Přemýšleli jste o tom, proč se uvnitř v poslední době cítíte tak divně? Máme za to, že se proměňujete v něco jiného. Říkáme tomu „Extrémní Já“.
Následuje příklad z naší chystané knihy. Načrtávají se v ní transformace odehrávající se individuálně i v davech, a to jak na emocionální, tak i sociální a duchovní úrovni. Jde rovněž o pokračování předchozího titulu: The Age of Earthquakes: A Guide to the Extreme Present (Věk zemětřesení: průvodce extrémní přítomností). Stejně jako tuto knihu, i The Extreme Self (Extrémní já) navrhlo studio Daly & Lyon, přičemž obrazová složka pochází od sedmdesáti špičkových světových umělců, designérů, filmařů, hudebníků atp. Požádali jsme je, aby nám poslali portréty nebo autoportréty. Proč? Protože „tvář“ se stala základní jednotkou toho, co Shoshana Zuboff označuje za „éru dohledového kapitalismu“.
Projekt The Extreme Self byl poprvé předveden v rámci rozsáhlé výstavy realizované v torontském prostoru MOCA pod titulem „Age of You“ (Tvoje éra), která se v roce 2021 následně přesunula do dubajského Jameel Arts Centre.
Následuje diskuse, která dokumentuje vývoj od „extrémní přítomnosti“ k „extrémnímu já“ v naší současné extrémně nejisté době.
Shumon Basar: Pohled zpět, do roku 2017. Byli jsme v kanceláři Hanse Ulricha v londýnské Serpentine Gallery. Ve vzduchu se převaloval závan něčeho znepokojivého. Zkraje toho roku byl Trump uveden do úřadu prezidenta USA. Bílí supremacisté, neonacisté pravicové milice a Kukluxklan krátce předtím pochodovali v Charlottesville ve státě Virginie. Timothy Garton Ash tento geopolitický okamžik – kdy se moci ujímala nativistická politika a demokracie působila, jako by sama sobě odhlasovala konec – označil za „rok 1989 naruby“.
Douglas Coupland: Byl to okamžik, kdy nám došlo, že jsme právě vkročili na zcela nové kulturní území.
SB: Naprosto. Bylo také nad slunce jasnější, že krajní pravice dokáže vytvářet mnohem lepší memy než levice. I to byl jeden z důvodů, proč ve válce dezinformací vyhrávali.
Hans Ulrich Obrist: A pak jsme se my tři pustili do debaty o tom, jak máme všichni rádi knihu Erica Hobsbawma The Age of Extremes: The Short Twentieth Century, 1914–1991 (Věk extrémů. Krátké 20. století 1914–1991). Když Hitler přišel v roce 1933 k moci, byl Hobsbawm mladý a žil v Německu. Tato situace ho celoživotně, i poté co přesídlil do Londýna, obrátila na dráhu marxismu. Následně se také stal mým mentorem a blízkým přítelem Serpentine Gallery.
SB: Byl to naprostý titán. A jestli si pamatuji správně, tak si Hans Ulrich – který si, stejně jako Robert Walser, neustále něco kompulzivně čmárá – poznamenal několik slov. „Extrémní já“, Byl to aha moment. Rázem jsme věděli, že právě tohle je směr, kterým je potřeba vést zkoumání v rámci nové knihy a výstavy. Douglasi, naše první společná kniha The Age of Earthquakes (Věk zemětřesení, 2015) zavedla pojem „Extrémní přítomnost“. Jak navazuje Extrémní já na Extrémní přítomnost?
DC: Řekněme, že Věk zemětřesení hovořil o tom, jak obýváme svět, který během dvacátého století prošel hlubokou proměnou. Ta kniha byla svým způsobem pláčem novorozeněte. Většinu jsme napsali v letech 2012–13. Bál jsem se, že rychlost kulturní proměny může předstihnout vnímání knihy, ale ukazuje se, že její myšlenky dozrávají dobře. Myslím, že pro starší lidi může být Věk zemětřesení svého druhu průvodcem. Pro mladší to je něco jako ta stokrát omletá pravidla vyvěšená na stěně vedle bazénu.
A teď přeskočíme do současnosti: Extrémní já zkoumá mutaci osobnosti uvnitř „extrémní přítomnosti“. Hovoří spíše o našich vnitřních světech než o světě kolem. Klade otázku: „Jaký rozdíl je být ‚ty‘ právě teď oproti tomu být například ‚ty‘ před třiceti lety. A v čem je ‚skupina‘ jiná oproti roku 1990?“
SB: A pak přišel covid a posunul nás ještě rychleji a dále do 21. století.
DC: Přesně tak. Připadá mi zásadní, jak čistě 11. září oddělilo dvacáté a jednadvacáté století. I jen sledování dílu ze seriálu Přátelé v současnosti působí dojmem dočasného ekoturismu, což je pravděpodobně příčinou, proč je jeho streamování tak neuvěřitelně úspěšné.
HUO: Pak jsme se rozhodli, že vezmeme kostru Hobsbawmova Věku extrémů a aktualizujeme ji pro náš současný svět.
SB: Něco pro nás z té knihy vyčnívalo. Jednou z jejích hlavních tezí bylo to, že 20. století se definovalo vzájemným soubojem binárních ideologií. Polovina lidstva si fetišizovala božská práva individualismu, což kulminovalo v neoliberalismu Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové v osmdesátých letech. A druhé polovině tvrdili, že vše individuální je třeba transformovat do touhy po dobru a společném kolektivu, čemuž se říká komunismus.
A tato otázka – co je důležitější, zda jednotlivec, nebo dav – je vždy středobodem politických otřesů. Rok 2016 nebyl jiný. Brexit. Trump. Ale v současném raném koronacénu, kdy COVID přinutil nejméně třetinu světa k udržování sociálních odstupů a na nějakou dobu vyprázdnil města, se významy pojmů „individuum“ a „dav“ znovu a ještě extrémněji proměnily.
HUO: Douglasi, co se děje s jednotlivcem? Sociálně, technologicky a filozoficky?
DC: Podle mne nejprve technologie změní člověka a pak tito změnění lidé společně, ať už vědomě, či nevědomě, vytvářejí filozofii. Globální filozofie působí dojmem, že disproporčně podporuje libertariánské uvažování amerického střihu a také magické myšlení. Technologie také vedou lidi k přesvědčení, že mají daleko větší sílu, než skutečně mají, což z nich doluje to nejhorší, protože většina lidí touží po moci, a vidí-li příležitost si z ní pro sebe urvat sebemenší kousek, obvykle neváhají udeřit. Technologie vytvářejí neuvěřitelně hrubozrnné systémy zpětné vazby pro kalibraci (pravděpodobně nesmyslných) osobních statistik moci se všemi těmi lajky a shlédnutími. Každý den se tak pro jednotlivce stává arénou, v níž je třeba sledovat, vytvářet a posilovat statistiky.
HUO: V seriálu Černé zrcadlo je na tohle téma fantastický díl s Bryce Dallas Howard. Jmenuje se „Nosedive. (Pád střemhlav)“.
DC: Ten je skvělý! A podíváme-li se na to ze širší perspektivy, vidíme, že čínská vláda vsází všechno na systém sociálních kreditů. Opravdu si myslím, že lidé řekněme za dvacet let nebudou věřit tomu, jak rychle z našich kulturních životů a kolektivní filozofie zmizel „střed“. Došlo k tomu za rok a začalo to v polovině roku 2016. Zjišťuji, že lidé považují rok 2016 za historicky nejhorší. Svým způsobem mi připadá, že ani rok 2020 není tak příšerný jako rok 2016. Naším největším kolektivním smutkem je to, že se nám střed už nikdy nevrátí. Jak vysvětlíte pojem „střed“ lidem, kteří se narodili v roce 2020?
SB: Pokud se mě zeptáte, co bylo horší, tak bych řekl, že v roce 2016 se cítila zasažená moje duše, ale nikoli mé tělo: Pořád jsem se mohl pohybovat, setkávat s lidmi, přát jim a mluvit s nimi o své posttraumatické stresové poruše, a to napřímo a na různých místech světa. Ale v roce 2020 je terčem mé tělo, těla nás všech. Covid ale naprosto jistě nic „nechce“, a ze všeho nejméně naše duše. Můj životní styl – i životní styly profesionálních světů, které obýváme – se pravděpodobně v letech 2020 a 2021 změní víc než ve letech 2016–17. V tomto smyslu se mi jeví jako daleko více katastrofické osobně. Ale geopoliticky? To je na jinou debatu.
HUO: Jak byste v éře extrémního já definovali „dav“?
SB: Možná se musíme nejprve vrátit zpět. Jedním z hlavních znaků modernity v městech 19. století byla pro Charlese Baudelaira možnost jednotlivce rozpustit se ve velkém davu lidí. Anonymita se stala základní složkou identity.
DC: To se mi líbí.
SB: A ještě více to platí pro anonymního jednotlivce ve virtuálním davu. Digitální anonymita zajišťuje beztrestnost, která posiluje obývákové trolly v komentářích pod texty. Díky této anonymitě se i ty nejdivnější konspirační teorie stávají zásadními hráči mediální krajiny s přímou linkou do Oválné pracovny Bílého domu. „Pijte Savo. Získáte imunitu!“ A víte, co je nejhorší? Lidé to Savo skutečně pili. To je dalším důkazem toho, jak mocné jsou nepravdy v dnešní situaci, kdy byla konsenzuální realita rozmetána.
HUO: Než přišel covid, tak jsme my tři přemýšleli zejména o tomto typu distribuovaných odhmotněných davů. „Crowdsourocovaných“ davů.
SB: Více než tři miliardy shlédnutí Drakeova klipu Toosie Slide na TikToku.
DC: Tři miliardy? To je ponižující.
SB: Možná to tak prostě je. V 10. letech se zrodil nejprve fenomén FOMO – strachu z toho, že o něco přijdeme. Pak přišla JOMO – radost z toho, že o něco přijdeme. Ve 20. letech vstupujeme do éry FOGO – strachu jít ven. Někdo tím určitě bude trpět. A jiní se zase obrátí k přístupu v duchu YOLO [žijeme jen jednou].
HUO: Ano. V posledních několika měsících jsme se všichni museli vyrovnat s tím, co to znamená být součástí virtuálního a nikoli fyzického davu. A oba dohromady budou vytvářet novou kolektivitu. A také nové odcizení. V důsledku fyzické odloučenosti se s ostatními chceme propojovat tím víc. Jak v poslední době říkám: NO ZOOM NO CRY.
SB: K tomu, abychom dohnali naše budoucí reality, nám schází pouze technologie. Špatná nebo žádná Wi-Fi znamená, že je člověk jedinečně odloučený. Dobrá Wi-Fi se stává lidským právem.
DC: Mám takové rčení, že k opravení problémů způsobených novými technologiemi nelze použít staré technologie.
SB: Amen. Vypadá to, že jednou z nejvýznamnějších obětí raného koronacénu se stanou fyzické davy. Tušíte někdo, jestli se shluk více než dvou lidí dnes považuje za dav? Pěti lidí? Pěti set? Stane se Tokio 2021 první postdiváckou olympiádou? Umělecké přehlídky dříve měřily svůj úspěch stovkami tisíc návštěvníků, ale takovéto hustoty davů se dnes zároveň stávají virovými hrozbami. Mohou za těchto okolností velké umělecké akce vůbec přežít? Aspoň po nějakou dobu teď budou davy spojovány se smrtící úzkostí. Canettiho slavná kniha Masa a moc (1960) bude potřebovat nové vydání pod názvem Masa a strach.
HUO: Představme si, že máme rok 2030. Jaká je největší událost, která se odehrála za předchozí desetiletí v oblasti individuality?
DC: Podle mne bude největší změnou neschopnost zvládnout fyzický svět nebo v něm existovat. Už desítky let existuje v Japonsku fenomén hikikomori, kterých tam mají přes milión. Wikipedie k tomu říká:
Hikikomori jsou samotářští dospívající či dospělí lidé, kteří se dobrovolně straní společnosti a uzavírají se do extrémní izolace. Pojem hikikomori označuje jak tento demografický jev, tak i jednotlivé jedince. Hikikomori bývají označováni za samotáře či „novodobé poustevníky“. Odhaduje se, že společnosti se vyhýbá půl milionu mladých Japonců a přes půl milionu osob středního věku.
Svůj domov hikikomori opouštějí (tedy pokud ho vůbec opouštějí) pouze uprostřed noci, kdy si dojdou koupit něco k jídlu. „Skutečný svět“ už pro ně přestal existovat. Být hikikomori je podobné jako trpět anorexií nebo mánií pro hromadění věcí, a to v tom smyslu, že jakmile se tato tendence jednou projeví, už se nikdy nedá plně zvrátit.
SB: Když covid dosáhl na západní polokouli, začal kolovat mem: Říkalo se v něm, a teď pouze parafrázuji, že díky tomu, jak se všichni najednou začínají zavírat doma, mohou hikikomori konečně vyrazit ven.
DC: Ne! Bude to přesně naopak! Ale dobře, takže: Vím, že to, že „virtuální svět nahradí svět skutečný“, je už hodně stará myšlenka, ale ptáte-li se mě na to, jak bude vypadat život v roce 2030, tak podle mě k něčemu takovému dojde. Lidé, kteří dospějí k trvalé izolaci, jsou pravděpodobně titíž, jako ti, kdo nepřestanou nosit roušky, ani když bude dostupná vakcína na tenhle neřád. Musíme si počkat a uvidíme.
HUO: Nesnáším čekání.
DC: Jsme všichni čím dál netrpělivější, že? Děkujeme ti, internete!
SB: Stýská se mi po mém předkoronovém mozku.
Shumon Basar je spisovatel, editor a kurátor.
Douglas Coupland je spisovatel a výtvarný umělec z Vancouveru.
Hans Ulrich Obrist je umělecký ředitel londýnských Serpentine Galleries.