V 90. letech minulého století se ve středoevropském a východoevropském prostoru řešila otázka identity na všech frontách. A to nejen těch válečných, ale i v regionech s klidnějším průběhem transformace. Výstava 90s: Scars v Muzeu moderního a současného umění v Rijece právě na tento fenomén během letní sezóny poukazovala. Kurátorka Janka Vukmir, jež se sama jakožto ředitelka Sorosova centra pro současné umění v Záhřebu podílela na utváření institucionálního i ideového posunu umění a internacionalizaci v době zásadních politických, socioekonomických a kulturních změn, zahrnula do expozice díla třiceti umělců a umělkyň či uměleckých dvojic nebo skupin. V poměru zastoupených děl převažují autoři a autorky z bývalé Jugoslávie. Nicméně z vybraných děl a z kompozice výstavy (není chronologicky nebo národnostně řazená) je jednoznačně patrné, že kurátorka zdůraznila podobnost a podstatu transformačních procesů, které se udály napříč regionem, kromě přímých odkazů na válečné události v díle Bang Bang (2003) Alberta Hety, Invasion (2000–2018) od kazachstánského umělce Yerbossyna Maldibekova a Presidential Limo (2020) od Nebojši Šeriće Shoby.
Na výstavě jsou vedle starší generace zastoupeni umělci etablující se až po roce 1989, kterých se dědictví totalitárního systému stále týká a ve své práci ho reflektují. Mezigenerační pohled na vymezené období byl stejně tak zohledněn i na mezinárodní konferenci, která byla při příležitosti výstavy uspořádána ve spolupráci s Institutem pro současné umění v Záhřebu a Institutem historie umění v Záhřebu. Překvapující je i výčet spolukurátorů a spolukurátorek, kteří se na výstavě podíleli. Měli ovšem podle slov Janky Vukmir spíše konzultační a kontakty zprostředkovávající funkci, než aby zasahovali do výběru děl nebo dokonce samotného konceptu výstavy. Ostatně jsou mezi nimi zastoupeni kurátoři, teoretici a teoretičky, kteří se angažovaným nebo politickým uměním zabývají dlouhodobě.
Výběr děl je také skvělou reflexí metod a strategií postmoderního a současného umění. Můžeme zde sledovat např. přístupy pracující s apropriací – Slaven Tolj v díle Poslední fotografie aproprioval snímek kolegy a přítele Pavo Urbana –, s participativním přístupem – Jiří Černický v roce 1993 přesvědčil sousedy na sídlišti v Ústí nad Labem ke sběru Slz pro Etiopii – k archivnímu obratu (ne nadarmo teoretik a kurátor Dieter Roelstreate nazývá prostor střední a východní Evropy „prominentním archeologickým nalezištěm“), v díle Museum of Contemporary Art od Tadeje Pogačara & P.A.R.A.S.I.T.E stejně jako v díle Dana Perjovschého navíc autoři využívají archiválie v rámci institucionální kritiky. Velkým tématem postmoderního umění bylo samozřejmě také uvažování o genderu. Na výstavě je zastoupeno v díle Maji Bajević (jež ovšem propojuje i zmíněný participativní přístup, a dokonce new genre public art) a také v tvorbě Emese Benczúr, Vlasty Delimar, Kai Kaljo a Ilony Németh. Vedle videokoláže Jiřího Černického byla z České republiky, resp. z tehdejšího Československa, na výstavě uvedena i práce Chlapi umělecké dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka. Oproti jiným dílům, např. National Fruit od Kirila Prashkova, Untitled (černobílá chorvatská vlajka) od Slavena Tolje, The Russian Eclipse I od Olega Kulika nebo Go West od Gentiana Shkurti, skutečně oprošťuje od národnostního sebevymezení (byť je tento fenomén v ostatních dílech myšlen ironicky nebo kriticky). Chlapi se na konci 80. let, kdy cyklus vznikal, přece jen vyskytovali po celé postsovětské Evropě.
