S Olgou Krykun (*1994, Oděsa, Ukrajina, dnes působí v Praze) jsem se setkal v jejím ateliéru na pražské Letné, kde jsem jí kladl otázky týkající se její současné tvorby. Olga pracuje s autentickým materiálem, který přesahuje naše tradiční geopolitické a kulturní hranice. Objevují se u ní otázky týkající se naší představy o západu a východu Evropy a také širšího globálního prostředí. Její práce vychází z autorské analýzy naší historické a kulturní paměti a využívá jazyka a možností globálního internetu. Reflektuje také jeho vývoj, kdy toto internetové prostředí setkávání, míšení, syntézy, levitujících či sdílených ideí a obrazů, informační mobility se postupně mění ve složitý systém algoritmů a nových hierarchií. Jeho původní horizontální struktura je postupně nahrazována strukturou vertikální nebo i jinou, hybridní, kterou ještě neumíme definovat či uchopit. Právě toto prolínání proměnlivé reality internetu a proměnlivé geo-politické reality je v její tvorbě patrné.
Olga právě ukončila svá studia na pražské Umprum (2021) v ateliéru malby Jiřího Černického a Michala Novotného.
Náš pražský rozhovor z 28. října 2021 měl umožnit na základě její dosavadní tvorby nahlédnout blíže do problematiky autorského vidění současných hranic a globálního prostředí internetu. Dále pak Lexa Peroutka (LX) a Olga Krykun (OK).
LX: Myslím, že tvoje práce souvisí s tvým pohybem po evropském prostoru. Vidím v ní vzpomínky na to, co bylo, a reflexi toho, co momentálně je. Minulost a současnost se zde mísí dohromady. Je to vlastně tvůj pracovní materiál. Najdeme zde tedy odkazy k minulosti a prostoru, který jsi opustila? K Oděse anebo také k post-sovětskému prostoru obecně?
OK: Tento materiál považuji za silný a inspirativní. Oděsu jsem opustila přesně v polovině svého dosavadního života. Společnost se od té doby, kdy jsem byla malá, opravdu hodně změnila. Ukrajina byla méně rozvinutá, byla ještě tak pět nebo deset let pozadu za západní Evropou. Hned v devadesátkách, když se zde všechno bořilo, jsme samozřejmě neměli vůbec nic a lidé byli hodně naivní. Věřili téměř úplně všemu, co viděli. Nakupovali různé divné věci. Nejvíce se to projevilo právě na módě. A to například tak, že lidé zničehonic nosili šílená třpytivá trička. Všechno muselo být maximálně ozdobené. To samé se týkalo také našich domovů. V tomto zdobení stále nacházím svůj autorský materiál. A to také proto, že jsem vyrůstala v obchodu se suvenýry, který patřil mým rodičům. Zde bylo obrovské množství kýčovitých věcí, například dekorativní sněhové koule s delfíny, s andílky, pejsky nebo také foto rámečky a další takové výjevy. Všechny ty věci byly z Číny. Byly to jiné suvenýry, než najdete na trhu v Česku, neměly vztah k Oděse. A to i přesto, že tam bylo pár věcí například s mořskou tematikou. Dalo by se říct, že tři čtvrtiny suvenýrů byly jenom mezinárodním kýčem. Lidé to kupovali, když jeli na návštěvu anebo když jeli na výlet. Kupovali si to vyloženě jako dekoraci pro sebe nebo jako dárek. Očekávalo se totiž, že si všichni budou pořád dávat dárky, například když jste přijeli na návštěvu. Nakonec téměř každý domov byl plný kočiček, andílků a dalších takových věcí.
LX: Přišla tato dekorativnost po rozpadu Sovětského svazu? Byla to nová tradice, nový fenomén?
OK: Bylo to úplně nové, protože život před tím, v Sovětském svazu, byl takový béžový. Možnosti nakoupit například barevné látky na oblečení byly hodně omezené. Ale nebyly tu pochopitelně žádné příliš dekorativní věci. Bylo zde oficiální umění, byla zde dekorativní mozaika a podobně, většinou ve veřejném prostoru. Také nabídka pro domácnosti byla opravdu hodně omezená. Jakmile měl někdo něco fluorescentního, v zářivých barvách, tak to automaticky postavil do vitríny a byl na to pyšný. Mluvím o době, kdy jsem byla malá. Dneska už to absolutně nikdo nechce. Ve svých domovech se toho lidé zbavili a mají dnes spíše minimalistické interiéry. Takže v mé tvorbě je vzpomínka na starý svět vzpomínkou na tento již minulý svět. A pak samozřejmě, jak také píšu ve svém textu, čerpám z perspektivy dětství a také z naivity a z geografické orientace na Západ, Česko není úplný Západ, ale stále je to „víceméně“ Západ. Po tzv. Oranžové revoluci v roce 2004 a 2005 a hlavně po Majdanu v roce 2013 a 2014 proběhla zásadní změna ve vztahu Západu k Ukrajině. Když se ale posuneme z Česka dále například do Stockholmu, bude to opět nějaký severozápad, opět tam bude další velký posun. Mám zkušenost i se Stockholmem i s Českem, žila jsem také v Aténách a v Taipei. Tato místa jsem procestovala a poznala během svého studia.
LX: Jak dlouho ti to trvalo?
OK: Během šesti let studia jsem absolvovala tři stáže.
LX: Já narážím na to, že tady v Praze, v Česku nebo i možná obecně ve střední Evropě, moc nemáme přehled o současném provozu (nejenom umění) ve větším světě. Myslím tím trvalý anebo také intenzivní kontakt. Když tady prezentuješ někoho zvenku, z většího světa, musíš téměř celý kontext místa polopaticky představovat/vysvětlovat. I když se jedná o nejsoučasnější vizuální umění, musíš ho uvést do našeho konkrétního středoevropského kontextu. Já to vidím jako velkou bariéru nebo možná si to částečně i představuji. Nezdálo se ti při pobytu například ve Stockholmu, Oděse, Taipei nebo tady, že to jsou místa vzdálená nejen geograficky? Nenarážíš na problematiku komunikace a geografie?
OK: Tolik asi ne, protože osobně jsem se vždycky pohybovala v takovém až alternativním art proudu. Automaticky jsem se hodně propojila s lidmi i skrze sociální sítě, např. Instagram, téměř z celé Evropy. Mám kontakty také v Asii, Americe, jsou mezi nimi autoři z Ruska, ze Švédska, kteří dělají víceméně podobné realizace. Možná neděláme úplně stejné věci, ale existuje mezi námi dialog, sledujeme se navzájem i když máme každý trochu jinou mentalitu.
LX: Současné umění, a to i umění konceptuální a to,co z něho vychází, představuje univerzální/globální projev. Zaznívají ale také názory, že jde pořád v podstatě o export euro-amerického umění do světa, že jde vlastně o post-koloniální umělecký žánr či formát.
OK: O tomto pohledu na věc vím, ale myslím, že to, co zajímá a baví mě, je již pozdější reakcí, je to to, co se stalo potom. Mně se zmíněný styl nezdá euro-centrický, zdá se mi, že je spíše internet-centrický, najednou je to takový mišmaš úplně všeho. Například to, co konzumujeme, a to, co cirkuluje po internetu a co nás obklopuje a ovlivňuje, třeba různé fotky, obrázky nebo videa, je totiž odkudkoli.
Moje práce má dva póly. Jeden pól tkví v opozici Východ versus Západ, to je ten velký konflikt uvnitř mě. Je zde ale také druhý pól. Vyrůstala jsem v prostředí internetu, byla jsem skutečně počítačové dítě. Vlastně jsem extrémně mezinárodní člověk, protože nemám žádný domov. Těžko říci, kde se ukotvit.
LX: To je zajímavý moment. Díky internetu jsi globálním občanem a umělcem. Tvoje identita již vyrostla na internetu. Mnoho dalších členů společnosti však má obrovské problémy s tím, jak je svět přerozdělený. Hranice se posouvají, a to i imaginární hranice.
OK: Jde o složité téma, protože na jednu stranu tu hranice nejsou, na druhou stranu tu jsou zdi, které se staví mezi mezi prvním, druhým a třetím světem, a jsou tu také fyzické zdi (USA/Mexiko, Polsko/Bělorusko…). Je to paradox, na jednu stranu je vše propojeno, a na druhou stranu stále ne. Myslím, že v období koronaviru se svět ještě více rozdělil.
LX: Každá společnost, ať ta současná, nebo minulá, pracuje s utopií, kterou by asi chtěla být. Jako nástroj jí pomáhá i internet. Na druhou stranu ona utopie ne vždy odpovídá realitě. Socialismus měl svoji utopii budoucnosti a má ji i naše společnost. Realita je však většinou ještě někde jinde. Chtěl bych se teď dostat k tvé závěrečné práci na UMPRUM, kterou jsi mimo jiné také prezentovala na festivalu 4+4 dny v pohybu v Praze v tomto roce. Jmenuje se Remembering the Old World (Vzpomínka na starý svět).
OK: Práce pojednává o meziprostoru, o tom, kdo jsem. Součástí instalace je video, které zachycuje poněkud abstraktní dívku. Nachází se na pláži, kde prožívá svůj osobní příběh. My nevíme, co prožívá a s kým to prožívá. Mluví o svých emocích a vzpomínkách, a potom to najednou vypadá, že jen skroluje na sociální síti a video se začíná trochu zasekávat. Pak přichází další záběr, ona je uvnitř sněhové koule a zní ruská písnička z devadesátých let, která dnes koluje jako meme na TikToku a YouTube, je to píseň o rozbitosti a smutku. Holka je uvězněna v kouli, zde tancuje a kouli postupně rozbíjí. Toto byla moje instalace na zmíněném festivalu 4+4 dny v pohybu. Její součástí byla také pláž, vázy a vlajky, které vlály. Ty vychází z mého zájmu o symbolismus, který je zde ale víceméně nečitelný. V tomto případě se inspiruji také prostředím Ukrajiny a dalších postsovětských zemí, kde dnes jsou zdi pokreslené ošklivými graffiti. Ta jsou směsicí všeho možného od puberťáckých výlevů po vzkazy ze sítě drogových dealerů, které používají internetové odkazy. Ti, kteří bojují s drogami, je zamazávají, a tak vznikají další abstraktní tvary. A jsou zde také profesionální graffiti. Tvary váz odkazují na architekturu, kterou máme v Oděse, na vzdušnou architekturu (vzdušné zámky, v Česku české podnikatelské baroko).
LX: V této konkrétní instalaci používáš i květiny. Ty také odkazují na nějakou vzpomínku, nebo jsou jen dekorací vzdušné architektury? Jsou to suché květiny?
OK: Já jsem tam měla živé květiny, které jsem postupně doplňovala, ale ty přesto postupně usychaly. Šlo většinou o polní květiny. Snažila jsem se nasbírat květiny, které jsme viděli jako děti. Nebylo zde mnoho kultivovaných kytiček. Ideálně bych je nasbírala v Oděse, ale nasbírala jsem je tady. Myslím, že zde je příroda hodně podobná, jsme ostatně ve stejném podnebném pásmu.
(Rozhovor zde končí.)
Je velice napínavé pozorovat, jak se prostředí internetu postupně stalo prodloužením naší individuální a kolektivní identity, a nakonec se stalo i pracovním materiálem nastupující generace umělců, kteří se v něm již narodili. Jedná se o tzv. generaci Z s daty narození od poloviny 90. let 20. století, kdy internet již začal být běžně dostupný i v našem evropském prostředí. Internet je mimo jiné i produktem studené války a jí iniciovaných technologických inovačních projektů soupeřících velmocí. Od svého prvopočátku v 60. letech 20. století (ARPANET) se postupně vyvinul v globální síť, tak jak ho známe dnes. Po roce 2000 nebo spíše až kolem roku 2014 a později se již vedly otevřeně akademické debaty o funkci internetu, o jeho vlivu na společnost a demokracii, o možné další demokratizaci společnosti. Tato debata a naše zkušenosti s internetem se zmnohonásobily, samotná debata také zaznamenala podstatné proměny a posuny a zčásti je již dnes zastaralá. Nakonec se ale potvrzuje reálný dosah internetu i na poli současného umění. Svět digitální komunikace je propojen s denními reáliemi a opravdu fyzickým materiálem, který utváří naší denní realitu, naši kolektivní historii/paměť, a formuje/zprostředkovává tedy naše vidění a interakci s materiálním světem.
V práci Olgy Krykun je tento materiální mišmaš, který vznikal paralelně se společenskou transformací východní a západní Evropy, patrný. Postupy její práce jsou natolik autentické, že se nejedná jen o vizuální a mytické vyprávění o nedávné současnosti, o vizuální fabulaci. Vzpomínky na transformační období společnosti, volná interpretace/transformace těchto vzpomínek, to jsou zásadní konstrukční prvky jejího díla, které má materiální, prostorové, vizuální i sociální kvality. Práce Olgy Krykun zprostředkovává již univerzální/globální vnímání, reakci a kritiku.
odkazy:
Fuchs, Christian. Internet and Society, Social Theory in the Information Age. New York, London: Routledge, 2010. ISBN13:978-0-415-88992-6.
https://www.usg.edu/galileo/skills/unit07/internet07_01.phtml
http://olgakrykun.com/