Marie Filippovová (1938) je autorka ztišené a introspektivní linie kresby a grafiky. Její umělecká tvorba, vyvíjející se v časovém rozpětí více než šesti dekád, je ucelená a významově sevřená a současně velmi pestrá a různorodá. Od 60. do 80. let pracovala téměř výhradně s médiem grafiky ve formách i obsazích blízkých nové figuraci. Kresba, která původně sloužila jako východisko grafických listů, se časem emancipovala do podoby autonomního projevu, založeného od 90. let na repetici základních výrazových prvků. Opakování, shlukování a překrývání bodů funguje v díle umělkyně jako stylistický prostředek, jehož prostřednictvím je tematizován samotný proces kresby a kompozice. V určitých případech umělkyně transformuje velkoformátové kresby do prostorových objektů a instalací, které dokládají až filosofický rozměr její tvorby, a intenzivně pracuje také s médiem autorské knihy. O tom, že zájem o knihy jako krásné předměty a jejich literární obsahy je pro její životní a umělecké směřování podstatný, svědčí nejen autorčin kulturní rozhled, ale také studium v ateliéru Antonína Strnadela, které zahrnovalo rovněž knižní výtvarnictví. Především je tu ale samotné dílo: grafické a kresebné cykly, které vznikaly paralelně k významným literárním textům, ale také knižní objekty – autorské knihy, deníky. Knižní ilustraci se autorka věnovala jen výjimečně, a přestože o toto profesní směřování sama stála, po formální stránce pro ni byla ilustrace ve svém sklonu k popisnosti omezující a příliš svazující. K literárním dílům se proto vztahuje ve formě sice volné, ale přitom zvnitřnělé inspirace a následného převedení dílčích obsahů v konfrontaci se zachycením žité zkušenosti a jejích fragmentů.
Ti, kteří raději kopřivy. Východní kultura a tělesnost
V roce 1966 reagovala Marie Filippovová na román Ti, kteří raději kopřivy klasika japonské literatury Džuničiró Tanizakiho. Zajímala se v tuto dobu intenzivně o japonskou kaligrafii a východní kulturu. Je tedy přirozené, že když roku 1965 vyšel tento román v překladu Vlasty Hilské, sáhla po něm i ona. Román líčící rozpad jednoho manželství je metaforou střetu tradiční japonské kultury s evropskými a americkými vlivy, s nimiž se Země vycházejícího slunce – podobně jako hrdinové románu – vyrovnávala jen obtížně. Dlouhé pasáže popisují tradiční japonské loutkové divadlo, písně i oděvy, ale také velmi otevřené úvahy a dialogy postav týkající se nenaplněných manželských vztahů a erotických představ i tužeb. Právě loutkové divadlo symbolizuje původní Japonsko, jehož tradice se výrazně odrážely i v rodinném životě. Představa ideální manželky jako loutky, ke které se postupně přiklání také hlavní hrdina, hraje v románu klíčovou roli.
Přestože v době českého vydání románu a vzniku stejnojmenného cyklu grafik uplynulo téměř 40 let od jeho napsání, musela být pro tehdejší (nepochybně náročnější) čtenářky a čtenáře atraktivní volnější sexualita, exotická japonská kultura a zvyklosti i emancipační tendence hrdinky. Těchto hlavních tematických souřadnic se dotýkají také grafiky Marie Filippovové, kombinace suché jehly a leptu. Jedna z nich představuje hlavní hrdinku Misako jako emancipovanou ženu západního typu sedící na židli v elegantním posedu s krátkou sukní a vysokými kozačkami. Její hlava je však v jakémsi mlžném oparu či mraku – je zamlžena, zastřena, podobně jako identita i životní situace hrdinky románu. Oproti tomu krásná žena v kimonu bez tváře z dalšího grafického listu (1966) by mohla být onou tradiční ženou – loutkou naplňující očekávání muže i tradiční společnosti.
Cyklus Ti, kteří raději kopřivy vznikl pouhé tři roky poté, co Marie Filippovová ukončila vysokoškolské studium na UMPRUM. Bylo jí tehdy 28 let. Vznikal tedy v životní etapě, kdy se uvolněnější studentský život překlopil do toho více každodenního, který je potvrzován, ale také často svazován společenskými rolemi a očekáváními s nimi spojenými. Díla tohoto cyklu překvapují nejen svojí vyzrálostí, ale i výraznou tělesností. Ta je asi nejvíce citelná v grafice Vlna, pro kterou byla předobrazem dívka Zuzanka, jejíž postava prochází i jinými autorčinými cykly. Marie Filippovová označovala grafiky, na nichž zobrazovala postiženou dívku Zuzanku, také názvem Jinomyslná. Nejenže toto interní pojmenování lze vztáhnout k samotné Zuzance, ale výstižně funguje i na postavu Misako. I ona byla jiná, jinomyslná, přestože v odlišném smyslu slova. Obě se v důsledku různých příčin pohybovaly na okraji společnosti a tato pozice mimo hlavní a konformní proud nebyla a není cizí ani samotné Marii Filippovové jak v její umělecké tvorbě, tak i v životní trajektorii.
Melancholické procházky. Civilizační motivy
Nina Dvořáková v textu k tehdy teprve druhé samostatné výstavě autorky, která se konala v Kabinetu grafiky v Domě pánů z Kunštátu, velmi záhy formulovala charakteristiky prvního tvůrčího údobí autorky: „Grafické listy Marie Filippovové, většinou lepty a suché jehly nebo kombinace obou, neopouštějí nikdy zcela půdu figurace. Motivicky většinou zabírají neširokou oblast z široké civilizační tematiky“ (Dvořáková, 1970, nestr.). Ona „neširoká oblast z široké civilizační tematiky“ je strohým, a přesto malebným pojmenováním směřování děl tohoto období. Objevují se zde motivy kolejí, oken a výhledů z nich, schodů v domě, lidských postav – známých a všedních věcí a výjevů ze života umělkyně, často spjatých s domkem v Brně v těsném sousedství železničních trati. Mnoho z motivů Marie Filippovové má tedy konkrétní předobraz v žité i vizuální zkušenosti, která je však pojednána jako autonomní a poetický znak.
Tento postup autorka uplatnila i v cyklu příznačně nazvaném podle Melancholických procházek Ivana Blatného. V pořadí druhá sbírka brněnského básníka, člena Skupiny 42, je prodchnutá civilizačními motivy (motivy oken, říms, cirkusu, motivy odjíždějícího a dunícího vlaku ad.). Prostřednictvím Blatného básní a vlastní tvorby si autorka sama pro sebe objevovala rodné Brno, když se do něj v 60. letech vrátila zpět. Aspekt snové až melancholické atmosféry je v jejích grafikách podstatný podobně jako existenciální pocit osamocení, pocit být cizinkou v rodném městě, který, dle slov autorky, částečně trvá dodnes. Vědomí fyzické přítomnosti v konkrétním prostředí a současně existence mimo jeho společenské vazby se propisuje do cyklu grafik také absencí lidské postavy. Tisky zobrazují především předměty nebo prostředí, lidská figura se zde objevuje jen výjimečně. Je příznačně zastoupena motivem „jinomyslné“ dívky Zuzanky nebo je traktována jako opakující se siluety a převedena do roviny anonymního davu.
Soudce a jeho kat. Multiplikované postavy
Cyklus grafik inspirovaný románem Friedricha Dürrenmatta Soudce a jeho kat vznikl v roce 1972. Marie Filippovová transformovala inspiraci detektivním příběhem do roviny figurálních grafických listů s opakující se siluetou mladíka. Autorka se siluetami kompozičně pracuje, řadí těsně vedle sebe či za sebe, různě je naklání. Série je charakteristická střídáním a kontrastem světlých a tmavých ploch, které dávají vzniknout dojmu černobílé struktury vytvářené samotnými postavami, ale i prostředím, v němž se vyskytují. Grafické listy tak prostřednictvím obou plánů mohou vzdáleně asociovat šachovnici.
Představa šachové partie je častým předobrazem souboje dobra a zla, tedy i detektivní zápletky. V Dürrenmattově Soudci a jeho katovi se motiv šachové hry objevuje ještě ve smyslu možné a svévolné manipulace lidmi. Přirovnání lidí k herním figurkám, tedy vlastně také k jakýmsi loutkám, které je možné ovládat, vůči němuž se v knize eticky i humanisticky vymezuje hlavní hrdina, muselo být na počátku 70. let vnímáno velmi aktuálně – jako apel na morální postoj jednotlivce v době normalizační existence a nesvobody v totalitním státě. Marii Filippovová tematizovala tuto polaritu využitím anonymizované, vyprázdněné lidské figury, siluety.
Anonymizovanou a multiplikovanou figuru nalezneme také ve dvou grafických listech z cyklu Mizející krajina. V grafice Lidé (1972) pracovala Marie Filippovová znovu s mužskými siluetami z dürrenmattovské série, které jsou navíc doplněny také obrysy ženských těl. Helena Musilová interpretuje toto dílo v katalogu výstavy Anatomie skoku do prázdna jako „bolestnou“ metaforu normalizační šedi, ukazující „(ú)navu, apatii a stažení se někam mimo veřejný život“ (Musilová, 2018, s. 156). Druhým dílem je grafický list Terč (1974), jehož figury působí oproti renesančním postavám „detektivního“ cyklu výrazně soudobě až pop-artově. K tomuto vnímání přispívá jak repetitivní řazení prvků, tak i významný symbol terče, četný např. u amerických pop-artistů. V podání Marie Filippovové však terč nad hlavami početného davu nabývá mnoha dalších významů – může být metaforou (normalizačního) osudu jednotlivce, směřování člověka za dílčími jak banálními, tak i závažnými cíli. Terč může ale také být Sluncem, Měsícem i samotnou Zemí – v souvislosti s tematikou cyklu Mizející krajina je čtení tohoto listu dnes výsostně aktuální.
jehla, 29,7 × 20,4 cm.
Listy heroin. Skripturální gesto
Listy heroin Publia Ovidia Nasa, na něž autorka reagovala v roce 1980 cyklem grafik a kreseb, jsou těžce proniknutelnou sítí rodinných, mytologických i historických vazeb a vztahů. Zároveň jsou vyjádřením silných emocí, lásky, vášnivého citového vzplanutí ženy k muži, mnohdy neopětovaného nebo odmítnutého, a tak k nám i přes časovou a kulturní odlehlost nadále silně a až archetypálně promlouvají. V dopisu Bríséis Achilleovi je – vedle silného citového pouta – tematizováno psaní dopisu. Marie Filippovová činí totéž, když staví na skripturálním gestu, které se stává nejen významným formálním postupem a rysem, ale především samotným tématem grafického cyklu. Nacházíme ho v uvolněných liniích a vlnovkách i v pevněji daných či přesněji stavěných šrafurách a škrtech, ale také v až kaligrafickém použití a variaci písma. Autorka tak odkazuje k rukopisu (a tím samozřejmě k dopisům a k listům), tedy psanému slovu a slovnímu projevu jako k nástroji formulování myšlenek, který si ponechává své význačné formální, estetické i osobnostní kvality.
Filippovové Listy heroin však nepracují pouze se skripturálním gestem, ale také s opakujícími se prvky odvozenými od přírodních elementů – kapek, mraků, listů trávy, větví keře, hvězd. Vztahují se tak sice k viditelnému světu jevů, ale současně se jedná o archetypální prvky či elementy, jejichž povaha i podoba je univerzální a téměř abstraktní. Listy heroin proto představují ve zpětném pohledu na tvorbu Marie Filippovové jakýsi milník. Ač mají svůj původ v konkrétních jevech, jsou krokem od figurativního směrem k nepředmětnému vyjádření. Jsou ale také přechodem k emancipaci kresebného gesta a základních kresebných prvků – linie a bodu. Repeticí elementárních prvků dochází autorka ke strukturám, které se pro její tvorbu stávají do budoucna klíčovými.
V leptu Hvězdy z cyklu Listy heroin řadí pozitivní i negativní tečky či body vedle sebe do horizontálních plánů, někdy je dokonce vrství i přes sebe. Právě tento grafický list předjímá skladebný princip dalších, především kresebných děl i sérií, založených na vrstvení bodů či skvrn. Podobně jako lept Hvězdy je pojednán například cyklus lavírovaných kreseb tuší a barevnými tušemi Zrna písku (2001), v němž jsou body řazeny vedle sebe do horizontálních plánů, ale také grafický list Bezejmenný zástup (2001). Extrémně silného účinku pak autorka docílila převedením bodu do podoby vpichu, který se stal metaforou „negativní existence“, neexistence, zničení lidských životů. Její perforované kresby Otevřeného projektu (1999) jsou reflexí tíživé a nepochopitelné hrůzy druhé světové války a holocaustu – každý jeden vpich zastupuje zmařený lidský život. V těchto dílech je stále čitelné, že bod je jednotkou, zástupným symbolem prvku v množině, jedince ve skupině, přičemž je podstatný jak každý bod zvlášť, tak i celek, který body společně utvářejí.
Vztah k předmětnému světu se repeticí bodů postupně čím dál tím víc rozvolňuje. Kresby se stávají prostorem, který existuje sám pro sebe, pro možné, nevyčerpatelné variace a obměny kresebné či malířské práce i kompozice.
Článek Průsečíky literatury, umělecké tvorby a života Marie Filippovové je upravenou a zkrácenou verzí kapitoly nově vydané monografie Marie Filippovová: Svět jako bod a čára (ed. Vendula Fremlová).
Literatura:
Blatný, I. (2019). Melancholické procházky. Brno: Host a nakladatelství Druhé město-Martin Reiner.
Dürrenmatt, F. (2001). Soudce a jeho kat . Praha: VOLVOX GLOBATOR.
Dvořáková, N. (1970). Marie Filippovová 1965–1970 (katalog k výstavě). Brno: Dům umění města Brna.
Musilová, H. (2018). Plazit jazyk – Vstříc normalizaci. In H. Musilová (Ed.) Anatomie skoku do prázdna. Rok 1968 a výtvarné umění v Československu (stránky 152–179). Plzeň: Západočeská galerie v Plzni & Matěj Bárta, Studio JB.
Naso, P. O. (1987). Listy heroin. Praha: Mladá fronta.
Tanizaki, D. (1965). Ti, kteří raději kopřivy. Praha: Státním nakladatelství krásné literatury.
