Prstové pole něhy by

by 6. 6. 2022

Začít návštěvu u autorky rozhovorem o pohádkách o mumincích, o samotné Tove Janssonové a dalších společných inspiracích, aniž bychom se soustředěně věnovaly její vlastní práci, mi přišlo od počátku kouzelné. Nebyla to taková ta návštěva od-do, ale příběh, který kdesi v čase vytvořil uzel, aby mohl začít, a od té doby nemá ukončenou linku. Ve stromu života se tak objeví nová existence společného vnímání a podobného pohledu na tolik pestrý svět. Atmosféru, kterou jsem pochytila při osobním setkání s Kristinou Fingerlandovou a její tvorbou, tak následně představím v následujících odstavcích. 

Fénixovo znovuzrození

Kristina Fingerlandová (1991) vystudovala Ateliér ilustrace a grafiky na Umprum a absolvovala stáž v sochařském ateliéru tamtéž. Později se rozhodla studovat Ateliér malířství III na AVU. S příchodem pandemie nám všem ale neukotvený čas, izolace, definování sebe sama ve světě a rekonstrukce životních obrazů způsobily, že některé věci přestaly dávat smysl. A naopak u některých jako by došlo k fénixovu znovuzrození. Kristininu tvorbu nelze vnímat pouze z jednoho média, ani jednoho úhlu pohledu – z ilustrace. Přestože linka, ať už ta kresebná, nití vyšívaná, kovová, či dřevěná, je pro autorčinu práci stěžejní, skrze ni košatí svoje vyprávění mnohem dál za hranici uměleckého díla. Osobní se totiž stává veřejným. Z jednotlivých střípků osobních zkušeností, které reálně reflektuje ve své vizuální práci, zobecňuje problém pro druhé – možná až k samotnému jednoduššímu pochopení někdy tolik složitých situací v životě, které se nám dějí a o kterých si člověk myslí, že je na ně sám. V koruně stromu tak u Fingerlandové nacházíme témata rodiny, společného času, opakování, plynutí času, paměti, historie a pomalosti. Rodinnou historii, osobní zkušenosti a vzpomínky a jejich proměny začíná autorka reflektovat jako mnohavrstevnou pokladnici, která jako by se předávala s každým daným předmětem. Zároveň je to i ona pověstná Pandořina skříňka – poznání traumat, bolesti a příkoří, které se v rodině děly, mají hluboké kořeny v minulosti a prodírají se do přítomnosti. Autorku inspiruje mnohovrstevnatost a pružný ráz samotné paměti a její citlivé interpretace zdejšímu okolí. Můžeme zde totiž paměť definovat spíše jako fungování určitých střípků, které nejsou primárně sledované lineární logikou. Přicházejí spíše jako nekontrolovatelné obrazy naší mysli, která se zde stává hlavním zdrojem – universem. 

Cyklický čas 

Logicky se nabízí, že představíme Kristininy práce chronologicky – mohlo by se zdát, že ona geneze díla se odehrává v časové posloupnosti, kdy na sebe jednotlivá díla navazují, prostupují se a postupně uzrávají. V našem rozhovoru jsme se však s Kristinou dostaly za onen civilizační lineární čas. Dokonce natolik, že nás ona nekonečná linka „odněkud někam“ vlastně stresuje. Její tvorbu je tak třeba chápat z holistického pohledu, který více vypovídá o prolínání hloubky a povrchu, o generačním předávání lidských příběhů, a potvrzuje tedy přirozeně cyklický čas. Onen cyklický čas nezmizel – jen jsme ho s nastolením křesťanství přestali vnímat. Pokud se nad tím zamyslíte, ten starý princip vás snadno uhodí do očí. Je to opakování 12 měsíců v roce, je to opakování 1 měsíce po dobu 30 či 31 dnů, i den má svých 24 hodin, rafička na ciferníku se také pohybuje dokola. Všechno je tedy v kruhu. Toto prastaré vnímání času je tu podprahově stále s námi. 

Základní kořen 

Pokud začneme portfolio Fingerlandové brát z opačného konce, poslední a nejsoučasnější výstava proběhla v Nadaci a Centru pro současné umění v Galerii Jelení. Autorka představila svoji diplomovou práci s názvem Zprávy z Oikos: Alma, Diamon, melogové a gulmy, která má několik fází. Prostřednictvím fiktivního rodinného příběhu se Fingerlandová dotýká mimo jiné i obecně naléhavé potřeby společnosti vyrovnat se s konceptem a představou rodiny a její nedávnou minulostí na bázi intimních zkušeností a rodinných příběhů. Kristina nepoužívá kategoricky jasná vyjádření. Formuluje je spíše esenciálním jemným obrazem, subtilním záchvěvem asociací, prostřednictvím vnitřně prožitých, zasutých emocí, které uvízly v její paměti nebo v paměti jejích nejbližších. Tak vzniká základ pro celý projekt – srdcem nejenom této výstavy se stala kronika smyšleného a smířlivého pojetí o kdysi iluzorních bytostech a někdy naopak skutečných postavách v Oikos.1 

Oikos se stává srdcem jejích projektů a dává samotné autorce inspiraci pro další; recykluje hutný příběh, aniž by se opakovala, a předesílá tak budoucí kresby a malby, které bude brzy chystat pro Galerii Kostka v Meetfactory. I proto nejprve zmiňujeme tento projekt, který postupně rostl, zrál a v současné chvíli se může sklízet. Předmětem kroniky je tedy generační předávání, které Kristina zahájila se svojí rodinou – osobními příběhy, které pomalu krystalizují. Společná řeč se prohloubila v době pandemie, kdy nás přirozeně mnohem víc začínalo zajímat to, co je uvnitř, a prozkoumávat to. Obrat k sobě, k určitému vnitřnímu hlasu dodává autorce nejenom určitou smířlivost k problémům v mezilidských vztazích obecně, ale také autobiografický obrat do samotné rodinné stavební jednotky. Vyvstávají otázky nad tím, jak funguje současná rodina, ve které se postupně vytrácí mnohočetnost, a v období neustálého přezkoumávání se tak znovu musíme zamyslet nad její podstatou. Protože tradiční forma rodiny, jak jsme ji doposud znali, jako by pomalu vymírala a přestávala existovat. 

Fingerlandová tak představuje divákovi rodinu jako jednotku přirozeně reagující na vnější svět, když si na základě osobních příběhů vytváří svou novou historii, a tím hledá lepší místo ve světě. Kronika, fascinace rodokmenem – kam až nás může vést a kam až se lze prostřednictvím autorky dostat –, svět, kde mnozí pečují o druhé, sdílejí své dojmy, kde figuruje kolektivní práce a dědictví po tom druhém, opravy, aniž by člověk vyhodil daný předmět a nějakým způsobem ho nevyužil. Potvrzuje se tedy, že jakákoliv práce s pamětí a ústním předáváním je vždy znovu opětovné sesbírání, vytříbení a zobrazení minulých skutečností novým způsobem. Je to systém s mnoha vazbami propojující složky uvnitř onoho systému. 

Péče, dotek a objetí 

Na výstavě Kristina pracovala s důvěrně známými materiály, ke kterým ji váže vztah – s jednotlivými členy rodiny, s přáteli nebo předměty, které pro ni osobně mají svou hloubku. Ve středu v uzavřené vitrínce pak bylo to nejcennější, srdce nebo možná i relikvie = ručně psano-kreslená fiktivní rodinná kronika. Kolem pak byl vystavěn určitý prostor – chrám nebo stan – pouze z příček, který tím vytvořil jakési teritorium. Křehkost materiálu rezonovala křehkostí dnešních vztahů. Podobné teritorium s názvem Softshell autorka vytvořila i pro výstavu v galerii Entrance. Bezpečí zde znázorňovala nejenom textilní plocha, na které se opět odehrával určitý vesmír Fingerlandové, ale také předměty, které zde byly použity. Vše totiž představovaly měkké polštáře v podobě zvětšených ruk, náplastí, masky na obličej. Tato oldenburská absurdnost se zaměřovala na zpomalení v kontrastu vůči rychlosti konzumerismu. Akcelerací všech projektů je také všeprostupující prožitek performance, při kterých své instalace autorka oživuje.

Prstové pole něhy 

Čas ubíhal rychle, aniž bychom mu věnovaly pozornost, a tak jsme v jednu chvíli zůstaly lehce ochromeny hodinovými ručičkami. I v našem setkání je uložen čas, který je pro západní civilizaci zlatem a pro archaické společnosti určitým návratem k sobě. Teď záleží, která je ta naše cesta. 

 

  1.  1) Oikos byl základní jednotkou společnosti ve většině řeckých městských států.
More stories by

Tereza Záchová