V únoru vyšla nová kniha Karla Císaře Signatury všech věcí. Na přebalu se dočteme, že se autor „zaměřuje na stereotypy v teorii umění“ a že publikace v tomto ohledu navazuje na knihu Abeceda věcí z roku 2015.
Signatury věcí názvem odkazují k „paradigmatické“ metodě založené na analogiích, kdy, podobně jako u Michea Foucaulta, jednotlivý příklad izolovaný od kontextu umožňuje nebo osvětluje uchopení tohoto kontextu, aniž by se však sám stával obecností. Pojem signatury však pochází snad od Paracelsia, respektive z interpretace Giorgia Agambena textů Paracelsia a Waltera Benjamina (sic!), a to ve smyslu zvláštně aktivního znaku, které propojuje různé příklady, a to i z různých epoch, na základě určité podobnosti, a je tak jakýmsi „operátorem vědění“. Metoda je však v knize načrtnuta jen na šesti stranách, což napovídá mnohé i o charakteru dalších textů, jednak zásadně abstraktních, jednak založených na předpokladu, že čtenář zná neustálé odkazy k dalším literárním dílům, mezi kterými Císař elegantně a rychle přeskakuje.
Asi není potřeba krkolomně shrnovat každou z jednotlivých pěti kapitol knihy, která je složená z částečně přepracovaných textů přednesených na sympoziích nebo připravených pro specifické sborníky. Císař se časově pohybuje zhruba od surrealismu po konec amerického minimalismu a konceptu, hlavně tedy v americkém umění a okolo teoretiků časopisu October. Jako jediná částečná exkurze do současnosti by se možná dala vnímat poslední esej propojující pozdní dílo Frantze Fanona a Maurice Merleau-Pontyho snad až ve smyslu nového materialismu, tedy s jasným limitem toho, že oba zmiňovaní autoři zemřeli v roce 1961. Císařovo obecné zaujetí pro fenomenologii, která se objevuje i v dalších textech, je pro metodu knihy typické i v tom, že překonává tradiční rozdělení mezi vnímaným a vnímajícím, subjektem a objektem atd. postupným narušováním jasné hranice, graduálním zdůrazňováním propojenosti a závislosti obou. Spíše než aby tyto zásadní polarity jako Heidegger radikálně obcházel nebo jako současnější objektově orientované ontologie vlastně popíral, i Císař spíše smiřuje ne vždy zcela opačné názory nebo přístupy.
Také se ale v knize vztahování k obecnějším problémům dějiny umění, a tedy i jakémukoliv vysvětlování důsledně vyhýbá. Společně s velkou teoretickou obtížností je to také hlavní odlišnost knihy od Abecedy věcí, která měla edukativní, čtivý nádech přijatelnější pro širší publikum a neustále se vracela k obecným problémům umění. Je možno se dohadovat, kolik vůbec je žijících českých čtenářů, kteří budou znát veškeré odkazy v jejich nutné problematičnosti, opět s tím komentářem, že Císař v knize nevysvětluje, ale nechává vždy souvislosti v širším smyslu nedořečené. Troufám si ale hlavně tvrdit, že zmiňované problémy, ať již je to redukce předmoderního umění v rámci termínu ikonického Kraussové atd., nejsou problémy stereotypními, ale spíše velmi odbornými.
My, kdo Karla osobně známe, víme, že se ani krátký náhodný rozhovor na vernisáži neobejde bez alespoň pěti zahraničních jmen a pocitu neznalosti na straně posluchače. To však neznamená, že by z vyřčeného nevyplývalo nic srozumitelného a že by nebylo potěšením se s Karlem bavit. I to, že je přes její obtížnost knihu možno přečíst za jeden až dva delší večery, ji totiž přibližuje umělecké výstavě, určitému prostorovému uspořádáním informací, které stojí na specifickém typu podobnosti, ne vždy jasném a vyřčeném a operujícím v různých úrovních čtení. Celkový půvab, podobně jako na Karlových také někdy těžko uchopitelných výstavách, doplňuje i precizní grafické zpracování a úvodní fragmentární ilustrace Sama Lewitta, respektive suchá jehla z Caesarianova Vitruvia převzatá Samuelem Lewittem pro jeho instalaci Více tepla než světla z roku 2015.
