Dekolonizace muzeí – co si pod tím můžeme představit a jak by měla probíhat? A jak může dekolonizovat současné umění? A co kultura a umění romské menšiny, jak by mělo být reflektováno, vystavováno, aktualizováno a dekolonizováno? A jak se k tomu staví zástupci této menšiny?
O dekolonizaci se mluví čím častěji, a to i v souvislosti s výstavními institucemi. Muzejní prostředí je specifické – kromě proměny myšlenkového diskurzu se musí vypořádávat s artefakty, které do nich přibyly různým způsobem během několika staletí. Vyrovnává se tak i se svou vlastní historií. Podle Vjery Borozan1 se pojem dekolonizace objevuje již v 19. století, ale větší pozornost získává až v druhé polovině 20. století v souvislosti s antikoloniálními boji a postupně nabíralo jeho užívání i institucionální charakter. „Mezinárodní rada muzeí (ICOM) ve spolupráci s Organizací spojených národů už v roce 1986 vydala směrnice pro muzea, které měly připravit dialog pro návrat kulturních statků do míst jejich původu“, říká Borozan v rozhovoru pro Radio Wave. Konkrétnější obrysy návratu objektů se začaly rýsovat v roce 2007, kdy vzniklo mezinárodní konsorcium Benin Dialog Group, ve kterém jsou delegáti jak z evropských muzeí, tak zástupci z Nigérie a Beninu. Společně řeší možnost návratu nelegálně či násilně získaných artefaktů z bývalých kolonií, hlavním tématem jsou právě Beninské bronzy.2 Jejich navrácení však trvá – přes různé přísliby je začne jako první vracet Německo v roce 2022.
To my u nás nemáme
Dekolonizace v kontextu muzeí tak nabývá skrze otázky prezentace objektů praktický ráz – Anna Remešová (která se tématem dlouhodobě zabývá) v textu Kde vzal Robinson svůj meč? pro slovenský kriticko-společenský měsíčník Kapitál trefně popisuje: „V muzeu můžeme zastavovat nebo napínat čas, skládat nahodilé vrstvy poznání a spojovat historické události s konkrétními předměty. Abstraktní pojmy a fakta z hodin dějepisu najednou dostávají reálné tvary, bloudíme výstavními sály, abychom byli ujištěni, že ‚toto bylo‘.“ Zároveň upozorňuje, že se nám tím, jak jsou sbírky uspořádány a jak jsme na ně (od dětství) zvyklí, znatelně formuluje vztah k „jiným“ kulturám a často se nám nechce tento zažitý pohled změnit: „V jednom prostoru se potkává vztah k jinému času i k jinému místu. Učíme se tuto jinakost pojmenovávat a rozumět jí, až se časem tento konstrukt stává samozřejmostí, které se jen těžce odnaučujeme. Fascinuje mě to a zároveň se musím pořád ptát: Jak se sem všechny tyto předměty dostaly?“ Protože – ruku na srdce – kdo z nás nezažil určitou fascinaci či pocit nostalgie nad dávnými objevitelskými výpravami při návštěvě muzea s etnografickými sbírkami a nad předměty připomínající nám „divokost, nespoutanost, svobodu, závan exotických dálek, sounáležitost s přírodou původních národů“? Jsou to objekty, které „u nás nemáme“, národy, které žijí jinak než my a jejichž náboženské předměty, kostěné nástroje, lesknoucí se korálky nebo i přímo jejich ostatky skrze jejich vystavení poznáváme a jejichž příběhy jsou nám podávány až romantizujícím, nekritickým způsobem. Sama musím přiznat, že kdybych tento text psala před pár lety/desetiletími, bez rozmyslu bych použila jiné termíny než dnes: indiáni, křováci, primitivní národy, země třetího světa… A, pokud odhlédnu od určité znalosti, kterou jsem v poslední době získala, určitě bych se společně s dalšími (i vzdělanými) lidmi ptala: a to vy nám tohle všechno chcete vzít? A co přijde potom – zakážete nám kulturu dětských indiánských táborů, kávu nebo i čínský porcelán? A další, navazující reakce by (z naší české pozice) asi byla: vždyť my jsme nic špatného neudělali, my jsme žádné kolonie neměli, tak se nás to přeci netýká. Jenomže – jak zmínili v rozhovoru pro online platformu Small Talk FF UK afrikanisté Vít Zdrálek a Vojtěch Šarše:3 i my, Češi, jsme součástí Evropy a „i u nás s bývalou koloniální Evropou sdílíme určité představy o světě, které byly po staletí formovány jejími koloniálními dějinami a imperiálními ambicemi. (…) Debaty o dekolonizaci tedy nejsou útokem na naše dnešní postavení, ale snahou zjistit a pojmenovat, jak teď žijeme a co se dá očekávat od budoucnosti.“ Neznamená to tedy ani totální zákaz vystavování, používání a apropriování všech dovezených věcí, informací a vědomostí. V roce 2020 také vznikla na FF UK nezávislá iniciativa Dekolonizace. Na jejích stránkách visí manifest,4 kde se mimo jiné uvádí provázanost naší země se Západem a s jeho bývalými koloniemi a naše specifičnost postkomunistické země: „odmítáme odsuzování postkoloniální teorie jako ‚komunistického‘ nástroje“. Zároveň uvádějí autoři manifestu potřebu si naslouchat: „Odmítáme mluvit za druhé. Dekolonizace je výzvou k úvaze o vlastních představách a pozicích a jejich zasazení do širšího dějinného rámce. Lidé jsou historicky součástí mnoha složitých vztahů. Dekolonizovat znamená snažit se těmto vztahům porozumět a zohlednit je v chápaní sebe sama. Jde o začlenění perspektivy druhých do našeho myšlení. Jde o to jim naslouchat.“
foto: Josef Rabara.
„Naše“ menšiny nejsou náš problém
Jak jsem už naznačila výše: u nás je situace specifická – často se v kontextu dekolonizace a muzejních a výstavních institucí mluví o romské menšině. Dekolonizace v tomto směru je odlišná od států, které kolonizovaly jiné země – „nepřivezli“ jsme si otroky5 a pracovníky z kolonií, ale systematicky jsme jako většinová bílá společnost menšiny utlačovali a dodnes jsme často při jejich „začleňování“ bezradní. I když chceme opustit naši nadřazenou pozici a vnímáme celkový rasistický kontext naší společnosti, často si nevíme rady, co si s tím počít. Na podzim letošního roku jsem na toto téma vedla rozhovor se slovenským umělcem Robertem Gabrisem, který byl následně v okomentované verzi zveřejněn online na A2larm. Gabris je umělcem, který je součástí přímo multimarginalizované skupiny – je Rom a LGBTQI+. Ve své tvorbě, která spočívá v kresbách, instalacích, videích a fotografiích, se zabývá tím, co prožívají lidé jako on, a to převážně v kontextu vlastního (a posléze kolektivního) těla. Témat, která rozvíjí, je široká škála a jedním z nich – které se ale prolíná s ostatními – je právě dekolonizace vystavování romského umění v etnografických muzeích. Historii prezentace romské kultury pak aktualizuje skrze svou vlastní tvorbu a infiltraci současného umění do sbírek. Nejsilněji tento aspekt rozvíjí v projektu Insectopia, kde se stává hmyzem, který se vymanil ze zaprášené vitríny umístěné v (imaginární) sekci Současná romská kultura a etnikum a stal se aktivním hybatelem změn. „Společnost nás přijímá především ve chvíli, kdy jsme paralyzovaní, němí a bez možnosti diskutovat. Jsme za sklem, připíchnutí jehlou. Zůstáváme v podstatě pasivní a polomrtvý objekt, který většinovou společnost jen ukolíbává: ví o něm, ale nemusí to nijak dále řešit,“ zaznívalo v rozhovoru. Němé ale zůstávají především instituce, které často nevědí, jak na tyto situace reagovat, s jakým přijít řešením. Podle Roberta by bylo záhodno, aby se k tomu aktivně postavily i menšiny, kterých se témata a expozice přímo dotýkají. To ale může být samo o sobě problémem, jelikož „kolektivní romské tělo“ by samo potřebovalo čas si vyjasnit a zformulovat svůj postoj k tomu, jak chce být prezentováno navenek. A k tomu by bylo ideální, „aby jim většinová společnost poskytla prostor a čas: aby udělala krok zpět, a tím by oni dostali možnost udělat krok vpřed“. Poté by mohl nastat určitý rovnocennější prostor pro diskuzi. Té by prospělo, aby byla vedena citlivě a nikoli aby čerpala energii ze strachu, bezmoci a rozhořčení všech přítomných stran.
Při čekání na změnu si nevšímáme, že se už děje: Artivist Lab a Robert Gabris
Jenže téma se otvírá již nějakou dobu a je jen na nás, abychom si toho všímali. Zaslouženou práci v tomto ohledu vykonávají jednotlivci i asociace, platformy a aliance, které se soustředí na vnitřní diskuzi a snaží se ji také srozumitelně předávat veřejnosti. Jednou z hlavních iniciátorek této diskuze u nás je Tamara Moyzes, zakladatelka a kurátorka pražského prostoru a galerie Artivist Lab. Podle jejího výzkumu6 proběhlo v Čechách během posledních 13 let (2008–2021) 17 výstav na romské téma v rámci profesionálního umění. Není nepodstatné zmínit, že tři z nich bez participace romských umělců či kurátorů. Z toho dvě uspořádalo samostatně sdružení Slovo 21,7 deset z nich proběhlo v rámci Artivist Labu (vždy 2 za rok). Na nich Tamara působila jako kurátorka či organizátorka, nebo vznikaly ve spolupráci se Slovem 21. Artivist Lab sídlí v Kampusu Hybernská od roku 2018 a v létě 2021, již tradičně kolem 2. srpna u příležitosti Dne romského holokaustu například uspořádali výstavu Out of Site s mezinárodními romskými umělci. Rok předtím, v roce 2020, se v Artivist Labu konala výstava Revive/Purano Hangos (Oživenie starých hlasov) umělkyně Emílie Rigové. V rámci této výstavy vytvořila pamětní desku romského holokaustu s námětem písně dochované jen v notovém zápise a odkazující tak k „(ne)možnosti oživení ztracených hlasů“.8 Pamětní deska na dvoře v Kampusu zůstala. Podle Tamary Moyzes je každý romský umělec jiný, ale mají jedno společné: „mají na sobě velkou zátěž zodpovědnosti, že reprezentují minoritu, a je to pro ně velké minus. Jsou pak třeba méně vystavováni na výstavách, které se nezabývají romskou tematikou. Myslím si, že je důležité, aby součástí dekolonizace bylo i toto: není třeba dělat výstavy jen na romské téma s romskými umělci/kyněmi. Ale například bílí kurátoři/ky by měli zařazovat romské profesionální současné umělce do výstav, které mají úplně jiné koncepty. A ty jejich věci se tam hodí – třeba právě témata kolem dekolonizace nebo LGBT. Ale stále převládá zažitý stereotyp, že se do těchto výstav tak často nedostanou.“9 Typickým příkladem byla například letošní výstava Compassion Fatigue is Over v Rudolfinu, kterou v rozhovoru pro A2larm Robert kritizoval. Podle něj byla koncipovaná pro návštěvníky příliš distančně a nebylo do ní zařazeno žádné nám blízké „tělo“, třeba právě to romské. Podle Tamary Moyzes umělce ještě spojuje určitý aktivismus a zpracovávání osobních témat. Diváci ale tato témata pak snadno generalizují a rovnou je hodí do škatulky, na kterou jsou zvyklí: Rom je někdo, komu nerozumíme, tak to téma raději nebudeme otvírat.
Další iniciativy a světový kontext
Další důležitou osobu je David Tilšer z ARA Art. Jedná se o neziskovou organizaci fungující od roku 2014, která propojuje kreativní lidi, pořádá akce a také se soustředí na osvětu a poskytuje zázemí pro romské LGBT+ minority. David Tilšer byl například i součástí výstavy, která se jmenovala Ministerstvo školství varuje: Segregace vážně škodí Vám i lidem ve Vašem okolí! a konala se v roce 2011 v Galerii NAPA a jejími kurátorkami byly Tamara Moyzes a Zuzana Štefková. Výstavy se účastnili romští i neromští umělci a kladla si za cíl „přispět ke zviditelnění problému segregace Romů a to nejen v českém vzdělávacím systému“.10 Další umělkyní, jejíž aktivity se dostaly do širšího povědomí a jejíž dílo bylo na výstavě prezentováno, byla Laďa Gažiová. Ta v roce 2017 představila v Moravské galerii projekt Vesmír je černý (O kosmos hino kalo), který „konstruoval chronologický příběh romského umění na základě sbírkového fondu Muzea romské kultury.“ Na něj částečně navazovala výstava prezentovaná v létě 2021 ve vídeňské kunsthalle Manuš heißt Mensch (Manuš znamená člověk). Výstavu vytvořil kolektiv Aver klub působící v Chánově, mezi jeho členy najdeme právě Ladislavu Gažiovou, obyvatele sídliště Chánov i neromské umělce. Se zaměřením na Chánov výstava pojednávala především o možnostech kulturní emancipace Romů v minulosti i současnosti. Většina děl na výstavě byla zapůjčena z Muzea romské kultury v Brně a byla volně poskládána do jakési polo-imaginativní historie a tím kritizovala současný umělecký diskurz. Byla však i kritizována – podle Anny Remešové do určité míry působila „jako nostalgické vzpomínání na éru státního socialismu“.11 I podle Tamary Moyzes byla výstava příliš nekritická vůči tomu, co se dělo za minulého režimu Romům (například sterilizace romských žen).
ARA Art, Tamar Moyzes i umělecko-aktivistická skupina Romane Kale Panthera12 vystavovali v roce 2020 na výstavě Bílá místa v galerii Hraničář, která se soustředila na „díla romských a proromských umělců a umělkyň, kteří zpochybňují a odhalují problematiku dominantních kulturních i jazykových (textuálních i vizuálních) praktik“.13 O dekolonizaci muzejních expozic diskutují i zástupci Muzea romské kultury v Brně, které chystá pobočku v Praze v Dejvicích: Centrum Romů a Sintů. Dekolonizací se zabývá také iniciativa tranzit a jím organizované Bienále Ve Věci umění, jehož druhý ročník se bude odehrávat v roce 2022 v Praze. Robert Gabris se také spolupodílel na formulaci výzvy zveřejněné na podzim roku 2021 Meetfactory a Display – sdružení pro výzkum a kolektivní praxi. Ta nabídla tříměsíční rezidenci v Meetfactory s finančním ohodnocením pro romské umělce/umělkyně, vybrána byla nakonec Věra Duždová HorváthováVěra Horváthová. Robert Gabris se mi při rozhovoru svěřil (v době konání rozhovoru zrovna probíhal open call), že se mu ozývají jeho přátelé s tím, že nevědí, co to znamená rezidence – i skrze to si uvědomil neinkluzivnost nastavení uměleckého prostředí a jazyka pro lidi z jiných „vrstev“ a potřebu toto téma otevírat.14 Podle Tamary Moyzes by v ideálním světě bylo skvělé dosáhnout toho, že romští umělci budou zařazeni do kánonu současného umění nejen proto, že jsou Romové a že si tím většinová společnost koupí odpustek, ale především proto, že mají možnost rozvíjet svoji kreativitu a ve škatulce menšiny nezůstat. Co se týče světových institucí, velkou zásluhu na zviditelňování a reflektování tvorby romských umělců má organizace ERIAC (The European Roma Institute for Arts and Culture) založená v roce 2017 v Berlíně. Ta působí mezinárodně a má několik cílů: propagovat romské umění a kulturu, vzdělávat a informovat neromskou veřejnost, vytvářet porozumění a vzájemný respekt mezi romskými i neromskými komunitami, organizuje výstavy, diskuze a mnohé další akce. Spolupracují s ní například umělkyně Emília Rigová a ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová. Výkonnou ředitelkou ERIAC je kunsthistorička a kurátorka Timea Junghaus, která byla rovněž kurátorkou výstavy Paradise Lost – Prvního romského pavilonu na Bienále v Benátkách v roce 2007.
Porozumění jinakosti skrze současné umění
Situace je tedy složitá, co je však pozitivní, že z iniciativy několika málo lidí se stále více otevírá diskuze o tom, co to vlastně je romské umění a jaké je jeho postavení a co znamená vůbec škatulka (a jestli má existovat) romský umělec/umělkyně, jak být inkluzivní a jak vůbec vést dialog a jak pořádat společné výstavy Romů i neromských umělců. Problém je samozřejmě i v neschopnosti vzdělávacího systému podpořit umělce, kteří si nemůžou dovolit studium z finančních důvodů – romské umělce, kteří absolvovali nebo ještě studují na vysokých uměleckých školách v České republice, lze spočítat na prstech jedné ruky. Podle Tamary i Roberta by se dekolonizace romského umění měla odehrávat na více úrovních – základním nedostatkem je privilegovanost vůbec studovat na vysoké škole. A když jsme v úplné současnosti – koneckonců i účasti romských umělců v soutěžích a přehlídkách o něčem vypovídají. V roce 2018 se laureátkou Ceny Oskára Čepana stala Emília Rigová, v letošním roce se finalistou (a v podstatě tedy laureátem) Ceny Jindřicha Chalupeckého stal Robert Gabris. A na Bienále v Benátkách v roce 2022 bude Polsko zastupovat romská umělkyně Małgorzty Mirga-Tas. I to se dá chápat jako kroky majority zpět, které můžou znamenat prostor pro krok vpřed mnohých „jiných“. Vrátím se oklikou ke slovům Anny Remešové a k manifestu Dekolonizace – měli bychom se učit tuto jinakost poznávat a porozumět jí, ovšem také ji neustále aktualizovat, podrobovat reflexi a naslouchat. A to je samozřejmě fuška. Jednu berličku k tomu ale máme – a tou je právě současné umění.
Autorka je teoretička umění a publicistka, v současnosti studuje doktorát na Katedře environmentálních studií na FSS MUNI v Brně.
