Zem je láva: O požitku z pandemie by

by 8. 5. 2022

Eudaimonická slast. Jak jinak nazvat to vzrušení, které jsem cítil, když se před námi začátkem minulého roku náhle rozevřela propast pandemie, před kterou se musel zastavit celý svět? Ani krutá sečná hrana obrovské tragédie, kterou s sebou pandemie od začátku nesla, zpočátku jako spekulativní představa a později fakticky, mi nebránila v tom, abych – když už tu je – tento výjimečný stav vítal.

Myslím, že nejen o mně, ale také o světě, v němž jsem žil, hodně vypovídá, že již dávno před pandemií jsem snil o tom, jak mě zavřou do vězení, nebo alespoň do kláštera, a já si tak budu moci celé dny bez rušení číst. Svět a to, jak jsem na jeho provoz sám přistoupil, mě přiměl chovat dětské sny o uhelných prázdninách, které jsem nikdy nezažil, a u kterých jsem si jako malý představoval, že bude jednou sněžit tak vydatně, až metry sněhu přikryjí úplně všechno. Možná mi k těm představám napomáhalo i ono „projekční plátno“ v mém dětském pokoji: obdélník panelové šedi, který vytvářelo moje okno namířené k prázdné zdi boku vedlejšího paneláku. Představoval jsem si, že bych pak mohl z tohoto okna v druhém patře vyskočit a dopadnout do hojného a poddajného materiálu na výrobu snů: k stavbě bunkrů, ražení tunelů a všeobecné tvorbě dětských utopií.

Něco z těch starých představ znovu ožilo v prodlužujícím se stínu pandemie, když velkoměsto, to veselé, hloupé zvíře, ztichlo nemocné pod rouškami. Avšak s tím rozdílem, že závažnost a melancholii této situace ve mně jitřila vzpomínka na skličující atmosféru úvodních scén filmu Potomci lidí. Moje eudaimonická slast pak vyvěrala z představ o tom, že za této ponuré situace budu moci podnikat výpravy do imaginačních světů, že si bez odporu můžu racionalizovat svůj dětský sen, bez přemlouvání se podřídit společensky prospěšné instrukci nevycházet z domu a jazykem dětské hry si říct, že zem je láva

Jak se záhy ukázalo, tento režim nebyl vysněným modem vivendi jenom pro mne. Ti privilegovaní z nás, kteří mohli zůstat doma, aniž by ohrozili svoje živobytí, nezřídka lačně napřímili svoji pozornost k pravidelně aktualizovaným zprávám ze světa tam venku, za dveřmi i za ohybem zeměkoule. Četly se virologické žurnály, studovaly grafy a statistiky, sledovaly přímé přenosy z tiskovek a online kamer z náměstí velkých měst. Nejeden domov se proměnil v kontrolní středisko, v němž se sbíhá dostředivá nervová soustava celé planety. Napojeno na technologická tykadla naše myšlení prorůstá povrchem planety, kterou z oběžné dráhy skenují družice a svým oběhem vykreslují drátový model gigantické oční bulvy se sítnicí obrácenou dovnitř. Vidíme zvenku a zevnitř zároveň. — Jsme jako Argos Panoptes, stooký pastýř, kterého Hera pověřila, aby strážil Ió proměněnou v krávu v očekávání Diovy hrozby. Obklopeni nejrůznějšími podněty stávají se z nás informace zpracovávající imaginační jednotky, když individuálně i kolektivně dopočítáváme deficit v obrazu světa i sebe sama vytvořený nenadálou událostí. Snažíme se zpřítomnit nezpřítomnitelné, které je zde pouze skrze stopy, k nimž vposledku patříme i my, kdo jsme touto událostí nějak poznamenaní.1 

Argem Panoptem se nestáváme proto, že bychom byli vedeni instrumentální racionalitou, ačkoli se za ni často schováváme (je třeba být informovaný, mít přehled!), ale protože si tak rádi nemůžeme pomoct. Požitek z pandemie začíná infotainmentem. Je to ale také výraz informačně-kontrolního návyku, když naše imaginace prahne po relevantních podnětech v situaci, která se tomutu návyku vzpírá. Tato lačnost mysli se tak v něčem podobá neposednosti těla navyklého tzv. aktivnímu životnímu stylu, když musí po delší dobu setrvat doma. Právě myšlení – vymýšlení a vmýšlení –, interpretace, studium a snaha porozumět se najednou ukazují jako svrchovaně aktivní činnosti. Činnosti, které obvykle a správně – byť ze špatných důvodů – označujeme jako ty produktivní, takže pak vyhledáváme ony tělesné aktivity, které spadají pod doménu volného času, odpočinku a ukročení stranou všední produktivity, abychom „vypnuli“.

Ľubomíra Chylová Sekerášová, TrEYEophobia filter, 140 ×185cm, akryl na plátne, 2021, foto: archív autorky.

Mluvím-li o imaginačním, nemyslím pomyslné nebo domnělé, ale takové, které ke svému uchopení vyžaduje práci imaginace. Nemyslím tím imaginární, ačkoli i to vyžaduje imaginační práci, ale takové, které je zcela reálné, ale které vyžaduje imaginační práci, aby jej bylo vůbec možné jako reálné nahlédnout. Klima ani ekonomika nejsou imaginární jevy, ale jejich uchopení vyžaduje odvedení imaginační práce, schopnost pojmout abstraktní koncepty a metafory. Metafora pak není pouze produktem, ale také nástrojem, vehiklem imaginace, její schopnosti sebepřekračování. Její medialita spočívá v tom, že nás přenáší za hranice vlastní zkušenosti tím, že zachovává strukturu cizího, ale kondenzuje ji v jazyk známého. A čím složitější svět nebo nečekanější událost, tím víc a lepších metafor pro navigaci potřebujeme.

Pro porozumění, jak důležitou roli hraje dnes imaginace, není lepších podmínek než za nouzového stavu. Celý vztah vnitřku a vnějšku se obrátil naruby, jelikož kdo chtěl být sám se svými myšlenkami, kdo se chtěl usebrat, šel ven, do města, do ulic. A kdo chtěl mezi lidi, šel domů. Takže co navenek a zdálky působí jako stažení se do ulit domovů, je ve skutečnosti zcela opačné vůči tomu, čím byl kdysi tzv. „vnitřní exil“. Když básníkovi Ivanu Kraskovi za dob represivního režimu nezbývalo než psát „‚samému sebe‘, ‚pre nikoho‘, ‚na vodu‘, ‚do vetra‘,2 ‚do tmy‘, (…) ‚neviditeľným atramentom‘, ‚v kôru brezy‘, ‚na kvetiny poľné‘,“ ocital se v prostoru, „kde askéza (odlúčenia, izolácie) hraničí s heroizmom (tvorby, vzdoru)3“. Za pandemického lockdownu však hrozil spíš opak; že člověk propadne poživačnosti, ať už ve smyslu psychologické kompenzace, nebo když se požitek eudaimonický rozplizne v hédonismus.

 

Riziko a příslib imaginace

Rizikem imaginace tedy není ani tak únik či ignorace reality, ale to, že se vnímavost vůči ní může automatizovat. Je to právě automatizmus ve vnímání, kterým lze na ulici odlišit domorodce a turistu. Jeden kráčí v kolejích toho, co již zná – prostředí, kterým prochází, má vtěleno, takže mysl může abstrahovat a zevnitř ohledávat jiné časy a prostory. Druhý teprve objevuje, a proto musí být zde. „Automatické rozpoznávání je vězněm sensomotorických návyků, zatímco pozorné rozpoznávání je konfrontací s neurčitostí a volbou,“ říká Maurizio Lazzarato.4 S poukazem na Henriho Bergsona dodává, že toto pozorné rozeznávání operuje prostřednictvím „vnější projekce obrazu, jenž se aktivně utváří jako identický či podobný objektu, jelikož se modeluje podle kontur tohoto objektu“.5 Imaginace tedy není opakem vnímání, ale jejím konstitutivním prvkem, avšak pod trvalou hrozbou, že upadne v automatismus. Subjekt totiž, jak říká Deleuze, není aktivní nebo pasivní, nýbrž aktivovaný či nikoli.6 Hédonický druh slasti tak lze poznat podle toho, že člověka neaktivuje, jelikož vychází vstříc sensomotorickým automatismům. Hédonický požitek plyne ze sebezapomenutí. Jak někdy ukazuje otupující vliv masových a sociálních médií, neinspirativní společnost či ubíjející pracovní prostředí, média, bez kterých je Argos Panoptes technicky nemyslitelný, automatismy prohlubují. Jenže stejně dobře nás z nich dokážou vytrhávat, když „postupně vymaňují pozorné vnímání z návyků kontrahovaných ‚přirozeným vnímáním‘, čímž dovolují paměti vysvobodit se jako trvání, čili tvorba času a tedy jako síla.“7 Sebeaktualizace, ke které dochází při pozorném vnímání, je tedy sebenacházením, sebetvorbou a sebeaktivací: obnáší nárůst moci (self-empowerment), a tudíž požitek ze sebe – eudaimonickou slast. 

 

Požitek ze sebe ale nemusí být pouze příhodným, průvodním jevem sebeaktualizace. Může být instrumentální ve snaze nepropadnout melancholické stagnaci. Jak píše Freud, proti tomuto impulzu se musíme poddat „narcistním satisfakcím ze svého bytí naživu, abychom se zbavili svého lpění na neexistujícím objektu“.8 On sám nahlédnul tento mechanismus na hře fort-da, kterou se jeho vnuk vyrovnával se ztrátou matky. Spontánní reinkarnace (či spíše reanimace) v Arga Panopta – zejména v libidinálním aspektu tohoto obratu – je tedy také způsob, jak čelit (kolektivnímu) traumatu. Neviděné, neviditelné, přímo neovlivnitelné, působící i jako nepřítomné vyžaduje nejen mnoho očí, ale také touhu vidět.

 

Tento libidinózní aspekt imaginace podcenila kritická teorie, když kritizovala zábavní průmysl pro jeho údajnou neschopnost aktivizovat subjekt a posílit jeho kritické myšlení. Dnes má díky demokratizacii médií kdekdo domácí kino a informační či zábavní centrum přímo v obýváku, na pracovním stole nebo v kapse. Tento fakt pak přes obecnou nepřipravenost na pandemii již od začátku naopak vystupoval jako bezděčná připravenost na situaci, kdy právě zůstat doma znamená „být u světa“ nejvíc; přimknout se ke globálnímu toku vědomí. 

Delirium

Onen apel „zůstat doma“ v zájmu zdraví svého i druhých tedy pro mnohé Argy Panopty znamenal s dětskou radostí a tichým výskotem propadat tomu druhu vyšší a užší hypnotické bdělosti, s jakou se člověk oddává nejrůznějším druhům imaginace. Imaginace praktické i bezúčelné, vlastní či cizí, aktivující či nikoli. Je to nadsmyslově umocněný zájem o svět, který jinak temperuje, ne-li zahání, přítomnost a nepředvídatelnost Druhého, a nesmlouvavá, neředěná tvrdohlavost blízkého a tedy nezpracovaného, nefiltrovaného Reálna – „toho, co ‚nesedí‘, co nefunguje, co je k životu člověka a jeho potýkání se se sebou samým v protikladu“.9 

Podívejme se tedy blíže na onu vyšší a užší hypnotickou bdělost, které se více či méně oddáváme většinu času, ale kterou teprve v jejích intenzivnějších formách označujeme jako přemýšlení, zamyšlenost, soustředěnost či pohrouženost. Je užší, protože vyžaduje speciální podmínky, vyhrazený čas a odstavení střehu, kdy je všednodenní chaos podle možností odfiltrován v procesu soustředění a kdy nutné ustupuje možnému čili myslitelnému. Je vyšší , jelikož spočívá v kondenzaci a rafinaci smyslových dat, jejich střihu a sešití, jejich přeškálování, a to zvýrazněním jinak skrytého, zastoupením jinak proměnného – je překročením bezprostředního. Je hypnotická, jelikož je obratem do sebe, přímo i oklikou přes vnějšek, kdy „listujeme“ sebou, když necháváme vyvstat myšlenky, svoje i druhých, a sledujeme, kam nás jejich smyčky zavedou, anebo je sami zkoušíme přeskupit, jak nám jen dovolí.10 Přesto je zároveň bdělostí, jelikož zprostředkovanost, a tedy kvalitativní distanci od smyslových dat, zde kompenzuje rigorózní povaha překladu. Tuto rigoróznost zaručuje věda i umění, byť obě svým vlastním způsobem. Jinak řečeno: bdělost vyplývá ze zvědomění si skutečností za hranicemi vlastní zkušenosti. Je vnímáním světa mimo dosah smyslů – protože vidět líp a dál často vyžaduje nedívat se přímo (jako např. u zmiňovaného klimatu a ekonomiky).

Nebyla by to jenom ignorance, ale i bezmoc a nesvoboda, kdybychom se nesnažili překračovat zkušenost. Nikoli tím, že ji popíráme či zapíráme, ale tím, že ji umocňujeme pomocí fikce, abstrakce a hypotéz. Když pak onu vyšší a užší hypnotickou bdělost saturujeme technicky, prostřednictvím médií, začínáme o ní v jednu chvíli mluvit jako o imerzi. Je ale třeba pochopit, že mezi tím nejfantazmagoričtějším pobytem ve virtuální realitě a snahou rozeznat známou osobu v davu cizích lidí, mezi zasněností a „duchapřítomností“ je jenom rozdíl v míře imerze. Když mě vibrace tramvaje, v níž sedím, a rytmické plynutí městské krajiny za oknem ladně uvedou v rekapitulaci a třídění podnětů nastřádaných průběhem dne, tj. když se zamyslím a oddám dennímu snění – i to je imerze. Poutavý rozhovor, četba či poslech; nejrůznější reflektování dat smyslových i dat zprostředkovaných a modulovaných, tj. nějak upravených: očištěných, zhuštěných, zvýrazněných, roztříděných, umocněných, zušlechtěných a vůbec všelijak rafinovaných – to všechno je imerze, i když přes ni ještě takřka prosvítá bezprostředně přítomné. 

Jenže pod kuratelou zdravého rozumu jsme odmala vedeni k tomu, že imaginace je něco navíc. Je nám naznačováno, že její bujnost je projevem bezmoci, a že může být dokonce nebezpečná, když nás odvádí od přítomného. Proto má být korigována a temperována racionálním diskurzem logiky, tedy naukou o správném usuzování, a úzce specializovanou expertízou. Již odmala jsme odrazováni od té intuitivní víry, že kritické myšlení může či dokonce má čerpat i ze širokého rezervoáru dětské, libidinózní představivosti. Takto pak člověk ztrácí schopnost nahlédnout, co se rodí za jízdy autem, když dítě sleduje ubíhající krajinu, domy, lidi, životy, když – jako vítr vlasy – výhled z okna čechrá imaginaci poloznavenou výletem ke konejšivé představě o běžci, jezdkyni či lyžaři, jak pro potěchu malého pasažéra hravě zdolává překážky kolemjdoucí krajiny. Mnohdy je to právě otisk čerstvých zážitků, který slouží jako šablona této gamifikace vjemů, když se okno auta změní v obrazovku, na níž se odehrává speedrun v generativní plošinovce. Nebo když si uvědomíte, že člověk, kterého jste zahlédli koutkem oka, někde v dálce či v rozsvíceném okně, má stejně komplexní život jako vy, a že my sami se takto můžeme zhostit role věty, co věty – pouhé předložky a možná jenom čárky v životním románu cizího člověka. Tento vjem dovede být tak podnětný, jako je strohý jsa pouhým indexem nepředstavitelného. Jeho fakticky prázdné schéma hloubky vtahuje podobně jako pohled do nekonečna, je to imaginace fascinovaná hloubkou svojí omezenosti. Je to tušení neviděného a neviditelného. Je to pak akt lásky – ponechat tu věc neprozkoumanou, nerozbalenou, jít dál nikoli až je ta věc vytěžená, ale již tehdy, kdy nás opouští ze svých vlastních důvodů nebo z nesouhry okolností – nepoměru mezi námi a jimi. Je to jako při procházce přírodou zahlédnout vysílač na kopci, kterým prochází signál spojující tisíce osob, strohou kovovou konstrukci, která neslyšně a neviditelně sešívá vzdálená neznáma s neznámem, takže krajina kolem najednou srší neurčitými příběhy. A ta závrať, když se ona jedna kontrolka, která by se nikdy rozblikat neměla, najednou rozbliká – když se za jedním světýlkem skrývá kataklyzma někde na opačné straně planety, když představivost podnítí nepřímo úměrně svoji strohosti. Jako když vám přijde zpráva s voláním o pomoc bez dalšího upřesnění. Ještě jiný je to pocit a ještě jinak člověk zažívá Druhého, když se tato jeho návěští, tyto brány, jež se odemykají pouze imaginací v digitálním prostředí, začnou násobit tisíci a miliony! Co bylo kdysi horizontem dálav, exotiky a vzrušujícího neznáma, dnes radikálně umocňují fraktály tisícipatrových míst setkávání větvících se v bulváry, ulice, chodbičky a zákoutí pulzující nepoznanými podněty. Zahlédnout, jak se i ta nejúžeji specializovaná témata větví dál, kdy se sotva stíhá rozbalit úžas nejen nad tím, že něco takového vůbec existuje, ale že to kolem sebe, když jste se zrovna nedívali, rozvinulo svůj vlastní jazyk, komunitu, speciální pomůcky a svébytný trh. A tak pod mnohými dalšími odkazy tušíte další labyrinty skupin a podskupin, kde by se celé roky daly strávit v posledních kapilárách těch nejbizarnějších zájmů a takto tušit, jaké mnohosti se za čím skrývají, a co všechno je nutné nechat uplynout do zapomnění, oddat se ponechanosti, mrhat celými vesmíry, a nechat na patře vědomí jako pěnu šumět bublinky mikrosvětů, které mizí tak rychle, jak vyvstávají. Je to jako stát na dohled a doslech miliónoproudé magistrály, jejíž vjemy nefixujete ve vědomí, ale necháváte je mizet s tím, jak vyvstávají, podobně jako u onoho výhledu z jedoucího auta či vlaku, anebo se naopak snažíte, jakkoli marně, odtušit, co za příboj hlasů, hlasů vždy také hlasujících, zvedá do popředí výsledků vyhledávání, vašich feedů a předních stránek. Snaha rozeznat jednotlivé hlasy v té skrumáži a v těch výslednicích je stejně marná jako snažit se rozeznat jednotlivé zvuky, které tvoří onen nízkoprahový, matný, prašný zvuk velkoměsta v dálce, jaký je slyšet, zvoní telefon, když se město probouzí, a který pak mizí pod bližšími a celistvějšími zvuky kolem nás. Někde v tom ruchu je sanitka, zvuky staveniště, cinkání tramvají a další tisíce zvuků – všechny spolu drcené hmoždířem dálky ve zvukovou cupaninu. A pak jdete dál a zvoní telefon a ze zvídavého pozorovatele se stáváte aktérem, jenž se pozvedá nad tušenou kakofonii podnětů, aby je dál akceleroval a umocňoval vlastním výběrem a poháněn zvědavostí, kam až lze zajít, než zmizí v mnohosti. Protože kde předtím byly proluky a prodlevy, v čase i prostoru, zvoní telefon, teď zbývá pouhé přepnutí. Všechno je stejně daleko, když víte, jak se tam jde. Překlápíte se z pracovní porady do svého pokoje, z mobilu do nabíječky, z kuchyně do herny, kde jsou ti dva, pak do obchodu, aniž byste opustili hernu, zvoní telefon, , z obchodu na oběžnou dráhu, kdekoli jste, jednou kliknete a jste doma. V tom náhlém tichu slyšíte zvonit telefon. Do pokoje vpadne hlas paní z finančního úřadu, který říká něco o špatném formátu daňového přiznání, a vy se svým stále vyzáblejším Já odněkud slyšíte smích a vidíte, jak se vaším směrem řítí pokuta, neměl jste hlídat, jestli někdo jde, dokud ti dva vybírají kasu? Nahoře bliká zpráva, muž videoherní kritičky se ptá, jestli bych mu chvíli nehlídal děti po Discordu, že potřebuje chvíli koukat do zdi, protože mu smazali uložené pozice, a navíc se zítra musí vyrovnat se včerejškem, kdy plánoval dnešek, ale tuto jeho kartu přebije pokuta, které se vyhnete reuploadem správného souboru, takže jdete dál, jako polyglot přechází mezi jazyky a polyhistor mezi obory, prozkoumáváte vesmírní klubovnu, v níž se člověk od pracovní plochy alt-tabuje do desátého světa Vikingů, kde slastně aktualizuje excelovské tabulky, v okně naproti si někdo řeže ruce o fórum o sebevraždách, zatímco v postranní liště se cosi stahuje z kůže nepřítomna, takže se překliknete do virtuálního pracovního prostoru, obdoby čisté stránky čekající na vaši fantazii, v němž se i zloděj papíru pouze zvukem klikání prozrazuje, jak prohledává knihovnu objektů, aby vytvořil rudimentární hru, zatímco kontrolujete pohyb křivek, a jako stále unavenější plantážník zas a znova vytrháváte plevel onoho „coby kdyby“, takže si promnete některé ze svých sta očí, a za zvuků večeře jakéhosi všudypřítomného pozorovatele se přesunete k debatě dvou lidí, toho druhého neznáte, na pozadí lesního šumu a tlumené písně o želvuškách, do nichž střílejí vědci, aby, moment, ano, budu platit kartou, aby změřili jejich slavnou houževnatost, k prostoru, v němž někdo se pořád směje a někdo jiný někomu jinému domlouvá a někdo další zas jakoby pipetou vybírá prvky z videí sešlapávaných pedálů motorek, aby o ně obohatil 3D objekt něčeho, co ještě neví, čím vlastně je, ačkoli už to hodnou chvíli není někdo, aniž by to byl zcela nikdo, je to nedělní chodba svobodárky plná pootevřených dveří, kentauřích hlasů a pořád s tím smíchem, dveří se vstupem do roztodivných vesmírů, do nichž se mizí, a z nichž se vrací kondenzovanější, to znamená menší a hladovější po dalších dveřích s rozmazanými štítky Flying Her, Shadowma, Baldur, Bloo, MDK, Doo, The Last Exp, Prince of něco…, takže na konci dne – to už je večer? – ostávají jenom drobky citové interpunkce, poslední mžitky přetaktované vnímavosti, která nepatří nikomu konkrétnímu, a jejíž vláčné zbytky se vypařují v loužičce hasnoucí touhy, z níž někdy nad ránem, za soumraku vědomí zbývá už jenom prázdná gravitační studna, kterou ze stran krmí algoritmy, ti neúnavní číšnici podnětů, které nemá kdo zastavit…

„Celý vztah vnitřku a vnějšku se obrátil naruby, jelikož kdo chtěl být sám se svými myšlenkami, kdo se chtěl usebrat, šel ven, do města, do ulic. A kdo chtěl mezi lidi, šel domů.“, foto: archív autora.

Co znamená být celý?

Subjekt, který filosofie štěpí teoreticky už přinejmenším posledních sto let, se zde rozpadá fakticky, když sebe sama distribuuje do velkého množství vzdálených bodů v čase, prostoru i významu. Jsou to body, které často nepojí nic než tento tence rozprostřený subjekt. Působí a svůj vliv udržuje na dálku, když po sobě zanechává stopy a zapojuje do sebe čidla v různých formách, na různých místech a s různou trvanlivosti. Jeho rozloženost a vnitřní mnohost roste již v bodě, odkud (se) vysílá, a kam se k němu, do něj a v něj sbíhá bezpočet siločar z celé planety, z historie a od bezpočtu Druhých. Po dráhách svojí touhy a svých návyků se subjekt rozpadá a zase koaguluje napříč mnohým prostředím, protíná a svazuje bezpočet objektů a subjektů. Prostředí i objekty, technika i Druhý se stávají jeho dočasnou a pulzující, ale i trvalou a sedimentující součástí podobně jako k nám milovaný člověk přirůstá řečí, tělem, pohledem. V tomto smyslu se v subjektu sbíhá vnějšek ze všech těch směrů, do nichž se sám rozprostírá.

Je-li nucen i sváděn takto držet a konsolidovat sebe sama, být sebou samým, zachovávat onu vyšší a užší hypnotickou bdělost přes několik dimenzí, není divu, že subjekt znavený sebetmelením hledá útočiště. Hledá, kde se před sebou schovat. Ale stejně tak může být zvědavý, kam až lze tímto způsobem zajít. Tak či onak, subjekt projednou zatouží poddat se a rozplynout se. Deleuze říká, že subjekt nemá dno, ale má hloubku; jeho hloubkou je delirium, čili změna a indiference.11 Takže pak možná subjekt této svojí rozprostřenosti přitaká jako dekandentní transformaci, v niž doufá, když svůj ponor do vnějšku v sobě akceleruje odhodlán sebe zakoušet až na hranu vlastního sebezapomnění – v delirickém seberozpuštění. Možná tak nějak si James G. Ballard představoval onen posthumánní subjekt novodobého spasitele. Ten takřka v jednotě se vším neměl mít jednu celistvou identitu jako Ježíš, ale měl se zjevovat v řadě aspektů a vztahů, v propojení velkého množství událostí; měl přebývat v celém komplexu kontaktů s různými body.12

Symetrickým rubem takto spontánně a nadrobno rozporcovaného a do dáli napnutého subjektu je, že i Druhého je ochoten či připraven si pustit „k tělu“ jenom po kouscích. Zabrán do sebe a rozpuštěn ve světě snese Druhého jen „po oku“, dávkovaně. Nezřídka až homeopaticky jako hlas rádia z vedlejší místnosti, jako atmosféru coworkingového prostoru, jako zmíněný ruch velkoměsta v dálce, zosobněné ticho na aktivní lince nebo bezčasí v live streamu. Druhý je přítomný dokonce i jako pouhé vědomí, že s ním lze snadno navázat spojení, a že je tedy v podstatném smyslu „po ruce“. Mít Druhého „po ruce“ a „po oku“ znamená pro subjekty mít se k sobě rovnoběžně, možná proplétavě, možná přerývaně. Je to Druhý za našich podmínek – idyla introverta, který nikdy netrávil tolik času „mezi lidmi“ jako právě v čase plošné izolace. Člověk však nemusí být introvert, aby jej Druhý vyčerpával svým pohledem, když se mu – zejména během telekonference – dává kolmo, a tedy příkře a invazivně, tváří v tvář a z očí do očí, když se musí usebrat, rámovat a inscenovat jako mluvící či poslouchající hlava.

Chtěl bych však zdůraznit, že rozklad subjektu nemusí být pouze entropický. Naopak, může být volbou náležitosti k něčemu, co nás přesahuje. Subjekt se mnohdy rozpadá právě v té míře, v jaké objevuje nové druhy aliancí, které nejsou možné jinak než v této distribuované formě. Mnohé formy spolubytí, spontánní i programové, jednovětné i románové, vyvstávají pouze ze souhry fragmentů někdy tak křehkých, že vyvanou, jakmile je vystavíme agresivnímu světlu fyzického setkání. A nezřídka je to takřka Pavlovův reflex, nekritická technická odtažitost, která nám brání objevovat tyto nové, fantastické formy spolubytí. A přitom být pořád či většinu času dostupný, věnovat Druhému to, čemu Linda Stone říká „kontinuální částečná pozornost“, může subjekt kompilovat a obohacovat v čase podobně, jako to kibuc dělá v prostoru. 

Je rozdíl, chceme-li být celí v sounáležitosti s věcmi, systémy nebo druhými, jako když se ptáme na heslo k wi-fi, když se v čase a prostoru distribuujeme dobrovolně v požitku z technologické moci ne nepodobné převtělování, transsubstanciaci, teleportu a špetce boží všudypřítomnosti. Anebo chceme být celí sami o sobě, když odkládáme či vypínáme všechna komunikační zařízení a vracíme se do soustředného teď a tady. Být celý pak znamená nebýt zároveň ještě někde jinde a někdy jindy, myslet a žít pouze přítomné.

Rozpad subjektu tedy není nezvratný. Jeho celost jen stále míň působí jako výchozí stav a stále víc se črtá jako získaná dovednost. Subjekt dovede být jeden a mnohý, být zde i onde, s technicky rozšířeným tělem v časech a prostorech, sbíhaje se pouze v tom, čemu fenomenologie říká intencionalita, která se má ke zbytku Já jako kurzor k pracovní ploše. Subjekt tak svým rozpadem neztrácí, ale spíš nabývá rozložitelnosti a distribuovatelnosti. 

Parataxis

Toto rozpínání, ředění, fragmentace, zužování a umocňování subjektu lze asi nejlíp pozorovat a dokládat na proměně času. Před pandemií člověk zpravidla „parsoval“ svoje bytí ve světě nejrůznějšími pravidelnými činnostmi, ať už pohybem v prostoru (např. cestováním mezi domovem a prací), nebo obecně nějakou rutinou. Rutina může být projevem pohodlnosti, ale i uvědomělé optimalizace v zájmu zvýšení času a energie pro to výjimečné nebo nepravidelné. Coby asi nejvšednější druh toho, čemu Guattari říká „existenciální refrény“,13 rutina strukturuje čas a jako taková je tedy temporální technologií a afektivní infrastrukturou. Rutina se má k času tak, jako se architektura a nábytek mají k prostoru, je vposledku zabydlením se ve vlastní subjektivaci. Navíc z povahy svojí repetice funguje jako relativně neměnné pozadí, na němž pak můžou vyniknout a utkvět události, plánované i neplánované, takže je pak lze čitelněji řadit a užívat k subjektivní rekonstrukci času coby jeho dominanty, předěly, milníky, ohyby a distorze. Zmizí-li rutina, přijdou události o pozadí, které je dělá výjimečným, takže všechno, co se děje, vystupuje jako stejně vzácné anebo spíš stejně všední. A protože tyto koordináty mizejí spolu s rutinou, vzpomenout si i jen zhruba, kdy jsme s kým v našem okolí mluvili, kdy jsme co dělali, je najednou nesnadný úkol – čas plyne jinak.

Proměně vnímání času během pandemie ale nelze porozumět, pokud nezohledníme, že již před ní jsme času vtiskovali intenzivně technologicky a mediálně podmíněnou formu. Video a digitální technologie podle Maurizia Lazzarata14 simulují percepci, paměť a intelektuální aktivitu tím, že zachycují, kanalizují a tím modulují reálno. Automatickou tvorbou obrazů a trvání média podle něj krystalizují čas a tím postupně vymaňují výše zmiňované pozorné vnímání z návyků kontrahovaných „přirozeným vnímáním“.15 Média fungují jako materiální a duchovní syntéza času.16 To v druhém plánu dělají všechna, i nevizuální média, když podněcují a vážou naši představivost: řečeno fenomenologicky, čas časuje jinak, když čteme knihu, když posloucháme hudbu, s někým si povídáme nebo hrajeme videohru. V třetím, a přitom o nic méně důležitém plánu čas modulujeme sami, protože hudbu nemusíme jen poslouchat, ale si ji i pobrukovat, můžeme si do výhledu z okna jedoucího auta nebo vlaku domýšlet plošinovku nebo zeměpisný dokument. Anebo smyslová data z okolí ignorujeme jako při denním snění, meditaci nebo soustředěném rozvažování. Anebo neděláme nic z toho a modulujeme plynutí času již tím, že se na něj i jenom ptáme: „Čas stává se krkem, / kdykoliv na něj pomyslím.“17

Jinak řečeno, nic takového jako bezprostřední, původní či přirozené vnímání času (tedy čas o sobě) neexistuje, a jsou jenom různě intenzivní a více či méně úmyslné formy jeho modulace. Co bychom však zde neměli ztratit z dohledu, je, že tyto tři roviny „časení“ jsou všechno formy subjektivace, tedy tvorby subjektivity coby moci ovlivňovat a být ovlivňována. Jak dodává Lazzarato, tím, že stroje podržují a kumulují trvání, můžou napomáhat rozvoji či neutralizaci „síly cítit“ a „síly jednat“. Tím, že se organicky zapojují do kognitivních a afektivních obvodů subjektivace, můžou nás podněcovat k „stávání se aktivním“ nebo nás udržovat v pasivitě.18 Je to totiž (předpandemická) rutina praktické každodennosti, z níž jsme byli vytrženi a která může být únikem a hrází před přílišnou proměnlivostí. A je to také přílišné lpění na rutině, nejenom v činnosti, ale i ve výkladu světa, které nás ohrožuje. Ostatně i Arga Panopta nakonec uspali monotónní písní, než jej zabili.

Pandemie tak přišla s nevyžádanou příležitostí „stávat se aktivním“ čili zhostit se subjektivace v nebývalé intenzitě, a sebe sama dobrovolně, citlivě a opakovaně vysvobozovat z vlastních návyků. Již před pandemií soudobá mediální krajina dovolovala i nabádala vyplňovat mezery v čase a prostoru např. čtením knihy, zpráv, poslechem hudby nebo dialogem na dálku, zkrátka nějakým „krácením“ času. Tím, že však během pandemie tyto mezery zmizely, čas se octnul takřka plně v našich rukou. Cestu ze schůzky, přednášky, výstavy nebo obchodu nahradil jeden klik nebo alt-tab. Zbaven rutin a distribuován v prostoru, čas tím pádem neplyne ani tak narativně a syntakticky, ale paratakticky. Kde se „podměty“ akcí, událostí a setkání prokládaly „přísudky“ nejrůznějších urbánních, architektonických, sociálních a institucionálních přechodů, zůstaly jen volně řazené „předměty“ různých diskrétních a nesourodých krystalů času. Člověk tak sám sebe i druhé konzumuje takřka „bez přílohy“. Jako když vás na víkend zamknou v knihovně nebo když přepínáte televizní kanály či procházíte databází. Co tedy z jedné strany působí jako rozpad lineárního subjektu, je z jiné strany právě jeho intenzifikace, zhuštění a umocnění.

A ať už jsme si tento výjimečný stav s požitkem osedlali, nebo nás semlel, ať už jsme si prošli nadšením, lhostejností, rozpadem, či usebráním, vycházíme z něj noví. Říct, že pandemie je či byla příležitostí odstavit a z odstupu nahlédnout existenciály, které nás určují a které se jinak skrývají ve vžitém, vytváří dojem, že věcný přístup je nasnadě. Jenže zvláště v tak reflektivních společnostech, jako jsou ty naše, jde spíš o ten druh ochranné pózy, jakou si člověk navozuje v šoku. A tak se v dojmu o konci této výjimečné doby bohorovně potácíme zpátky do starých kolejí, a předstíráme, že jsou tam, kde jsme je nechali. Jenže jakkoli ji všichni zakoušíme, někdo víc a někdo míň, ještě stále nevíme, co tato pandemie vlastně je a co způsobila. Právě přesvědčení, že v tom máme jasno, a že se lze tak rychle vrátit, spíš naznačuje, že vlastně nevíme.

Ze zkušenosti pandemie možná zůstane jen nejasný pocit jako ze snu, který si vlastně tak docela nepamatujeme, a který je bledší a zmatenější s každou jeho připomínkou, a který do světa po pandemii nevpustíme a zatlačíme jej do nevědomí. Anebo se s touto jeho nejistotou a nepříjemností toho, co nám říká, ztotožníme. Řekneme si, že zpět už to nejde, že jsme se rozložili a teď se musíme skládat. Protože otázka nezní ani tak, jestli se vracet do normálu anebo ne, až zem přestane být láva, ale především kdo se to vlastně vrací.

 

1) Petříček, Miroslav. 2007. „Fenomenologie bez Husserla. Od setkání k události“ In: Reflexe 32, dostupné z https://www.reflexe.cz/Reflexe_32/Fenomenologie_bez_Husserla._Od_setkani_k_udalosti.html (12. 6. 2021).

2) Co by vnitřní exulant řekl na to, že tento text píšu do „cloudu“?

3) Habaj, Michal. 2019. „Básnik v čase (neslobody). Vnútorný exil ako paradigma subjektu“ Pp. 106-131 In: Slovenská literatúra, vol. 61, no. 2.

4) Lazzarato, Maurizio. 2007. „Machines to Crystallize Time: Bergson“ Pp. 93-122 in Theory, Culture & Society, 24: 93, str. 102.

5) Ibid.

6) Deleuze, Gilles. 1991. Empiricism and Subjectivity. An Essay on Hume’s Theory of Human Nature. New York: Columbia University Press, str. 26.

7) Lazzarato 2007, str. 102.

8) Cit. v Colston, Alex. 2021. „Eros After Covid“ in Sidecar. New Left Review 13 May 2021. Dostupné z https://newleftreview.org/sidecar/posts/eros-after-covid (12. 6. 2021).

9) Colston 2021.

10) „Je třeba silně zdůraznit, že proces rozeznávání nelze nikdy zredukovat na propojení vnímání se vzpomínáním: je spíš otázkou ‚věštění‘ či dokonce ‚halucinace‘.“ Cit. v Lazzarato, str. 121.

11) Deleuze, str. 23.

12) Sellars, Simon. 2012. Extreme Metaphors: Interviews with J. G. Ballard 1967-2008. London: HarperCollins Publishers, str. 4-5.

13) Genosko, Gary (ed.) 1996. „Subjectivities: for Better and for Worse“ Pp. 193-203 in The Guattari Reader. Oxford – Cambridge: Blackwell Publishers, str. 199.

14) Lazzarato 2007.

15) Ibid,, str. 102.

16) Ibid,, str. 94-95.

17) Svoboda, Luboš. 2021. Rád čichám k zvířatům, která jsi vycpala ty. Praha: Fra (v předtiskové přípravě).

18) Lazzarato 2007, str. 96.

 

 

More stories by

Palo Fabuš