„Prenesená pozornosť“, tak se jmenuje název galerijní intervence umělce Tomáše Moravanského (*1991), která byla v létě k vidění ve spodním patře olomoucké Galerie XY. Autora, který nedávno započal svá doktorská studia na FaVU VUT v Brně u Václava Magida, můžete znát pod pseudonymem „Panáčik“, pod nímž tvoří své hudební produkce už od roku 2007. Jeho tvorba zaujímá široké spektrum žánrů od klasických instalací a intervencí do veřejného prostoru (jako je tomu zde) přes fotografii, film, tanec, divadlo či již zmíněné zvukové nahrávky. Moravanský svá díla často tvoří v promyšlených cyklech, pracuje s tématy každodennosti a jeho instalace se vyznačují vysokou estetizací, v nichž nešetří humorem či ironií.
V suterénu Galerie XY na návštěvníka čekal starý bicykl značky Velamos opřený o laťkový plůtek, na němž byl zavěšen truhlík s plastovými květinami. Pod nohama křupaly suché listy a větvičky z lípy, které dodávaly celému výjevu zvláštní nostalgický nádech. Bizarní podívanou ještě podtrhovalo umístění kola u východu z kuchyně přilehlé kavárny, z níž neustále vybíhala obsluha. Ta už bicykl ani nevnímala, takže přirozeně splynul s okolím a opět se stal běžným denním výjevem. Z fotografií vernisáže je vidět, že místo kola původně stály u plotu tři zelené elektrokoloběžky Lime, které si můžete půjčit pro cestování po městě (a které zřejmě bylo třeba vrátit). Snímek jedné takové koloběžky byl pak zavěšen v prostoru vedlejší místnosti, jež byla zcela pohlcena tmou. Jen za sloupem zářilo červené světlo zdánlivě patřící vyfocené koloběžce. Při bližším ohledání tam však nebyla, a tak byl návštěvník vtažen do klasické hry s očekáváním, estetickými znaky a reprezentacemi.
Z kurátorského textu se toho, jako obvykle, moc nedozvíme, snad jen že výstava vznikla v rámci programu Artist in Residence na podzim 2020, na jehož konci byl promítnut film Carpet Stories v. 1, který je možno zhlédnout na YouTube. Snímek s velmi vtipným komentářem, který předčítá robotický hlas, představuje autorův tok myšlenek a asociací. Moravanský filozofuje o nábytku a dalších obyčejných, na první pohled nudných předmětech, které se nacházely v jeho pracovně (např. „kancelářská židle, kterou zřejmě užívalo více lidí – pravděpodobně však ne najednou“). Podobným způsobem pak divák přemítá, když stojí v malém suterénu a zasněně si prohlíží oprýskané kolo, na němž jezdívali jeho rodiče. U takových instalací člověk musí jen doufat, že se nestanou „každodenní realitou“, tedy předmětem zájmu zlodějů.
