Být jednoduchým mrakem, v prostoru svobodným, který roste pro bouřku. Hledá prostor, kde by se uchytil a pustil svůj metaforický pláč na Zem. Mraky jsou však stále méně časté, méně houževnaté a zanechávají po sobě jen páru, která bude vzpomínkou na jejich existenci na Zemi.
Místo nich se však rodí cloudy nové, dravější – virtuální. Spletité systémy mykologicky propojené jemnými vlákny, která mohou být nápomocná a stejně tak destruující. Vytvářejí určitou představu o našich životech. Mohou být kdekoliv. Mohou být kýmkoliv. A mohou být s kýmkoliv. V jediný moment se jako chobotnice svými chapadly všude rozpíná a pomalu utahuje naši touhu. Vesmírný interaktivní cloud, blikající odezvami lidských doteků na digitální tělo, přinesl něco mezi nás. ONO se zrodilo z neustále postovaného galaktického prachu.
Kdo vlastně jsou? Jsou mlhou našich přání? Jsou zhuštěnou galaxií našich problémů, nebo snad hvězdou otevírající naší fantazii? Cloudy Babies jsou alter egem dvou protagonistek, intermediálních umělkyň Evy Rybářové a Marie Tučkové, které z temné díry Instagramu přišli*y na svět 2017, ale byli*y ještě v jemném procesu hibernace. Přinášejí fiktivnost neuchopitelných fluidních bytostí, které se náhodně dostali*y do zemské atmosféry a byli*y vytvořeny za účelem podrobit svět instagramových účtů kritické sondě. Vytvářet o sobě určitou fikci, mystifikovat a mít hned několik různých identit se zdá být v dnešní době poněkud jednoduché. Profesionální fotografie z míst, kde se jejich entita nacházela, si tak začala žít vlastních životem. Postupně k nim přibývalo na IG účtu stále více followerů, kteří nic netušíce nechali narodit nové hvězdy.
Fikční svět, který duo apropriuje, nám může napovědět, že nejsou lidskými bytostmi, neznáme jejich pohlaví ani rasu. Víme však, že mohou mít hned několik totožností, kterými ukazují nekonečnou sféru internetových mlhovin a astrálních dálnic, kde nejeden vyjeví své city, které se ztratí v překladu tomu druhému, kde nejeden postuje hrozbu, a ostatní se dívají z pohodlí svého obýváku. Online prostředí přináší jejich růst, jejich sílu – postupně, den za dnem. Dostávají se k nám v onen čas nepokojů, disharmonie a neutuchajících diskomfortních zón, jako by reprezentovali*y současnou podobu blanických rytířů. Jsou Gesamtkunstwerkem v soudobém umění mezioborového propojení – design, fotografie, hudba, text, performativní forma, kostýmy, kapela, střih, video či instalace. Hudba, která je nemateriální, má silně emocionální zabarvení, je tak otevřena vícero divákům – Cloudy Babies podněcují tak i jiné smyslové hry. Ale pozor, možná jste jen obětí marketingové taktiky v konzumu instagramových profilů.
Možná jsem jen fragment mého umělého těla, který žije z pouhé ideje tvých snů.
První hmotné shledání se uskutečnilo začátkem roku 2019 v Nevan Contempo galerii v Praze, kde se Cloudy Babies postupně rozkoukávali*y a seznamovali*y s lidskými bytostmi a světem materialismu. Výstavě s názvem EP, kde vytvářeli*y vnímatelné materiální objekty, dominují určitá tajemství a neuchopitelnost samotných autorek, které jakmile byste měli pocit, že je znáte, před vámi v ten moment zmizí. Vytvoří tak pouhou efemérní představu o jejich fyzické existenci.
Materiální objekty vám hlásí, že se tu jejich entita reálně objevila. Procházeli jste kolem kovové rakety, ve které pravděpodobně přistáli*y na Zemi, ve vnitřním prostoru galerie jste slyšeli hlasy a na zemi byl zanechán vzkaz – digitální pohyblivý text ponořený do galaktického textilu. Jemný akustický zpěv vycházel z reprobeden, které měly své hybridní podstavce – a díky tomu jsme odhadovali, že Cloudy Babies pravděpodobně nebyli*y lidskou entitou. Záznam v melancholické až intimní atmosféře, který po sobě zanechal určitou pachuť, byl, jako bychom zarmouceni čekali na nenávratnou lásku. Nechali*y vás doufat.
Možná jsem jen ztělesněný pocit mého lidského vnímání, který nedeterminuje žádný reálný cit.
Od chvíle, kdy na sebe „intersexuální fluidum“ fyzicky a materiálně upozornilo, začali*y se stále více objevovat mezi lidmi. Společnost lidí se jim líbí a nám nabízejí komentáře, které ze svého lidského pohledu neumíme objektivně hodnotit. Se svými lyrickými texty a hebkým, až sopránovým zpěvo-rapem vystupují na koncertech vyplivnuti*y z anonymity ve wellwellwell ve Vídni, v Domě umění v Brně jako součástí Brno Art Open, v Domě umění v Ústí nad Labem v rámci doprovodného programu Poddajné objekty – Skutečné pocity nebo na Nulté generaci v Jihlavě; vše v jejich hvězdný rok 2019. A že na sebe hvězdy většinou nenechají čekat, stvrdila výstava v Českém centru v Paříži v rámci festivalu PhotoSaintGermain 2020. Performanční koncert ve Fuchsu2 v Praze, tak vyvrhnul dvě plaché entity, stále nepříliš znalé zemských poměrů, do reálného města, plného života beroucího dechu a potu.
Možná uvnitř sebe zářím, v přítomnosti voním a v budoucnosti teprve zaznamenáš, kdo jsem. A proto ti stále unikám.
V lublaňském Kině Šiška měla být původně zahájena výstava i s performativním koncertem, ze které nakonec sešlo z důvodu pandemických opatření. Absence fyzických těl využili*y ve svůj prospěch. Vytvářejí výklad o lidském nevědomí a lidech neochotných hledat pravdu uvnitř sebe, který reprezentoval videoklip Darker Matter, kde se zrcadlí bezčasovost, fikční svět, umělý život či náhrada skutečného.
Naposledy byli*y z hibernace probuzeny na Zemi pro výstavu Zlínského salonu pro mladé 2021 s podtitulem Půda pod nohama v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně. Zde nově reagovali*y na ostatní subjekty lidského společenství. Byli*y zpátky, aby svým kritickým komentářem, který byl opět přístupný skrze jejich nejsilnější strategii – song –, reflektovali*y problematiku našich vyprázdněných životů bez vzájemné lidské péče a něhy.
Hudební videoklip Darker Matter, pokračující projekt ze Slovinska, je nově produkčně editován a propojen s instalací, ve které reagovali*y na konkrétní galerijní prostor. Videoklip signifikantně osciluje mezi dvěma světy. První, intergalaktický prostor metaforicky odpovídá našim vnitřním potřebám, je součástí našeho mozku, který neustále reaguje na podněty a nervové výboje. Objevuje se zde jedno z Cloudy Babies – hvězda, která se prostorově nachází v neohraničené abstraktní černé hmotě někde v časoprostorovém cloudovém serveru monotónního pozorování. Druhý, hmatatelný prostor demonstruje haptičnost, odcizenost od hmoty. Dotek je tu brán jako prvotní jsoucno, kdy nám dlaně, prsty přinášejí intenzivnější zážitek z pozorování. Poeticko-melancholický ženský rap s melodickým synth-popovým pozadím tak naráží na skutečnost – že člověk je sociální bytost a ztráta jeho přirozeného prostředí v interakci s dalšími tvory je pro něj nebezpečným koncem. Cloudy Babies jsou tak vyhraněnější vůči lidskému pokolení než v předchozích pracích, které byly zprvu jemné, přátelské, leč plaché. Celý videoklip dominuje na výrazném kovovém podstavci, který nejenom odkazuje k určité organické mutaci z jiného než lidského světa, ale také podtrhuje onu dystopii, která osobitě figuruje ve vizuálním zpracování pohyblivého obrazu.
Možná jsou však na Zemi až příliš dlouho a lidská negativita je pohltí stejně tak, jako je z temnoty nechala vyrůst.
Darker Matter, 2021.
