Jak vypadá výstava, jejímž záměrem je raději než na výsledek práce poukázat na proces spolupráce? Kurátoři Ondřej Horák a Anežka Chalupová se rozhodli prostor 8smičky pojmout chronologicky od počátků kooperace mezi umělcem a nejrůznějšími společenskými skupinami až k projektům poslední doby sahajícím za hranice Česka a Slovenska.
Architekturu Ruky na konci ramene vytvořil Richard Loskot. Návštěvníkovy kroky odvážně diktuje syrovým materiálem voština, který zvolil jako všeobjímající hmotu akcentující pracovní prostředí.
Už první momenty ve výstavě se pokouší o husí kůži při zmínce Friedl Dicker-Brandeis, umělkyně uplatňující terapeutickou metodu kreativně povzbuzující děti v koncentračním táboře v Terezíně. Vidíte obrázky dětí z let 1942 až 1944, na které na protější stěně v galerii reagují svým výtvarným projevem dnešní děti z Humpolce. Další různě silné momenty výstavy pokračují rekonstrukcí Boudníkovy nástěnky z fabriky, kde nejen vystavil svá díla, ale i grafiky kolegů, jež ke kreativitě sám inspiroval. Přemítání o Boudníkově charismatu vám dlouho nevydrží, protože se dostáváte k zachycení spolupráce Márie Bartuszové se zrakově postiženými dětmi, Júliuse Kollera s dětmi z tábora, k maskám Dezidera Tótha, k sesterskému Sixtysomething Mileny Dopitové a jejímu souboru fotografií, kde se dotýká zajetých konvencí dospívajících lidí těsně před rokem 2000. Podobná tématika pokračuje i v případě Keiko Sei rozvíjející tvůrčí potenciál žáků stigmatizovaných speciální školou v Ústí nad Labem. Nemůže samozřejmě chybět ikona uměleckého světa se sociálním přesahem Kateřina Šedá. Kurátorská dvojice vybrala evergreen s názvem Nic tam není, kde se Šedé podařilo přemluvit obyvatele malé obce, aby současně prováděli všední aktivity jako zametání před domem a tím vystoupili ze zajetých stereotypů nebo sociální izolace. Výstavou dále rezonují jména jako Rafani, Jiří Franta, David Böhm nebo Martin Kohout, jenž zde prezentuje video Noční směny. To už se dostáváte k Mo/nu/mentu dôvery L’udmily Horňákové, kde zůstanete rozněžněle stát. Detailně zachycená spolupráce sousedů z činžáku, kteří se společně starali o rostlinu, nenechá jednoho bez myšlenky na prostotu základního kamene světového míru. Ačkoliv se výstava zaměřuje především na příběh a proces tvorby, nevyhnete se podvědomému hledání vizuálně působivých aspektů, jako je tomu třeba v případě Věznice Pavla Sterce nebo Michala Pěchoučka.
Kurátoři vystavili celkem 32 prací různých autorů a jejich počet rozšiřují i mimo zdi galerie prostřednictvím dalších pěti. Oslovili umělce, kteří se po celé léto snaží probudit humpoleckou komunitu interaktivními uměleckými vstupy. A tak Dominika Kuncová vysela v trávě ze semínek kvítí slovo láska, o něž se nyní starají lidé, kteří se před tím ještě dost možná neznali.
Výstava zodpovídá otázku důležitosti umění v komunitách, ve kterých by se patrně jinak řadilo až někam na poslední místo žebříčku přání. Ruka na konci ramene odkazuje na citát Marka Twaina a jeho jménem tak ještě několik desítek let po jeho smrti vyzývá k novému dobrodružství. K radosti ze spolupráce, kde se stírá rozdíl mezi umělcem a divákem. Umělecké spolupráce, která může obohatit život i v takové realitě, jako je vězení, vesnička v Maroku nebo onkologické oddělení Motol.
