají při léčbě, čímž se, prostřednictvím inkluzivního gesta působícího na různé smysly, zmírnil poněkud abstraktní charakter moderní medicíny.“

Kwassa Kwassa

Následně jsme chtěli začít svobodněji pracovat s takřka neuvěřitelným příběhem evropského ostrova nacházejícího se daleko od všeho, co jsme až do té chvíle považovali za Evropskou Unii. Během našeho pobytu dosáhla v severní Evropě vrcholu takzvaná „uprchlická krize“ a v televizi jsme viděli, jak syrští uprchlíci putují pěšky z Německa do Švédska po dánských dálnicích. Jelikož jsme si uvědomovali, že podobná cesta se odehrává i v Indickém Oceánu, cítili jsme potřebu prozkoumat obraz Evropy, historie Europy a hranic EU.“ 

Ve videu nesoucím název Kwassa Kwassa – které, jak jinak, opět produkovala Tuanova společnost – sledujeme ruční výrobu člunů určených k převozu uprchlíků na vedlejší ostrov patřící do EU.

Název filmu, Kwassa Kwassa, znamená v místním komorském jazyce „vratký člun“. Tyto „vratké čluny“ převážejí sny o lepším životě na druhém břehu v místech, kde svévolně nakreslené čáry na mapách rozhodují o osudech pasažérů. Při pouti na Mayotte a tím i do EU už přišlo o život mnoho lidí.2

Ve filmu se dozvídáme, že Europa bylo jméno libanonské ženy, kterou moře vyplavilo na řeckém břehu. Brzy poté se do ní (jako obvykle) zamiluje Zeus, promění se v bílého býka a na svých zádech ji přenese na ostrov Krétu. Podle tohoto mýtu se tento bílý býk stal prvním převaděčem a celý světadíl dostal název po arabské ženě Europě. 

„Co když ale, řekli jsme si…, co kdyby v časech, kdy Zeus přenesl onu arabskou ženu, Europu, na řecký břeh, existovala pohraniční policie a systém radarového dohledu? To by nejspíš vůbec nemohli přistát a nebyla by ani žádná Evropa!“3

Všichni jsme na jedné lodi

Tak zní název novějšího díla SUPERFLEX z roku 2018: LED nápis, inspirovaný reklamními poutači, je připomínkou naší společné odpovědnosti, a to zejména za následky aktuální klimatické krize, v jejímž důsledku stoupají hladiny oceánů. Zasáhne nás všechny, otázkou ale je, kde se projeví jako první a na koho dopadne nejtvrději. Říkám Rasmusovi, že se mi tohle dílo nikdy moc nelíbilo, protože upřímně nevěřím tomu, že jsme skutečně všichni na jedné lodi. Jasně se to ukázalo v průběhu pandemie, kdy se bohatí odřízli od světa na Bahamách, vyšší třída odjela do svých letních rezidencí u moře a pracující museli dál žít a pracovat ve zdravotnictví. Znám kupříkladu řadu učitelů, kteří měli v minulém roce obrovský strach z toho, že virus zachvátí i jejich třídu. Rasmus mi na to odpovídá, že LED nápis tvořící tento slogan poblikává, jako by měl každou chvílí úplně zhasnout. Cílem této nestability je pochopitelně celé toto prohlášení zpochybnit a přimět diváky, aby se sami sebe zeptali, zda jsme skutečně všichni stejně připraveni čelit tomu, co nás čeká. Jsme, koneckonců, všichni v jednom moři, ale člun, který nás má nést, je třeba teprve postavit a já skutečně pochybuji, zda ona loď někdy skutečně plavala…

Flooded McDonald’s, 2009. RED, 21 min, produkce, foto: SUPERFLEX.

Interspecies Assembly

Superflex má za sebou takřka 30 let zkušeností se spoluprací s různými partnery a občanskými aktéry, zejména pak v rámci svých veřejných děl jako Superkilen, při němž do procesu návrhu a realizace nového veřejného prostoru v kodaňském Nørrebro zapojili celou čtvrť. V posledních několika letech pak skupina rozšířila své řady i o jiné živočišné druhy:

„V roce 2018 jsme byli přizváni k vedení expedice na výzkumné lodi M/Y Dardanella, která měla pro TBA21 realizovat náš projekt Deep Sea Minding. 

Když se Rasmuse zeptám, jestli může uvést nějaké inspirační zdroje pro spolupráci s jinými živočišnými druhy, upozorní mě na konkrétní dílo dánského člena hnutí Fluxus Henninga Christiansena (který je zároveň otcem Bjørnstjerna, jednoho z členů SUPERFLEX) s názvem „Symphonie Natura“ vytvořené v římské ZOO, v němž jsou zvířata spoluautory hudby. „Líbí se mi na tom, že zvířata pouze nehrají roli rozšířených orgánů (viz Joseph Beuys a jeho mrtvý zajíc), ale že je umělec nechává fungovat samostatně a z jejich vlastní vůle (viz Piere Hyughe a jeho pes s růžovou nohou). 

Ve svém projektu Deep Sea Minding vystupuje SUPERFLEX proti rozvíjejícímu se odvětví těžby nerostů z mořského dna, která vede k ničení mořské biodiverzity a má fatální následky pro budoucnost planety, jež na mořích a jejich obyvatelích závisí.

SUPERFLEX se naproti tomu rozhodl ujmout se podmořských tvorů, protože i oni budou v nedaleké budoucnosti obývat zemi lidí. Umělci se proto snaží pochopit potřeby a preference ryb s cílem vybudovat konstrukci, která nebude vhodná pouze pro lidi, ale, až jednou moře zaplaví naše domovy a jejich okolí, své místo v ní naleznou i naši vlhcí bratranci a předci. Můžete se podívat na jejich film  Desert X Dive In Cinema z Coachella Valley, nebo se těšit na spolupráci s  ART2030, která se v roce 2022 zaměří na Cíle udržitelného rozvoje OSN.

Nakonec vás všechny pozvu ke sledování The Interspecies Café – což je série podcastů zaměřených na  neantropocentrický pohled na svět – v nichž se mimo jiné setkáte i s hypnoterapeutem specializovaným na neuropsychologii: 

Prostřednictvím síly řízené představivosti vás vyzývá k hlubšímu ponoru do vašeho nitra. Během tří sezení vás Tommy přenese do imaginárního světa budoucnosti, přičemž posune vaši perspektivu a bude se vás snažit přimět myslet jako korálová řasa, ryba nebo polyp. Tyto krátké cesty pak mohou ovlivnit to, co děláte v běžném životě.

Nezapomeňte, že V moři jsou i jiné ryby a, jak se tvrdilo v názvu jejich výstavy v kodaňském prostoru Cisternerne v roce 2019: Není to konec světa, je to jen konec světa, jak ho známe a také nejspíš konec lidstva. 

More stories by

Malou Solfjerd