Jsou rozhovory, společné posezení u jídla, psaní textů anebo péče o postižené dítě uměním? Sam Sráč tvrdí, že ano. Sam Sráč to nejenom tvrdí, ale i žije. Ale kdo je Sam Sráč? A odkud bere Sam Sráč toto přesvědčení?
Nejpozději od 60. let minulého století se pojem umění, který se do té doby výlučně vztahoval na malbu a sochařství, stále rozšiřuje. Do uměleckého dění vstoupily akce a nejrůznější činnosti, kterým se začalo říkat performance, a s nimi i film a po vynálezu videa i toto zcela nové médium, které dalo umělkyním a umělcům nové možnosti. Začalo se na ně soustředit zejména společensky angažované umění.
Francouzský teoretik a kurátor Nicolas Bourriad v 90. letech označil tento nový vývoj v umělecké praxi jako relational aesthetics a na příkladu akcí a děl umělkyn a umělců, jako jsou Liam Gillick, Gillian Wearing, Phillipe Parreno a Douglas Gorden, názorně ukázal, co se pod tímto pojmem rozumí. Bourriad chápe relational aesthetics jako: „A set of artistic practices which take as their theoretical and practical point of departure the whole of human relations and their social context, rather than an independent and private space.“ Od té doby na mezinárodní scéně působí celá řada umělkyň a umělců, kteří ve své umělecké tvorbě vycházejí právě z těchto lidsky a sociálně motivovaných pohnutek. K nim můžeme počítat i takové umělce, jako je Rikrit Tiravania anebo Pierre Huyghe, kteří svými akcemi často mění umělecké instituce, jako jsou muzea, galerie a nebo bienále, v platformy sociálně a politicky motivované činnosti. Že se tyto aktivity stále častěji přesouvají do kulturních institucí, je také podmíněno tím, že ve vyspělých západních zemích veřejný prostor jako místo artikulace politických a sociálních představ mizí, jak ve svých studiích přesvědčivě ukázal americko-britský sociolog Richard Sennett. Dodnes patrně nejkontroverznějším způsobem rozšíření představ o tom, co je umění, představovalo včlenění protestního hnutí Occupy polským umělcem a kurátorem Arturem Zmijewským do výstavních prostor během Berlínského bienále v roce 2012.
Tento proud se začal se zpožděním objevovat i v českém umění. Toto zpoždění bylo podmíněno odlišným vývojem v západní části Evropy na jedné straně a ve střední a východní části na straně druhé. Zatímto se na Západě kladl po 2. světové válce důraz na individualitu umělce a současně na čistou, od všeho sociálního a politického oproštěnou formu, trvali kulturní činitelé totalitárních systémů na Východě na „sociálně a politicky angažovaném umění“, jehož úkolem však nebyla emancipace jedince, ale stabilizování a upevnění etablované moci. Jedinec a jeho individualní city a názory byly tabu. Proto se po kolapsu těchto mocenských struktur umělci a umělkyně ve střední a východní Evropě nejdříve vrhli na hledání individuálních přístupů k umění. Až po letech tohoto hledání se přístup k umění i v této části Evropy začal měnit. I zde si umělkyně a umělci začínají uvědomovat, že také umění má společenskou odpovědnost. Dnes je i mezi českými umělkyněmi a umělci celá řada sociálně a politicky angažovaných. Snad nejradikálnější z nich je Sam Sráč.
Ale kdo je Sam Sráč? Jméno Sam je pohlavně neutrální. Tím navazuje na rozhodnutí české malířky Toyen ze začátku 20. století, která také vědomně používala jméno, z něhož se nedala vyčíst její pohlavní příslušnost, a tímto rozhodnutím vlastně předběhla dobu, což si česká umělecká veřejnost začíná uvědomovat až dnes. Sráč je vulgární výraz pro člověka, který si strachy dělá do kalhot. Tento strach ho ovládá i za cenu ztráty důstojnosti k věčnému oportunismu a bezpáteřnosti. Sráč není v zemi obdivovatelů Švejka, tohoto prototypu kličkaře bez důstojnosti a vychytralého oportunisty, zas tak ojedinělý zjev. Snad proto tedy ono rozhodnutí pro jméno Sráč.
Ale kdo se za tímto jménem skrývá? Umělkyně, tedy žena, která vědomě žije mimo centrum uměleckého dění v zastrčené vesnici Česká Bříza na západě Čech nedaleko Plzně. Zde společně se svým manželem zrekonstruovala staré vesnické stavení, kde bydlí nejenom s rodinou, ale i se svými přáteli a kde může najít útočiště kdokoliv stejného myšlení. Nachází se zde zázemí pro studijní pobyty jejích kolegů a kolegyň, a najdeme tu i vlastní výstavní prostor pod názvem sam83, v němž Sam Sráč vystavuje umělkyně a umělce z okrajových skupin společně s těmi již etablovanými. Vystavovali zde například Isabela Grosseová, Jesper Alvaer, Daniel Vlček, Martina Kocmanová, Anežka Hošková, Milan Kozelka, Kristina Láníková, Jiří Valoch, František Fekete, Oskar Helcel, Jiří Surůvka, Milada Hynková nebo Matyáš Chochola. Zároveň vydává čtvrtletní kulturní časopis PIŽMO, jehož cílem je rozšířit pojem umění a hlavně, jak prohlásila kritička umění Ludmila Vachtová, „provokovat k myšlení“. Zde byly otištěny texty Milana Kozelky, aktivistky Alanis Obomsawin nebo rozhovor s estonskou uměkyní žijící v Berlíně Katjou Novitskovou. Svými texty v rubrice babrdon do časopisu pravidelně přispívá i Sam Sráč. Přitom ve svých příspěvcích často experimentuje s podobou a se strukturou řeči anebo se nemilostně trefuje do křestanství a do církve jako instituce a vůbec do náboženství jako dogmatu.
Ráda provokuje, neboť věří, že provokace vzbuzuje city, které potom dávají do chodu myšlení a jsou schopny měnit jeho směr. I nadpis tohoto textu parafrázuje jeden z výroků této umělkyně. Vedle příspěvků do časopisu PIŽMO vydala i knihy Vanda, Kuniba má rád věci třikrát a Strach mého muže. A při všech těchto aktivitách nachází ješte čas pro vlastní uměleckou tvorbu.
Zasvěcení jedinci její činnost znali již delší dobu, širší uměleckou veřejnost na sebe poprvé upozornila až v roce 2018 svým výstupem v prostorách Colloredo-Mansfeldova paláce, které patří Galerii hlavního města Prahy. Kurátorkou této výstavy byla Denisa Bytelová, která Sama Sráče v její činnosti teoreticky doprovází a která s ní sdílí i společné bydlení v České Bříze.
Instalace v první místnosti výstavy se v ničem neodlišovala od běžných výstavních situací. Sam Sráč v ní totiž imitovala prezentace děl s politickou a společenskou tematikou. Napříč touto místností postavila z hrubého dřeva zhotovenou velikou bednu, do které se dalo vstoupit a v které bylo možné sledovat video, které mělo biografický původ. Roku 1969 narozená Sam šila od svých třinácti let v jedné továrně košile pro sovětské vojáky pobývající po roce 1968 na českém území. Toto video s titulem Šičky představuje dobrý příklad, jak je možné spojit osobní se společenským, a byla to zároveň dobová reminiscence. Projekce se skládá ze tří horizontálních pruhů, které ukazují pořád jedno a to samé: Sam, jak šije na šicím stroji, a v pozadí její dospívající dceru, jak polonahá tancuje. Tento obraz pak překrývají obličeje vietnamských šiček, které v tendejším Československu léta odpracovávaly za téměř otrockých podmínek vojenskou pomoc během vietnamské války. Obrazy se v rytmu šicího stroje stále mění a získávají tak strhující dynamiku.
Další dvě místnosti připomínaly spíše dílnu nebo ateliér. Uprostřed jedné stál dlouhý stůl, na kterém byly rozloženy látky, vzory a šablony, jaké se při šití používají, a mezitím byly jakoby náhodou roztroušeny kresby a malé objekty. Tato instalace záměrně připomínala nikoli hotové umělecké dílo, ale spíše náznaky pracovního prozesu. Následující místnost vyzývala návštěvníka k vlastní aktivitě, a stala se tak opravdovým ateliérem. Zde byly umístěny stolky s lavicemi evokující školní atmosféru. Bylo možno si zde sednout a z připravené krabice si vybrat jednu z černobílých rodinných fotografií a pomocí šablony ji přemalovat. Výsledek si potom návštěvník anebo návštěvnice mohli vzít s sebou domů.
Následovala místnost, která naopak zase připomínala spíše muzeum. Na dlouhém stole byly umístěny z různých materiálů zhotovené sošky. Poslední místnost pak byla zařízena jako čítárna, kde bylo možné se v příjemné a pohodlné atmosféře ponořit do aktuálně vydané knížky od Sam Sráče s titulem Strach mého muže. Strach, který vědomě šíří každá totalitární moc a pomocí kterého kontroluje a zastrašuje civilní společnost a který umělkyně sama intenzivně zažila, je vůbec častým tématem literární tvorby této svérázné autorky.
Čítárna, muzeum, ateliér, dílna, škola – to byly inscenace, které dokazují, že nejenom samo umění, ale i jeho prezentace může mít dneska různé formy – vše je možné a legitimní, za předpokladu, že takto prezentované umění převezme odpovědnost a přispívá tak k emancipaci společnosti. To umění Sam Sráče jednoznačně dělá.
