„Cením si spolupráce mezi jednotlivými umělci. Díky ní vzniká v ateliérech kolektivní duch, ve kterém se lépe tvoří.“ Tato slova pronesla rakouská umělkyně Eva Ursprung v rámci přednášky o své tvorbě, kterou prezentovala v červenci 2021 v Brně. Ursprung patří k zakladatelkám a zakladatelům platformy Schaumbad ve Štýrském Hradci, již vedou a organizují samotní umělci. V současnosti v Schaumbadu najdete ateliéry více než čtyřicítky z nich, je zde prostor pro výstavy, divadelní představení, koncerty, setkání i diskuse, nicméně Schaumbad má za sebou dlouhou historii. Funguje řadu let, a i když se umělci již jednou kvůli developerům stěhovali na nové místo, původní ideje, s nimiž platformu zakládali, zůstávají platné i nadále.
Evu Ursprung do Brna pozval Hynek Skoták, který ji poznal v rámci štýrskohradecké stáže, nicméně v posledních letech tvoří převážně ve svém ateliéru v Káznice Studios v Brně. Tyto ateliéry se letos poprvé přidaly k festivalu Open Studios Brno, jenž devátým rokem zpřístupňuje ateliéry umělkyň a umělců veřejnosti. Platí přitom jedno pravidlo: festival se soustředí na ta místa, v nichž se sdružuje větší počet umělců, nehledě na to, zda se jedná o vybydlené baráky, opuštěné továrny, či jiná místa, která umožňují umělcům platit nízký nájem. Více než konkrétní lokace nás však bude zajímat energie, se kterou umělci tato místa spoluvytváří, a případný vliv sdílených prostor na jejich tvorbu.
Myšlenka pořádat Open Studios se zrodila v roce 2013 na Kraví hoře, kde se již přes deset let sdružují malíři, kteří tíhnou ke geometrické abstrakci, ale zároveň hledají cesty, jak s ní pracovat originálním způsobem nebo jak propojovat abstraktní malbu s figurální, konkrétně pak Natalie Perkof, Václav Kočí a Petr Kvíčala. Vedle výtvarných umělkyň a umělců sídlí v legendárním Barracku 24 také studio architektonické, produkční či designérské, ve vedlejším likusáku pak má ateliér Milan Houser. Od roku 2021 je zde prostor i pro Inkubátor – projekt realizovaný pod hlavičkou Open Studios, jehož podstatou je nabídnout na rok prostor zdarma dvěma čerstvým absolventům či absolventkám Fakulty výtvarných umění VUT v Brně, aktuálně se jedná o Zuzanu Bartošovou a Martinu Valchářovou. Nenabízí však jen fyzické místo k práci, ale také možnost setkávat se s dalšími umělci, kurátorkami či teoretiky, které platforma Open Studos do Brna za účelem návštěvy ateliérů zve.
Vedle studia na Kraví hoře patří k těm v Brně nejdéle fungujícím společným ateliérům prostory na Hybešově. Sídlí v poměrně zanedbaném pavlačovém domě na Starém Brně, který stále ještě zůstává mimo pozornost developerů. Díky tomu zde vznikl trochu punkový, neopravený prostor, jenž však má nenahraditelný genius loci. Umělci se sem nastěhovali roku 2012, kdy toto místo pro ateliéry sehnal malíř Břetislav Malý, a to v době, kdy končil studium na FaVU. V barokním domě si Malý a jeho bývalí spolužáci pronajali celé první patro, nicméně nastěhovat se sem nebylo úplně jednoduché: umělci si museli společnými silami opravit střechu, zprovoznit kotel, do zadních ateliérů přitáhnout vodu. Břetislav Malý je dodnes prvním osadníkům, kteří se s ním byli ochotni do pavlačáku i přes veškeré komplikace nastěhovat, vděčný.
I díky společně vynaloženému úsilí, byť nebylo umělecké povahy, fungoval prostor dosti komunitně a tento duch se z něj nevytratil ani přesto, že okolní Staré Brno prochází postupnou proměnou, stejně jako složení umělkyň a umělců, kteří zde dnes mají své ateliéry. K původní partě se přidali sochaři z ateliéru Michala Gabriela, nicméně většina tvůrců z původního složení dnes pracuje v jiných prostorách, zatímco na Hybešovu se nastěhovali umělci jiní. Mezi současné „obyvatele“ Hybešovy patří Jiří Staněk a Ondřej Bílek. Zatímco Bílek je sochař, který je schopen pomocí moderních technologií vytvářet velmi realistické objekty (této zručnosti využil při spolupráci s Moravským zemským muzeem na rekonstrukci podoby pravěkých žen podle jejich lebek), Jiří Staněk absolvoval na FaVU VUT v Brně Ateliér kresby a grafiky. Pracuje s papírem, který celý ohýbá podle systémů, jež si vytvořil, do určitých geometrických rastrů. Vzniká tak objekt, který v prostoru připomíná více reliéf než opravdu trojrozměrnou sochu, a Staněk dlouhodobě řeší, jak poskládané papíry adjustovat a vystavovat. Jednu z možných odpovědí nabídla v letošním roce jeho výstava v galerii Luxfer, ale také spolupráce s Bílkem, s nímž zkouší papíry zalít do plochých krychlí ze speciálního plastu. Nejedná se sice o spolupráci, která by využívala tvůrčího potenciálu obou umělců, ale právě sdílení technologických postupů a poznatků může jejich tvorbu posunout k jiným výstupům.
To ostatně potvrzují i Vendula Chalánková a Petr Lysáček. Oba se po zbourání Zbrojovky, kde měla ateliéry řada brněnských umělců, přesunuli na Dukelskou. Místnost, která vypadá trochu jako obývák, a skutečně jako obývák funguje, je místem setkání jak umělců zde usazených, tak jejich návštěv. Chalánková uvádí jako konkrétní příklad jedno ze svých nedávných děl, které vzniklo technikou, již ji naučil Petr Lysáček. U sdílení postupů to však nekončí. Na otázku „jak je pro vás důležitý ateliér jako místo“ Lysáček odpovídá: „Naprosto důležité. Potvrdilo se to i během pandemie covidu, kdy bylo všude zavřeno. Ale ateliér jako takový může fungovat jako místo schůzek. Náš ateliér žije tím, že se tady lidé schází, sedíme tu a povídáme si, čas běží velmi příjemně i díky tomu, že je to místo odlišné od všech ostatních. Není to byt, není to hospoda, kde je hluk a křik, ale vlastně všechno včetně umění spojuje dohromady.“
Umělci, kteří sdílí společné prostory, se mohou vzájemně ovlivňovat i prostřednictvím knih, časopisů, odkazů na internetové stránky a dalších médií, které spolu sdílí. Vendula Chalánková k tomu podotýká: „Petr občas přinese nějaký katalog, zvláště za lockdownů jsme si je hromadně prohlíželi a já jsem si uvědomila, jak hrozně mi chybí výstavy, a za staré katalogy jsem ve výsledku byla velmi ráda.“ Společný prostor studií na Dukelské, připomínající příjemný obývák, je důkazem, jak se mohou umělci, kteří tvoří různými způsoby i médii, vzájemně doplňovat a nenásilně ovlivňovat. Prostorově největším výstupem takovéto spolupráce je pak společné dílo Venduly Chalánkové a Petra Lysáčka, malba Mendel pozoruje pokus (2020) na fasádě jednoho z domů na Cejlu.
S ateliéry Dukelská sousedí opuštěná a nevyužívaná motorárna strojírny Zetor, která vznikla v 80. letech kousek od mateřské Zbrojovky. Právě odtud sem, podobně jako na Dukelskou, přesídlili v roce 2020 umělci ze zbourané fabriky, včetně Davida Možného, který fungování ateliérů v Zetoru inicioval. Ještě v loňském roce budova vypadala, jako by ji dělníci a sekretářky opustili teprve před pár měsíci, přestože strojírna na levém břehu řeky Svitavy nefunguje již od roku 2007. Hromady kancelářských papírů, starý nábytek, kovové šatní skříně s jejich autentickou výzdobou: to vše nabízí materiál, který je využíván místními umělci, k nimž vedle Možného patří i Hana Svobodová.
Jako sdílené ateliéry však v Brně funguje i řada dalších míst. Specifickým fenoménem je například Rybářská, kde až do roku 2016 sídlila Fakulta výtvarných umění. Část pedagogů si ponechala prostory ateliérů, v nichž vedli své studenty, ostatně duch FaVU zde na vás dýchá na každém kroku: prostřednictvím označení kabinetů, toalet či studentských malůvek na betonové stěně. Na žádném jiném místě v Brně nenaleznete takovou koncentraci umělkyň a umělců z nejrůznějších generací, od sochařů a malířů až po konceptualisty. Zároveň si myslím, že sdílené ateliéry nejsou pro každého. Existuje řada umělců, jejichž tvorbě vyhovuje mít ateliér mimo tato místa, z brněnského okruhu k nim patří například Katarína Hládeková či Martin Skalický. Oba si různými komunitními místy v minulosti prošli, ale až vlastní ateliér jim přinesl buď vnitřní umělecký prostor, či je výrazně posunul v jejich tvorbě. To však zároveň neznamená, že by nebyli schopni spolupracovat či se na projektech podílet s dalšími umělkyněmi a umělci, případně kurátorkami a kurátory. Varianty spolupráce mezi umělci jsou zkrátka nepřeberné a sdílený prostor ateliérů představuje jen jednu z nich.