Civilizovaná žena: Ideál i paradox prvorepublikové vizuální kultury by

by 1. 1. 2022

Nebudu lhát, když řeknu, že mě už mnohokrát napadlo, co o nás „ženách“ (konkrétně o mně) vypovídají současné lifestylové časopisy. Až bude někdo za sto let listovat v Elle, Cosmopolitanu, Světu ženy nebo ve Vlastě, co přesně se dozví o ženě žijící v první čtvrtině 21. století? Jaký byl její život? Jaké byly její tužby a přání? Jaké byly její všední strasti a radosti? To byla první věc, která mi znovu vytanula na mysli, když jsem spatřila úvodní panely výstavy Civilizovaná žena, jež bude až do léta 2022 k vidění v brněnské Moravské galerii. Začátek expozice je totiž umístěn v dlouhé chodbě přízemí Místodržitelského paláce, přičemž celou stěnu po levé straně lemuje souvislý pás obálek periodik pro ženy, popř. o ženách, publikovaných mezi léty 1924–1937. K časopisům však není připojen žádný komentář, jen naproti na zdi je promítnuto několik citátů z knihy Maryny Fričové Ženy na rampě (1934). Návštěvníci se nicméně nemusí bát, že by byli vydáni napospas vizuálním klišé o ženách v meziválečném období, naopak, výstava se je postupně snaží vyvracet či jinak komentovat, a to nejen z hlediska dějin umění (popř. vizuální kultury obecně), ale i dalších disciplín. Vstupní chodba tak slouží spíše jako příprava na prvorepublikovou estetiku, vkus a mentalitu.

Hlavními autorkami výstavního celku jsou Kateřina Svatoňová z Katedry filmových studií na Univerzitě Karlově a Martina Pachmanová z Vysoké školy uměleckoprůmyslové, naše asi nejznámější historička a kritička umění, která se dlouhodobě zabývá genderem, feminismem a ženami-umělkyněmi (záměrně třetí oblast vyděluji z prvních dvou jmenovaných). Samotné výstavě předcházelo pět let důkladné přípravy a na jejím finálním vzhledu je to znát. Dalším výstupem z grantového projektu Civilizovaná žena je kromě výstavy také rozsáhlá stejnojmenná publikace, která je na místě k prohlédnutí. Expozice tematicky vychází z obsahu knihy (popř. vznikaly souběžně), takže diváka čekají nejen desítky výtvarných děl, fotografií, oděvů, nábytku nebo užitého umění, ale navíc se musí „prokousat“ značným množstvím kurátorského textu, rozličných popisek a ukázek z dobových publikací. 

Pohled do expozice, Civilizovaná žena, foto archiv: Moravská galerie v Brně.

Pachmanovou k tomuto tématu inspirovaly dvě výstavy, které se odehrály na přelomu dvacátých a třicátých let v Brně. Tou první byla Výstava moderní ženy, jež byla k vidění na výstavišti (1929), a tou druhou Civilisovaná žena / Zivilisierte Frau, umístěná v pavilonu KVU Aleš (1929/1930). Obě výstavy se snažily na postavě „moderní“ a „civilizované“ ženy ukázat kulturní a sociální pokrok nově vzniklého československého státu. Ženy po roce 1918 konečně získaly volební právo, mohly studovat na vysokých školách, směly dokonce za nerovný plat pracovat (a pak nastoupit na druhou, avšak neplacenou směnu doma). Tabákové společnosti v té době vycítily nový potenciál na trhu a začaly ženám prezentovat cigarety jakožto symbol „svobody“, což samozřejmě s reálnou svobodou nemělo nic společného. Takto cílená reklama však fungovala skvěle – podobně jako když dnešní marketing využívá (zneužívá) slovo „ekologie“. A na podobných paradoxech, kdy byla ženská emancipace velkou měrou formována právě společenskými konvencemi, je postavena hlavní myšlenka výstavy.

Ta je stejně jako již zmíněná kniha rozdělena do šesti tematických okruhů. Po úvodní přehlídce dobových časopisů je připraven malý čtenářský koutek, kde návštěvník může zalistovat dobovými publikacemi a snadněji se tak navnadit na dobové kulturní klima. První oddíl Žena exponovaná a žena jako exponát připomíná obě klíčové brněnské výstavy o „moderní“ a „civilizované“ ženě. K vidění jsou zde některé z tehdejších exponátů, kromě snových a eroticky laděných kreseb např. návrhy oblečení z dílny Boženy Hornekové. Její oděvy inovativně vycházely z kalhotových unisex modelů a myslely i na ženy těhotné nebo plnoštíhlé. Původní koncept výstavy zde doplňuje jedna z mála intervencí současného umění – Rentgenová žena Ondřeje Přibyla (2021), která nově interpretuje rentgenové snímky ženského těla, jež byly v Brně kdysi vystaveny. Druhá část výstavního prostoru Res publika: veřejná žena se soustředí na postupné pronikání žen do veřejné sféry, kdy musely splňovat standardy nejen co se týče morálních a pracovních kvalit, ale také požadavků na úpravu zevnějšku. Na tuto místnost proto plynule navazuje (P)odívání: módní a konzumní žena. I tento sál naplňuje velké množství předmětů ze sbírek Moravské galerie, které dobře dokreslují dobovou atmosféru – v této souvislosti stojí za zmínku různé satirické obrázky a karikatury. Dalším skvělým příkladem je kouzelně roztomilá bílá fajáns Josefa Kubíčka Mikádíčko z roku 1926 – mimochodem právě u plastik by nebylo na škodu uvést použitou techniku. Ani jejich umístění na zrcadlové podstavce nepovažuji za příliš zdařilé. 

Pohled do expozice, Civilizovaná žena, foto archiv: Moravská galerie v Brně.

Sekce Tělo-cvik: sportovní a zdravá žena přináší spoustu zajímavých poznatků z hlediska dobové propagandy, která oslavovala „přirozený“ ženský pohyb, tedy rytmiku a gymnastiku, s důrazem na plození zdravých potomků v duchu tehdy populární eugeniky. Zajímavá je zde drobná zmínka o transgender sportovkyni Zdeně Koubkové, která se narodila s hermafroditismem, ale v roce 1936 podstoupila operaci a přejmenovala se na Zdeněk Koubek.1 Toto téma tedy rozhodně není nic nového, jak by se mohlo ze současného diskurzu zdát. Předposlední místnost Rychlost a technologie: mašinizovaná žena naráží jednak na stereotypy, které jsou (dodnes) spojeny s automobilovým průmyslem, ale také poukazuje na prekarizaci ženské práce a vykořisťování. Závěr výstavy, Čtyři stěny: domestikovaná žena, je věnován naopak soukromé sféře a celou výstavu přirozeně uzavírá. I když ženy získaly volební právo, pracovní příležitosti, možnost studovat, zkrátit si vlasy a obléknout kalhoty, nemělo to podle dobové rétoriky odvádět jejich pozornost od nejdůležitější úlohy – být vzornou a poslušnou manželkou, matkou a pečovatelkou. Pakliže se autorky snažily na staré patriarchální struktury upozornit, je až děsivé si uvědomit, že kromě snahy kroužkovat ženy ve volbách se nezměnilo téměř nic. 

Civilizovaná žena je divácky velmi vstřícnou výstavou, která má potenciál oslovit široké množství lidí (nebo minimálně „tu druhou“ polovinu), podobně jako úspěšný Paneland (2017/2018). Expozice se dotýká spousty témat, ale i přes svůj název je až podezřele nekonfliktní a kromě několika zmínek o homosexualitě či transgender se „problematickým“ tématům vyhýbá. Nejvíce provokativní tak zůstává název fontu písma, který vymyslel grafik Vojtěch Říha, a to Kunda Book, jež je natištěn na dřevovláknitých deskách HOBRA, které svým designem a historií opět odkazují k roku 1929. Jednotlivé místnosti jsou námětově koncipovány dobře, vzájemně se prolínají a přináší neotřelá díla i nové pohledy na ně. Expozici navíc doplňují hodiny (!) záznamů rozhlasových nahrávek, vybraných scén z filmů, knižních ukázek a dalších textů, které divák nemá šanci na jedno zhlédnutí (a navíc vestoje) pojmout. Nikdo ale pochopitelně není povinen zkoumat každé dílo do detailu a číst všechny popisky či doprovodné texty. Škoda jen, že nějaký bližší komentář nenalézáme spíše u videoartu Mileny Dopitové Kde jsem celý život byla (2021), protože možná právě toto dílo bude za sto let vyprávět příběh o tom, jaké to bylo být „moderní“ a „civilizovanou“ ženou v roce 2021.

More stories by

Petra Willerthová