Na výstavu jsem se dostala v době, kdy jsem byla v Košicích na rezidenčním pobytu, a souběžně s tím byl vyhlášen lockdown. Shodou okolností jsem tedy byla měsíc téměř dokonale izolována v cizím městě, protože místní přistoupili k vládním nařízením velmi zodpovědně – což je chvályhodné. Pro mě to znamenalo samotu i osamění a také intenzivní ponor do mého vnitřního světa. Když jsem poslední den rezidence, tedy 31. 12. 2021, viděla tuto výstavu, zdálo se mi, jako by záchvěvy vnitřního světa viděné v konstantním pološeru rezidenčního bytu byly nejen zhmotněny, ale zároveň postaveny do pro mě překvapivých vzájemných vztahů. Ve stavu zostřeného vnímání jsem si uvědomila, že se možná jedná o jistého druhu mapu, o mapu nevědomí či psychiky kolektivního rázu.
Oblé tvary, ovoce či rostliny jakoby z jiných světů, jiných planet nebo astrálních plání, anebo prostě: naší fantazie, našeho snu o snu. V době sociálních médií a nejrůznějších dalších digitálních zábav a lákadel je schopnost vnímat či napojit se na tuto úroveň prožívání poněkud ztížena, s lockdownem a (někdy více, někdy méně) dobrovolnou izolací se tento druh lidské imaginace s přirozenou samozřejmostí znova otevírá a vydává plody. Ne náhodou název výstavy odkazuje na buňky, semena, na zárodečný stav nového života, na jistě nový a možná lepší život, který si díky ponoru do sebe dokážeme v první řadě představit a potom vytvořit.
Vystavené organické tvary dost možná odkazují na něco mnohem přímočařejšího, totiž na naše tělo, jeho orgány, buňky, bakterie. Ostatně tyto dvě interpretace se nevylučují. Fauna a flóra lidského těla jsou svébytné světy s vlastními pravidly. Odtud snad implicitní tělesnost artefaktů i jejich nenápadná a decentní náznaková erotičnost. Ačkoli má nevědomí či psýché i své temné stránky, Poézia o bunkách a semenách o nich mlčí. Je to poezie vitalistická, vizionářská. Mikyšková a Prokić se v přátelské i tvůrčí provázanosti inspirovaly mediumním uměním (viz např. monografie od Aleny Nádvorníkové), přičemž mu vtiskly umělecky poučenou koncepci a kompozici.
Jednu linii expozice tvoří obrazy (na papíře, na plátně či závěsy na režném podkladu), druhou potom objekty, které si s mediumno surrealistickým odkazem pohrávají na objektové rovině. U nich mě obzvláště zaujalo použití korálků, které skulpturám dodává dráždivý kontrapunkt. Obrazy i objekty se pojí ve vyvážený celek, jakkoli je zřejmé, že jde o tvorbu dvou uměleckých subjektů. Divák je vystaven snivé a mírně halucinační instalaci, která je koncipována harmonicky a znepokojivě zároveň. Možná by se zde v rámci doprovodného programu mohla pořádat autorská čtení. Avšak pouze poezie lyrické a subjektivní, zasněně niterné. Třeba od Michala Habaje, který je oblíbeným básníkem Moniky Pascoe Mikyškové?
