Zajímají vás naše práce, nebo naše kůže? by

by 9. 1. 2022

„Jsem Vietnamec, který žije v České republice. Žiji tady od malička a toto konstatování používám jako alibi ke své tvorbě.“ Toto jsou úvodní věty mé odpovědi na open call internetové platformy artyčok.tv vyhlášený na podporu audiovizuálního díla v roce 2019. Text samozřejmě pokračoval a rozváděl, proč žádám o finanční podporu na svůj projekt. Artyčok.tv můj návrh nakonec podpořila. Nicméně přiznávám, že výše zmíněný výrok byl do jisté míry kalkulující. Jako bych doufal, že mě vyberou, když použiju podobné fráze. Hodně se mluví o identitární politice, tak proč by můj návrh nemohl tohoto akcentu využít? Je to vhodná rétorická figura, která se hodí do současného uměleckého diskurzu. Vypadá to také dobře na výstavě: cizí jméno má přitažlivou exotickou vůni a navíc dovoluje mluvit o reprezentaci diverzity, menšinového hlasu apod.
To, co jsem právě popsal, je past, a já jsem se do ní chytil. Ale nebyl jsem sám.

Tentýž rok jsem byl doporučen k nominaci na cenu Jindřicha Chalupeckého. Byl jsem ve druhém ročníku na Akademii výtvarných umění v Praze. Měl jsem sice za sebou pár výstav, ale žádné portfolio. Když jsem se zeptal, kdo mě nominoval, bylo mi řečeno, že to byla Tereza Stejskalová. Ta ale neviděla žádné moje dílo naživo, pouze jsem se s ní jednou setkal. Věděla o mně, to bylo vše. Když jsem se jí ptal na důvod doporučení mé práce k nominaci, řekla, že její volba byla politickým aktem. Chtěla dát hlas neprivilegovaným. Namítal jsem jí, že pokud bych se opravdu dostal do užšího výběru CJCH, není velká šance, že by můj hlas byl znovu vyslyšen. 

Připomíná mi to případ německé instituce Preis der Nationalgalerie, která je obdobou Ceny Jindřicha Chalupeckého. V roce 2017 byly do soutěže nominovány čtyři umělkyně, které nebyly rodilými Němkami. Po soutěži vydaly společné prohlášení, ve kterém si stěžovaly, že instituce informace o jejich nominaci redukovaly na jejich původ a na jejich gender, namísto toho, aby se věnovaly jejich dílům. Byla by i moje identita v médiích redukována na můj původ? Nebyl bych nálepkován jako jiný, jako ten, který sem nepatří? Copak v naší výpovědi není něco víc než identitární nálepka? A dodávám apelativněji: Zajímají vás naše práce, nebo naše kůže?

„Chci se odprofilovat od Vietnamce, co dělá žluté filmy, na regulérního tvůrce,“ říká filmový režisér Dužan Duong. Podobně reaguje i Diana Cam Van Nguyen. Její první film, autobiografický snímek Malá (2017), byl v médiích často označován za zástupce „vietnamského filmu“. Při tvorbě druhého filmu Spolu sami (2018) tvůrkyně usilovala o to, aby její dílo takovou nálepku nedostalo a explicitně vietnamské tematice se v něm nevěnovala. Vi Huyen Tran, hudebnice a performerka, mi jednou řekla, že jedním z jejích cílů je dosáhnout toho, aby v článcích o její práci nemusel být celý odstavec o jejím původu, ale místo toho mohlo být více prostoru věnováno její hudbě. Nhung Dang, působící zejména v divadelním prostředí, se mi svěřila, že jako filmová herečka dostávala role, které byly psané pro postavy s asijským původem. S velkým zadostiučiněním, ovšem pouze jednou, dostala roli postavy s českým jménem, která mluví česky bez přízvuku.1 Podobné nálepky nám připomínají stigma jiné kůže. Berou nám vlastní hlas a stereotypizují nás ve vágním označení „vietnamský umělec/umělkyně“.

Redukování umělců a umělkyň na jejich původ je problematické v několika ohledech. Pokusím se některé z nich popsat na příkladu spolupráce s kurátorkou Tamarou Moyzes. Na jaře roku 2020 přizvala čtyři lidi na základě jejich vietnamského původu ke společnému projektu v galerii Artivist Lab. Kromě mě se nikdo z nich nevěnoval současnému umění. Byla mezi námi studentka práv Thi Anh Tuyet Nguyen, ilustrátor Long Phi Trieu a servisový designér The Anh Nguyen. Po měsíci jsem přizval svého spolužáka Duc Minh Vua, který právě začal studovat v prvním ročníku na AVU. Přišli jsme nejprve s tím, že chceme vařit vietnamskou polévku Phở, sbírat recepty a zjišťovat to, jak se v Česku mění ingredience. Poté nás napadlo téma spirituality, uctívání předků a motivy oltářů, které mají ve vietnamské kultuře důležité místo. Tomuto tématu jsme chtěli dát přednost, ale kurátorka vybrala projekt s Phở, který byl obsahově jasnější, formálně ucelenější a časově realizovatelnější. Projekt, který se týkal spirituality, nebyl dostatečně promyšlený, neměl pevnou půdu pod nohama. Je to logické rozhodnutí. Kurátor nebo kurátorka mají usilovat o to, aby byl projekt sdělný. 

V průběhu projektu se však objevila úskalí, která souvisela s naší tehdejší nezkušeností s galerijním provozem. Během projektu jsme občas tápali v tom, jak dílo dál předat divákům, a kurátorka tak musela do projektu přímo zasahovat. Zde se ukázalo, že volba kandidátů a kandidátek, která je motivována více jejich původem než jejich zaujetím a prací, dávala kurátorce větší moc vstupovat do tvorby a výsledné podoby děl. Do dnešního dne jsme celý projekt ještě zcela neuzavřeli. Měl být zakončen kuchařkou, která ale stále není vydána. Zdálo se mi, že jsme postupně ztratili motivaci. Nemohlo to být tím, že jsme si takový projekt vlastně nakonec sami tolik nepřáli? Nebo možná tím, že jsme na něj nebyli připraveni?

Tamařina úsilí si vážím. Přemýšlím ale, jestli kurátorský přístup mohl být jiný, jestli mohla být výstava nějak podstatně autentičtější. Mohli jsme sdělit něco, co by bylo více „naše“, co nás bytostně více pálí, co se nás více dotýká? Problémem, který mě tíží, je určitá redukce, necitlivost, netrpělivost a absence přímého pozorování věci jako takové při práci v umění. Kurátorskému přístupu, a nakonec i celému našemu projektu, chyběla hlubší motivace a vzájemné naslouchání. Představme si, že by si Tamara Moyzes před projektem vyžádala moje portfolio (které nebylo veřejně přístupné, a tudíž ho nemohla vidět). Řekněme, že by ještě předtím věnovala čas studiu naší kultury a snaze o porozumění naší komunitě. Stalo by se něco jiného? Možná by výstavu v roce 2020 neudělala. Možná by ji udělala později. Možná by ji udělala teprve ve chvíli, kdy by měla pocit, že může být náš příběh vyslyšen v úplnější podobě. Možná bychom pak rozvedli ono téma spirituálních oltářů, kterému jsme se nakonec chtěli věnovat víc. 

Jde o ono jednoduché alibi, které dává výstavě určitou legitimitu. Ale v tom je právě past. Výstava se sice snaží angažovat v identitární politice, ale zároveň znemožňuje se danou výpovědí do větší hloubky zabývat. Jako by důležité bylo jen politické gesto: akt vystavovat menšinu. Takto to ale není dotažené do konce. Diskurz identitární politiky vnímám jako velmi citlivou a bytostnou péči o příběh dané menšiny, příběh, na kterém se identita zakládá. A jestliže se kurátor nebo kurátorka dostatečně nevěnuje přímému a citlivému pozorování, hrozí, že dílo deformuje či dezinterpretuje jeho výpověď.

Minh Thang Pham, Čtení dětských pohádek, performance s mým tátou, 2020, foto: archív autora.

Nejde o to jen přijít a udělat někomu výstavu, protože je vietnamského původu. Někdy daná výpověď potřebuje čas. Kurátorka či kurátor není koučem. Měli by se s umělci potkávat, naslouchat jim a znát jejich příběhy. Právě schopnost kurátora poznat, kdy je jedinec připraven vyjádřit svoji výpověď, je jednou z jeho nejdůležitějších kvalit. Teprve poté mu může poskytnout své vědění a platformu pro výstavu. V případě Tamary Moyzes i Terezy Stejskalové mám pocit, že ten moment přišel trochu brzo. Náš hlas v důsledku podobného přístupu ztrácí svou hodnotu. Nastává moment tokenizace, tedy onen moment, kdy je menšině dán hlas jen symbolicky. Ve výsledku je potlačen a co hůř, zazní více hlas a gesto instituce.

Aktivistickému projektu dokážeme po formální stránce leccos odpustit. Byl by to případ i projektu, o kterém jsem mluvil, kdyby se mu jeho kurátorka nesnažila dát parametry, které vyhovují instituci současného umění. A jestliže někdo do projektu vstupuje s tímto záměrem, ztrácí svou nedotknutelnost a vystavuje se kritice. Můj názor je, že se nám onen projekt nepodařil. Chce to něco promyšlenějšího. Volám tedy po zbystření smyslů, volám po příběhu, který buď obohacuje, nebo rozmělňuje středoevropský status quo, volám po příběhu, který není pouhým kořením, ale z kořenů vyrůstá jako autentická a svébytná výpověď naší doby.

Jazyková redakce: Jakub Vaněk

Reakce na článek „Zajímají vás naše práce, nebo naše kůže?“ od kolektivu Pho všem

Členové kolektivu: Nguyen Anh Tuyet, Long Phi Trieu, Vu Duc Minh, The Anh Nguyen

Minh Thanga jsme jako kolektiv žádali, aby zmiňovaný článek napsal v první osobě, tedy jako svůj názor. Článek psaný v množném čísle, který nám posléze poslal, ale vnímáme jen jako jeho subjektivní vyjádření a věříme, že používá množné číslo pro označení faktu, že na projektu pracovalo více osob, a ne jako vyjádření za celý kolektiv. To, jak je vnímán očima jiných lidí jako člověk/umělec s etnickými kořeny, je bohužel realita fungování ve společnosti, se kterou je nutné nějakým způsobem pracovat.

Apel na to, že tento stav není ideální, je sice možná validní, ale je nutné vnímat některé události jako přestupní stanice ke změnám. Změnám pomocí kroku, jakým je využití šance k vyjádření ve veřejném prostoru, kterou nám Artivist Lab poskytl. Způsob, kterým se projekt /výstava udál/a, je nutno vnímat v rámci covidové situace a ne odtrženě mimo realitu ve fiktivním ideálním světě. Nahlížet na celou situaci skrze subjektivní pocity je zbytečně sebestředný způsob pomíjející reálné dopady, které projekt může mít. Mytí si rukou nad projektem, kterého se umělec dobrovolně zúčastnil, spíše působí jako vyhýbání se zodpovědnosti za jeho participaci.

More stories by

Minh Thang Pham