Vojtěch Kovařík: Eposy s příchutí energy drinku by

by 4. 2. 2022

S Vojtěchem Kovaříkem (nar. 1993) se potkáváme v jeho domě, respektive v ateliéru v malém valašském městě Rožnově pod Radhoštěm. Na dvůr obklopený stromy svítí podzimně jemné slunce. Zve mne dovnitř a omlouvá se, že zrovna nemá moc obrazů, které by mohl ukázat. Skoro všechny někde putují. Vytahuje rozměrné plátno s Beauty Lying in The Heat of the Summer Night (2021) , abych si je stihl prohlédnout. A na mě jako by v tu chvíli dopadlo stejně příjemné slunce jako před chvílí. Zanedlouho přijíždí auto a obraz putuje mimo Evropskou unii za kanál La Manche na známou přehlídku současného umění Frieze London 2021. Ostatně autor již pravidelně vystavuje např. v Itálii, Francii či Brazílii. Nejvyšší čas se o mladém malíři dozvědět něco víc než vypozorujete z jeho populárního účtu na Instagramu.

Širší veřejnosti se Vojtěch Kovařík poprvé výrazněji představil jako laureát Ceny umělecké kritiky mladých malířů v roce 2019 dvojicí obrazů Father of boxing (2018) a Autoportrét s hadem (2018), z nichž jsou patrná Kovaříkova tematická východiska jeho figurální malby, a to svět héroů a sportovců. Byl to svým způsobem překvapivý vstup na uměleckou scénu, neboť Vojtěch Kovařík se k malbě dostal poněkud oklikou. Chtěl jít totiž vlastní cestou. Protože se jeho starší bratr Jan Vytiska věnoval malbě a druhý bratr Jiří soše, Vojtěch napřel svůj zájem směrem ke keramice. V letech 2009–2013 absolvoval obor keramiky a porcelánu na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Následující kroky jej vedly do Ostravy, kde také v roce 2019 úspěšně zakončil studia v ateliéru kresby u Josefa Daňka na Fakultě umění Ostravské univerzity. Mezitím ještě stihl v roce 2017 absolvovat stáž v ateliéru malby u Jaroslawa Modzelewského na Akademii výtvarných umění ve Varšavě.

Vojtěch Kovařík, Trojan War, 2021, akryl, sprej, plátno, 420 × 270 cm, foto: Matěj Doležel.

Již z jeho bakalářské práce (2017) však bylo zjevné, že Kovaříka tak jako tak nejvíce přitahovala malba. Uhranut velkoformátovými plátny Jonathana Meeseho plných přebujelé barevnosti a energie se Kovařík dle vlastních slov zbavil strachu z malování a vydal se naplno tímto směrem. Série obrazů, které tehdy představil, sice jsou značně vzdáleny jeho současné tvorbě, avšak to podstatné bylo patrné – a to jeho zájem o figuru. Skrze člověka chce totiž Kovařík sdělovat příběhy a emoce. Z černého kolážovitě pojatého pozadí před diváky předstupují  stvůry a démoni, ať již s tváří skutečných lidí – Mao Ce-tung či Hitler – nebo fantaskní. Určitou podobnost zde můžeme spatřovat s tvorbou právě Jana Výtisky. Tyto malby jsou příznačně agresivní. Útočí na diváka svou kontrastní barevností s dominantní černou či červenou. Plochy obrazů svou výstavbou připomínají koláž. Ostatně to si nesou i některé jeho pozdější práce s výraznou kresebnou linkou – Olympia (2018) a Lovers I (2019). Důležitou součástí těchto obrazů jsou i objevující se názvy či slovní hesla. Ve výsledku tak tyto práce připomínají svou akčností, naléhavostí a dramatičností divoce posprejované zdi na periferiích měst. 

Figury se u Kovaříka postupem času proměňují z anonymních abstrahovaných postav do více konkrétní monumentální podoby s výraznější anatomickou stavbou. Ta podporuje zvolené náměty starořeckých hrdinů, vzešlých z celoživotní obliby řecké země a kultury, a stejnou optikou sledovaných soudobých bojovníků sportu. Vojtěch Kovařík zásadně nepracuje s fotografickou předlohou. Rysy postav se mu postupně vynořují přímo z plátna. Umělec je s nimi v blízkém kontaktu. Vede s nimi jakýsi osobní rozhovor z očí do očí. Tento přímý pohled a následný dialog se pak přenáší i na diváka.

Vizuální stavba Kovaříkových hrdinů v sobě nese mnohé poučené znaky z dějin světového umění i tvorby současných umělců. Oči často ve tvaru úzkých štěrbin či plošně pojaté postavy připomínají staroegyptské umění. Mohutná stylizace figur pak zase zjevně odkazuje na klasiky modernistické malby – Pabla Picassa pro svou schematičnost a Fernanda Légera pro práci s objemem, ale i žijící autory. Ze starší generace zmiňme například představitele německé výtvarné školy Marcuse Lüpertze a George Baselitze, z mladší generace pak americkou malířku Jordan Kasey, jejíž mohutné stylizované postavy také velice často překračují velikost obrazu samotného, nebo Pavlu Malinovou, s níž Kovaříka pojí přátelství i stejný výchozí prostor – Valašsko a ostravská Fakulta umění.

Tvorba Vojtěch Kovaříka, která je vlastně stále tak trochu na začátku, se po jeho studiích postupně proměňuje. Poznenáhlu, protože u něj nedošlo k zásadnímu obratu ve výběru tématu či způsobu konstrukce malby, ale konzistentně. Jeho malířský rukopis se zjemňuje a je i soustředěnější, jistější. Pomáhá tomu i autorovo používání akrylových barev a práce se sprejem.

Dobře patrné je to i na jeho způsobu výstavby pozadí. Od různých struktur, textur a vzorů se dostává k jednoduššímu tvaru i kompozici. Zatímco dříve mělo pozadí roli spíše abstraktního dekoru a nemělo upoutávat pozornost k samotnému portrétu, v obrazech za poslední dva roky můžeme již často vidět florální motivy (od jednotlivého stébla až po bujný porost) i krajinu, která má za úkol podpořit vyprávěný příběh. Přesto prostor pozadí zůstává značně stylizovaný. Patrný je zde silný vliv džunglí Henriho Rousseaua.

Two Amazones, 2021, akryl, písek, sprej, plátno, 220 × 200 cm. Na protější straně: Vojtěch Kovařík, Mike Tyson

Jak již bylo výše naznačeno, náměty Kovaříkových obrazů jsou úzce spjaty především s řeckou mytologií. Ta patří k základním genům evropské civilizace a s jejím pantheonem i příběhy se setkala většina z nás. Jeho hrdinové jsou nám tedy povětšinou dobře známí, což Kovaříkovi uvolňuje ruku a dovoluje mu znázorňovat vlastní uchopení jejich existence. I když pracuje s velkoformátovými plátny, figury často zaplňují celé plochy, aniž by byly celé vidět. Kovařík je ohraničuje namalovaným rámem, jako by stále cítil potřebu sevření neviditelné architektury. Figury se tak mnohdy krčí vsedě nebo vidíme jen některé segmenty těl. Určitého napětí, nejistoty i emocí Kovařík dociluje prací s výraznou barvou jako u Paula Gauguina či Henriho Matisse. Nalézáme u něj tak podivné bytosti s modrou, zelenou, tmavou nebo žlutou kůží. 

Mluvit o bytostech je u Kovaříka příznačné, neboť mnohdy jeho postavy nemají jednoznačnou identitu. Zejména zpočátku jsou zde typicky maskulinní hrdinové Mike Tyson (2019), Prometheus (2019), ale stejně postupně se postavy stávají méně zřetelně genderově vymezenými. Atleticky křehká lukostřelkyně Artemis (2020) se mění v temnou impozantní figuru smrti, smyslně pohlížející Bacchus (2020) by stejně tak jako mladíkem mohl být dívkou. 

Čas od času se Vojtěch Kovařík pustí i mimo důvěrné rozhovory s jednotlivými hrdiny a tvoří i rozměrná plátna s heroickými scénami bojovníků – triptych Pankration (2021) či Trojská válka (2021). Jakoby by se v něm probudila bytostná touha pracovat opět s hmotou. I při pohledu na Dvě Amazonky (2021), kde jsou figury žen v zobrazení jemnější a realističtější, máte pocit, že se více než na malbu díváte na kamenný reliéf.

Podstatou Kovaříkových děl s oduševněle přívětivou náladou a podmanivou vizualitou je esence zastaveného času, v jejímž jádru cítíme naléhavost a nejistotu hrdinů či hrdinek. Při pohledu do jejich očí si můžeme klást otázky, co bylo, je a bude, nebo se do nich dívat jen jako do zrcadla. A to je to, co činí poselství antické mytologie, pojaté současnou optikou, stále aktuální, potřebné a stejně nesmrtelné jako Kovaříkovy šedé figury povstanuvší z popela minulosti. Kovaříkovi se podařilo docílit toho, že i prastaré a v dějinách výtvarného umění mnohokráte používané téma lze současnou osobní syntezí pojmout zcela svěže.

More stories by

Ivan Bergmann