Příští rok oslaví dvacet let své existence studentská Cena EXIT. Byla založena v roce 2003 Fakultou umění a designu na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem jako bienále a jejím výstupem mělo být „setkávání a podpora místní tvůrčí komunity“ a také „dialog mezi vysokými uměleckými školami“. V prvním patře Domu pánů z Kunštátu bylo možno zhlédnout nejnovější díla deseti laureátů již zmíněné ceny, vytvořená během covidové pauzy.
Problém výstavy Stále ve hře shledávám ve třech aspektech, z nichž dva kurátorky, Eva Mráziková a Anna Vartecká, zmiňují v doprovodném letáčku. Jde o samotný koncept podobných soutěží, který může vést k elitářství: „je zřejmé, že aspekt soutěživosti (…) je diskutabilní“, a pak je to naprostá nekonzistentnost vystavených děl, jež je pochopitelně dána tím, že každý z umělců se zabývá různými tématy, která zpracovává odlišným způsobem. Toto úskalí autoři zdůvodnili následujícími slovy: „Nesvázali jsme výstavu jednotící myšlenkou a vlastně ani podobou, poskytli jsme co největší míru svobody a volnosti, aby mohly naplno zaznít jednotlivé výpovědi ve své rozmanitosti, nesourodosti a síle.“ S tím pak souvisí má třetí připomínka, a tou je absence základních informací, které by dílům dodaly aspoň minimální kontext (vyjma krátkých medailonků autorů, které lze dohledat na facebookové stránce Ceny EXIT). Návštěvník je odkázán pouze na kurátorský text představující stručnou historii Ceny EXIT a velmi strohé (a někdy nepříliš šťastně umístěné) popisky na zdech.
Výstavu otevírá Petr Stark, u jehož instalace Poprvé v době mé návštěvy bohužel nešel zvuk. Markéta Kinterová ve svém videu Veřejný prostor jsme my nabízí některé zajímavé úvahy týkající se psychosomatiky ve městě a fenomén hostile architecture. Dlužno ale dodat, že sledování dvacetiminutového videa, kdy autorka prochází Prahou a čte studentkám různé definice teoretiků, je místy poněkud ubíjející. Obě díla doplňují ještě instalace Jakuba Adamce Smrt problémům a Martina Hrvola Prekérna záhrada. V následující místnosti čeká na diváky hypnotické video Marie Tučkové The Polyphonic Womb, na nějž „navazují“ postery Libora Svobody Better City (IV) ironicky glosující architektonické vizualizace propagující zářné nové zítřky. Subjektivní encyklopedie Richarda Loskota zabírající téměř celou místnost kontrastuje s minimalistickými tušovými malbami Sonet Vojtěcha Maši.
Přehlídka graduje vizuálně podmanivými díly Miroslava Haška – rodinnou momentkou On the Road to Exile zachycenou v epoxidové pryskyřici a světelnou instalací Unity is Diversity pracující s jednoduchým, ale silným motivem „zhasínání“ jednotlivých členů rodiny, zdůrazňující tak (ne)tradiční vztahy mezi nimi a rozbíjení klišé o nukleární rodině. Celou expozici pak završuje Jiří Žák, jenž ve videu DeepReal Havel přepracoval projev Václava Havla přednesený u příležitosti převzetí Ceny Indiry Gándhíové v Indii v roce 1994. Obsahově i formálně znepokojivé video, v němž se obličej mladého muže a mladé ženy postupně mění ve tvář našeho bývalého prezidenta, kriticky hodnotí kolonialismus a imperialismus s odstupem pětadvaceti let. Formát oficiálního projevu dodává bizarnímu záznamu zvláštní auru ceremoniální důstojnosti a politické naléhavosti.
Pokud tedy bylo cílem výstavy představit široké veřejnosti jména deseti současných umělců a dát jim možnost společně (myšleno „v jedné budově“) prezentovat svá díla, pak asi nelze nic namítat. Další informace by nám zřejmě mohla přinést publikace CENA EXIT 2003–2021, jejíž křest se chystá na březen 2022. Uvidíme, zda deklamovaný slib o plánovaném „zhodnocení dosavadních výsledků a otevření diskuse o současných i budoucích vizích, charakteru a optimální formě soutěžení v uměleckém provozu“ dosáhne kýžených výsledků, nebo zůstane jen u prázdných frází.
