(Ne)trpělivě očekávaná první samostatná výstava dua unconductive trash je k vidění v galerii Nevan Contempo. Unconductive trash je anagram měst, v nichž se umělci narodili a který jim umožňuje vystupovat ne jako dvojice, ale jako jeden subjekt. Poprvé o sobě dali výrazněji vědět minulý rok na výstavě Unplugged v galerii Rudolfinum. Jejich touha vzdát se osobní identity ve prospěch společné práce se propisuje do techniky zvolené pro výstavu Kdybychom se už neviděli, tak to nevadí. Jde o strojovou výšivku, k níž duo dodává: „Strojová výšivka je prostředek, který si chceme zachovat na rozdíl od jiných (štětce, pastozita, šeps, textilie atd.). Zbývá nám čistá bavlna, minimum pigmentu a kresba v lince. Stroj je prostředkem odpoutání se od osobního rukopisu, což je nejvíce znát právě v manuskriptu. Je to ještě manuskript?“
Na výstavě, kterou připravovali více než rok, dominuje téma konce. Ve středu čtvercových pláten je psacím písmem strojově vyšita meditace o konci, která je zpracována oproštěnou formou obměňujícího se adjektiva: jiný konec, platný konec, zpomalený, prázdný konec, neřešený, pravý, přítomný, cizí, spolehlivý, druhý, roztáhlý, živý, zpětný, tuplovaný, nový, hmotný, nevídaný, čistý, nehybný konec. Mám za to, že právě skrze takto adjektiva lze výstavu nejlépe interpretovat. Výběr slov naznačuje, že konec přichází cyklicky, ve vlnách, že konce jsou osobní i kolektivní. Zatímco v názvu výstavy je konec naznačen pouze jako možnost (a zároveň je dáno najevo, že nezáleží na tom, jak to dopadne, nezáleží na druhém, na vzájemném vztahu), samotná výstava o nevyhnutelnosti konce nepochybuje, jde jen o to, kdy a jak nastane. Konec je očekáván s obavami, nadějemi i toužebně: konec může být nový začátek. (Nový začátek je však zároveň začátek nového konce.) Je otázkou, vztahuje-li se tato výpověď k aktuální společenské situaci a jak. Pandemie jistě přinesla mnohé konce, mimo jiné konec éry, v níž se věřilo, že práce z domu či domácí vzdělávání nejsou možné. A pravděpodobně se s ní pojí ještě nějaký další konec, který zatím nedokážeme dohlédnout.
Kromě slovních obrazů jsou na výstavě zastoupeny také čtyři figurativní obrazy, z nichž lze cítit výrazný environmentální žal, obavu z osamění, odtržení, z budoucnosti. Na těchto obrazech se opakuje motiv zvířete, které je znázorněno až dětským způsobem. Dětství zde funguje jako idealizované období, které je lékem proti lhostejnosti. Kdybychom se už neviděli, tak to vadí…